ZE ŠUMAVY.
BÁSNĚ
ELIŠKY KRÁSNOHORSKÉ.
V PRAZE.
Vydavatel a nakladatel: J. Otto.
1873.
[I]
Knihtiskárna: J. Otto v Praze.
[II]
CHODSKÁ
Leží mraky vrané, leží nad Čerchovy;
hu! to v lese vstanú všecky noční sovy!
Nad horami chmurno, pod horami mhlivo,
co to naše slunce, co huž není živo?
Do Němec nám zašlo, jinudy nám vyjde,
z Němec k nám jen búřka, zle ha vojna přijde;
přijde jako šelma v krvolačném chvatu,
hale černé lesy cestu k nám jí zmatú;
přijde jako moře v rozkaceném běhu,
hale pevné hory najde místo břehu.
Kdyby vám, vy hory ha vy mocné skály,
pánbůh nebul kázal, habyste tu stály,
buli bychom vstali, pro vás putovali
ha vás, jak jste těžky, na ramena vzali,
nesli vás kraj světa, složili vás tady
ha pak řekli: Stůjte české země hrady!
Chraň ji vaše výška, mocnota i šířka,
ha kde Pánbůh nechal mezi vámi dvířka,
nastavme své hlavy, tvrdé jako žula,
haby na sto zámků huzavřína bula.
[1]
Stojí naše hory, stojí jako muži,
hale mračna supů nad horami krúží.
Jste vy supi lačni? chcete s námi svačit?
Snězte tuty hory, však vás budú tlačit!
Po chuti vám nejsú, nás vy bysta radši?
My jsme teky skály, však my nejsme sladší!
Nebo čkáte, haž nám strachem hlavy změknú?
Načkáte se na to ještě chvilku pěknú!
Po dobrém ni po zlém nedáme si říci:
bát se nehumíme, my jsme Domažlíci!
Nechoďte vy z Němec v naše lesy šeré;
rád tam boží posel v stará dřeva pere!
Ha kde jen se kúlí kámen ze Šumavy,
na potkání volá: Delů vaše hlavy!
Ha kde jen se ručej po skalisku pění,
na očích vám rázem v samú krev se změní!
Větřík libné písně nehraje tam v listí;
větřice tam húká píseň nenávisti,
jak kdy fičí mrštné nepřátelské meče,
jak kdy proti sobě oheň s vodú teče.
Pokyd vy nám chcete řeč i duši bráti,
budem jako vojsko proti vám vždy stáli;
místo mečů hněvy, místo štítů vzdory,
seřadíme muže, seřadíme hory:
ha to spíš ty hory strachem zpátky stúpí,
než si vaše hrozby naši vůli kúpí;
2
ha to spíš ty hory propadnú se v peklo,
než by naše srdce vašich ran se leklo;
ha to spíš ty hory v nebes dálku zmizí,
nežli řeč svú dáme za tu vaši cizí!
TEKY CHODSKÁ.
Mateří květe koření
na horách v našem búčí;
těžké to, těžké lúčení,
s matičkou kdo se lúčí.
Na světě jen to nejchudší
hať si tu roste kvítí,
nedáme my se z náručí
mateří zemi vzíti.
NA CHODOVSKÉ VĚŽI.
Na Chodovské věži hudba hraje;
báně nově pokrytá
jako stříbrem politá
v slunci září do širého kraje;
taktem hudby ku přípitku,
oblétaje pestrou kytku,
s makovice fábor český
s větrem vlaje do kola;
3
vznesl jej tam junák hezký
jako letem sokola;
závrať jala zástup stohlavý,
když tam sklenku máchnul na zdraví,
a když vypiv, dolů shodil sklenku,
na chodovské věži na pavlači
všem teď druhům připít sotva stačí.
„Chodovská ty věži!“ junák volá,
„ke cti našich starých práv
krov tvůj nový budiž zdráv!
Zdráva budiž k vrcholi až zdola!
Pevna jako od počátku
stůj nám dlouho na památku,
jež nám vryta v srdcí desky,
jíž jsme věčně vědomi:
že měl celý národ český
vlastní právo,právo jako my!
A tak dlouho jen-li vytrváš,
jako pro to právo zápal náš,
rozrazí se proti tvojí síle
tisíc věků jako jedna chvíle,
jak ta sklenka na tisíce smetí!“
A již sklenka s věže dolů letí.
