Zlý kníže.
Mne upomíná ptáků let,
jak v letu mizí čas;
kol květy, v středu vodomet –
jak dávno proudí as?
A paprskové večerní
se růžně vzhlížejí
a jiskří v pružném kypění
hrajících krůpějí.
Zčernala pozlacená mříž,
v trávníku květe mák,
porušené stromy srostly již,
že nepronikne zrak.
A pověsť dí, že před časem
zde sídlel kníže zlý,
že krásnou dceru ukryl sem
v tajemné obydlí,
117
by zapomněla v samotě
na osud milého,
jenž propad smrti pokutě
v lup záští mstivého.
Zde po těch stezkách bloudila
v přetěžkém vzpomínání,
zde u těch růží plakala
věrna až do skonání.
To dávno již. Leč stezkami
zas dívka smutná kráčí
a mladé oko slzami
zmařené lásky smáčí.
Znáš osud, zlého knížete?
ten zdrtil její štěstí,
a zapomenout v samotě
jí těžko, těžko jesti.
118