OČAROVANÉ ÚDOLÍ.
Jak čarovný obraz ráje
to údolí v ranním lesku,
ač neviditelno posud
je slunéčko na nebesku.
Kol nádheru horské krásy
mha závojem ještě tlumí,
a bez ruchu dechový vánek
jen po tichu lesem šumí.
12
Kol v perlích se lučiny třpytí
a zrosené mladé smrčí,
a z kapradin bublavé zdroje
tak lákavě skryly hrčí.
Tam ssutina s hůry shlíží,
jak vládla by ještě v kraji,
a neviditelně dávné
ji báchorky oblétají.
Stín boru sto tajemství chová,
sto záslon tam rozetkáno;
ty údolí svůdně krásné,
což všecko tu očarováno?
Tu hlaholí zvukem zvonců
kol neviditelná stáda,
kdes vysoko pasáček zpívá
a s ozvěnou dvojzpěvy skládá.
Tu z neviditelných rukou
zní sekery pádné rány,
a daleko v lomě skály
hřmí s rachotem roztrhány.
To báječně asi pluhy
zde válčily s tvrdou skalou,
to kosy as duchovité
zde požaly úrodu zralou.
13
Tam z poklidně ztulených krbů
dým plachý se nad bory vzpíná,
a bodře, jak doliny srdce,
zní z olšiny klepoty mlýna.
A neznámých životů stopy
kol tajemným stykem se kříží,
a neznámým trudům a slastem
se příbuzná myšlénka blíží.
Ty stopy, ty zvuky, ty krásy,
vše kyne tak mile a známě,
a neviditelnou branou
duch octnul se v ozvěnném chrámě.