„Zdráva budiž!“ muž tu volá druhý;
„ať i divé bouři z hor
odolá tvůj hrdý vzdor!
Zdráva budiž na ten zápas tuhý!
4
Vichry ať se marným vztekem
o tvé boky vzeprou s jekem,
neb ať k útoku se spiknou
na každý tvůj kámen zvlášť:
tvoje zdě si záhy zvyknou
srážet nepřátelskou zášť!
A tak vzdorně jen-li odoláš,
jako cizí zvůli odpor náš,
tož se na tvém čele blesky boží
rozpadají jako křehké zboží,
jak ta sklenka nežli dolů sletí!“
A již letí s věže sklenka třetí.
„Zdráva budiž!“ dí tu stařec jarý;
„od věků ti žehnáme
na věky až neznámé!
Zdráva buď a stůj co pomník starý!
Mnohé šťastné pokolení
dle tvé slávy ať tě cení,
až, kde mocně strmíš posud,
troska jen se pozdvihne;
neboť ani tobě osud
o kročej se nevyhne!
Leč – tak hluboký-li základ máš
v půdě české, jako život náš,
jako láska, v českém srdci vzniklá;
stálosť tvá pak zdrtí jeho vůli,
jak tu sklennou blabuň drtím v půli!“
5
Čtvrtou sklenku stařec metá dolů!
Druzi v bujném veselí
jásajíce hlaholí,
a ten zástup v dole jásá spolu;
nahoře co pověděli,
dole v šumu neslyšeli,
a jen matně slyšet z dola
různé hlasy význačné:
„Hleďte!“ hlučný zástup volá,
„vaše sklenky zázračné!“
Stařec hledí z věže nedočkav:
hle, tam sklenky podává si dav,
čtyry sklenky! a již vidí bledna,
že se nerozbila ani jedna...
Při tom druzi připíjejí dále:
„Ano! osud vzdá se mysli stálé!!!“
PÍSEŇ.
Hoj, mraky, ptactvo divoké,
kam letíte tak bouřlivě,
že sotva stačí vaše stíny,
jež tmavě pnou se po nivě?
Že nestačím si pomyslit,
proč táhnete až ke horám,
ni co vás rychle za ně vábí
až ku cizím tam prostorám.
6
Ó kdyby mrakem jako vy
se mohlo stát mé myšlení
a mohlo létat světa konce
svou perutí, tou havraní:
na horách českých v letu svém
by musilo se zastavit
a duhoskvoucím pousmáním
i v pláči svém je pozdravit.
HRAD RYZMBERSKÝ.
Hrad Ryzmberský v ssutinách,
jenž druhdy hájil vlasti práh,
jenž metal hrůzu v nepřátele,
když vnikli na kraj české půdy,
teď v mechu lesním osaměle
tu zvolna skládá vetché údy.
Věž opevněná strmí zas,
kde shlížel věžní v šero dálky,
a v době míru, v době války
tam posud slýchat jeho hlas:
Hej, pozor! dávný host
má cestu volnou dost;
je hotov k seči –
jsme v nebezpečí!
Kol Ryzmberka dosavád
sled věků dávných nezavát;
ač na bojištích kol a kolem
krev zápasníků dávno zpráhla,
7
a ženci jenom leží polem,
kde proti sobě vojska táhla –
tož pohled válečný tu přec:
hle! jakby před zápasem stály,
tak hrozí černé hory z dáli,
a naše hrozí do Němec –
hej pozor! dávný host
má cestu volnu dost;
je hotov k seči –
jsme v nebezpečí.
Tam Osek napnul mocní luk
a vede cizí mračný pluk;
hoj, družina to není bodrá
a jistě nejde na svatbu!
ne ocelí se dálka modrá,
nuž tedy pozor na hradbu!
Kde dokořán se otvírá,
kde rozstouply se hory stranou,
hle, jak tou nestřeženou branou
sem cizí záští nazírá –
jen pozor! dávný host
má cestu volnou dost;
je hotov k seči –
jsme v nebezpečí!
Dvé strážců hájí vlasti vchod:
zde Čerchov, příšerný to kot,
jenž zaťav drápy, prohnuv klouby,
srsť na hrbatém hřbetě leží,
8
a hotov skončit, lačen zhouby
jak na číhané skrčen leží;
a tamo na řetězce hor
se vzpírá Ostrý, zuby ceně,
zlé, přikované roven feně,
již nesmí dráždit cizí vzdor;
leč pozor! dávný host
má cestu volnou dost;
je hotov k seči –
jsme v nebezpečí!
