Polosen.
Na tisíc hvězd co jisker lásky plálo
v blankytu rozsetých, v tom hlubokém!
tak blízkým se to krásné nebe zdálo,
jakoby spřáteleno s člověkem.
Vrcholky temné v démantovém vzduchu
jak strážci nad tajemstvím lesa stály,
při nevyzpytném snů a poupat ruchu
se pohnuly a oživnuly skály,
jich šedé vědomí se vztýčilo
a v tepnách jim to měkce zaznělo.
Kol sladká tma, jak ukojená touha,
a v každém vánku snící blaženosť,
kol zavolání tichounká a dlouhá
plnila mlčení a tajemnosť.
55
Ve stínu ze sna problyskoval pramen
a trávy nořily se v jeho vír,
v křích zaprasklo jak utajený plamen
a zase ztichlo, byla noc, byl mír –
cos příroda k mé duši zašeptala –
do dálky, do dálky jsem naslouchala.
56