Dcerám Tater.
(1878.)
I.
I.
Řekla země Tatře:
Tatro, dcero milá,
podej mi tu hvězdu,
co tam vysvítila.
Tak mi přemilostně
mocnou věštbu září;
ráda bych se zhlédla
v její sladké tváři.
Ráda bych se zhřála
v jejím zlatém ohni
již se pro ni, Tatro,
již se, milá, pohni.
[141]
Vypjala se Tatra
štíhle do blankytu,
vířila jí hlava
v jasné noci třpytu.
Vyrůstala čelem
ve hvězd noční kůry,
marně chtěla matce
snésti hvězdu s hůry.
Matko, milá matko,
slovanská ty země,
nedosáhnu hvězdy,
co je síly ve mně.
Co je ve mně duše
a co milování,
nepohnu tvou hvězdou
ani do skonání.
Zrosilo se žalem
sivé Tatry oko,
matčina že hvězda
dlí tak převysoko.
142
Vzhlédla matka k dceři
v slz těch dětských toku:
Vždyť máš moji hvězdu,
TatroTatro, ve svém oku!
Vždyť se, dcero, zhlížím
v její sladké tváři,
vždyť mi z tvojí duše
mocnou věštbu září.
Vždyť se, milá, zhřívám
jejím ohněm zlatýmzlatým,
vždyť, co v tobě síly,
vzrostlo divem svatým.
A co v tobě duše
i co milování,
pohnulo to hvězdou
mého požehnání.
Nebyla to slza,
co ti z oka klesla;
vždyťs mi svojí láskou
s nebe hvězdu snesla.
143
II.
II.
Sdružme my se mocně
s otčinou a s bratry,
jak se pevnou paží
k Tatrám víží Tatry,Tatry.
Stulme se kol matky
jako náruč velká,
ať v nás pozná lásku,
ať tak sirá nelká.
Setrvejme při ní
v síle nezmožené,
jak se nedá Tatra
vyrvat od kořene.
Nastavme svá čela
proti hrozbám blesků,
jako Tatry chranné
čnící ku nebesku.
A jak poklad zdrojů
k zemi vypouštějí,
jenom proudy lásky
liňme v nivu její.
144
Vznesme slunné štíty
naděje a věry,
ukažme těm Tatrám,
že jsme jejich dcery!
145