A postupném tu rozporu
se chmuří hora na horu;
kdež mají bystře bdít a svorně
co věrní strážci vlasti prahu,
tu o krok rozešly se vzdorně
a střeží sebe místo vrahů.
Vy strážci tam, jen poctivě!
ha, což jste slepí? přímo zraky!
hle, zkáza letí jako mraky
a již se blíží strašlivě!
Hej, pozor! dávný host
má cestu volnou dost;
je hotov k seči –
jsme v nebezpečí!
A v Ryzmburka ssutinách
zem chví se ve svých dutinách;
kol teskně šepotají dumy,
byť mlčel každý živý hlas;
9
kol chladné stíny vanou v rumy,
byť plný zářil slunka jas;
a prázden úzký věže kruh,
jsi sám a sám tu na cimbuří,
jen mrákota ti oko chmuří
a šepce tobě strážný duch:
Hej pozor! dávný host
má cestu volnou dost;
je hotov k seči –
jsme v nebezpečí!
NOC NAD HORAMI.
Nestojí to mohyl řad
zastíněných svatobory;
tmavě ční to v noci chlad
z české půdy české hory.
Nezvedá jich nad obzor
ztraceným to synům máti –
tisíckrát by více hor
musilo z té půdy vstáti.
Nezvedá jich v noci říš
jako pomník svého stesku –
tisíckrát a ještě výš
strměly by ku nebesku.
10
MODRÉ HORY V DÁLI.
Jak květina ten širý kraj,
kdy rozvila se v záři ranní,
a modré hory v dáli
jak rosnatý dech noci na ní.
Tak zářivé ty luhy kol,
jak z blaha dnů by svěží vínek,
a modré hory v dáli –
prut myrtový to upomínek.
Svit ruměnný kol po nivách
jak polibek plá při shledání,
a modré hory v dáli –
jak objetí a s bohem dání.
POD SSUTINOU BAIREKA.
V ráj nejkraššího údolí
zří troska z hájů objetí;
hrad byl to sličný v dávnověku –
již není o něm pamětí;
jsou pohřbeny jak poklady,
jež zakopány leží tam;
jsouť noční zjevy hradu slávou
a jeho ději – báj i klam.
11
Tak vážně s výše spanilé
zří troska k vlasti hranicím,
jak známka v staré knize věků
na místě k srdci mluvícím;
a nechť i známkou kvítko jest,
jež vůní ještě prodchnuto,
přec kdo a kdy je v knihu vložil,
to dávno zapomenuto.
Leč příhoda kol ssutiny
tě kárá jemným úsměvem
a přemáhá bol zadumání
své klidné krásy výlevem.
„Což zapomněl’s, ó nevděčný,
či nemáš srdce k pojmutí,
jak velký dar jsem tobě dala,
dadouc ti zapomenutí?!“
OČAROVANÉ ÚDOLÍ.
Jak čarovný obraz ráje
to údolí v ranním lesku,
ač neviditelno posud
je slunéčko na nebesku.
Kol nádheru horské krásy
mha závojem ještě tlumí,
a bez ruchu dechový vánek
jen po tichu lesem šumí.
12
Kol v perlích se lučiny třpytí
a zrosené mladé smrčí,
a z kapradin bublavé zdroje
tak lákavě skryly hrčí.
Tam ssutina s hůry shlíží,
jak vládla by ještě v kraji,
a neviditelně dávné
ji báchorky oblétají.
Stín boru sto tajemství chová,
sto záslon tam rozetkáno;
ty údolí svůdně krásné,
což všecko tu očarováno?
Tu hlaholí zvukem zvonců
kol neviditelná stáda,
kdes vysoko pasáček zpívá
a s ozvěnou dvojzpěvy skládá.
Tu z neviditelných rukou
zní sekery pádné rány,
a daleko v lomě skály
hřmí s rachotem roztrhány.
To báječně asi pluhy
zde válčily s tvrdou skalou,
to kosy as duchovité
zde požaly úrodu zralou.
13
Tam z poklidně ztulených krbů
dým plachý se nad bory vzpíná,
a bodře, jak doliny srdce,
zní z olšiny klepoty mlýna.
A neznámých životů stopy
kol tajemným stykem se kříží,
a neznámým trudům a slastem
se příbuzná myšlénka blíží.
Ty stopy, ty zvuky, ty krásy,
vše kyne tak mile a známě,
a neviditelnou branou
duch octnul se v ozvěnném chrámě.
PRAMEN.
Jsem pramének smavý, jenž vine se z hor,
mým otcovským domem jest nejtmavší bor,
kde nevniknou hvězdy ni slunko mu v stín,
kam slétají mraky a pláčí mu v klín.
Tam šeptají mraky mně truchlivé sny,
tam náhlé jen blesky mě vzbouzejí z tmy,
tam svírají skály můj zpěněný tok,
pláč nebes tam sytí můj vzkypělý mok.
14
Leč v dolinu k lidem kdy snáší mě proud,
cos učí zas klidně a ladně mě plout,
krýt nebeské slze jim v úsměvu svém
a útěchu šuměl jim v nápěvu svém.
ČERNÉ JEZERO.
I.
I.
V tajné lesů šero
slunka zář se noří,
dolů na jezero
vítězně se usmívá,
jako nořič, jenžto v moři
drahou perlu odkrývá.
Tu se rozesmály
i ty nebetyčné
šedohlavé skály,
šumným lesem věnčeny;
vzlétly za jezero sličné
veselé jich ozvěny.
Ono třpytně zdá se
lito z rosy ranní;
nebo v také kráse
z oblohy je zrozeno?
jako doma hledí na ni,
s úsměvem a zjasněno.
15
Rádi k němu vlaji
paprskové jitra,
důvěrně si hrají
s vlnami co blíženci,
všickni v barvách nebes nitra,
v blankytu a ruměnci.
Jako zorou vzňato
tak se rozeskvělo;
i ten stín jak zlato
pod skalou tam obrovskou
neslo kdy tak jasné čelo
korunu tak královskou?
Ladně kloní břehy
k němu náruč svoji,
v oko plné něhy
v slasti zří mu srdečné;
přátele jen sladce pojí
objetí tak pověčné.
Ó jak z břehů klína
hrdou slastí stkví se!
jak mi připomíná
bohatý ten mládí vznět,
v jehož lesku zrcadlí se
zkrásnělý ves boží svět.
16
Hle, co tam se kmitá
třpytně z ratolesti?
Vážka duhovitá
k jezeru to proniká,
rychlokřídlá, jako štěstí,
hladiny se dotýká.
Jak by to dvě sestry
ulétaly tamo,
obraz její pestrý
v zrcadle ji sleduje;
ó nechť přijde štěstí samo,
naděj hned je zdvojuje!
Až tam podle skály
zrak můj vážka svádí,
a kdy mizí v dáli,
vzpomínkou se usměji...
což o jedno štěstí v mládí,
což o jednu naději!
II.
II.
Jak skály žhou! kol mrtvý klid,
les oddychuje stěží,
a na vlnách i slunka svit
jak těžké zlato leží.
17
Dnes jezero ni jedinou
se vlnou nezčeřilo;
zdaž nad vlastní se hlubinou
tak tiše zamyslilo?
Ó přemnohá as čarozvěsť
jí mlčky vane ze dna;
tak tajemná to hloubka jest,
tak šerá, nedohledná.
A pravda-li, co bájka dí,
proč chmuří se tak temně,
tož nikde dno jí nehradí,
ni v samém lůně země.
Tož útrobou jí proniká
a v jiném země pásu
tvrz podzemí si odmyká,
zříc jiných nebes krásu.
A pravda-li, co věřící
si fantazie bájí,
tož lahodnou je studnicí
kdes v dálném jižním ráji.
Tam v zrcadlo jí perlové
břeh zírá země oné,
kde háje pnou se palmové
a cedry libovonné.
18
Zde jasný den, tam v noci stín,
tam protinožci spějí –
a v hlubině tam sladce v klín
sny vlahé noci vějí.
Tam šelestí to v rákosu
jak vzdušné harfy struny,
a na vlnách květ lotosu
se houpá v lesku luny.
Ba hloub-li zrak se ponoří
v noc jezerního bezdna,
bod míhavý tam zahoří
jak slabá záře hvězdná.
Svit záhadný se z úkrytu
jak rosné oko hrouží –
zda z jižního to blankytu
sem dálná hvězda touží?
Zda po hvězdě to severní,
zda bádá po Arkturu?
Či prohlubní tou jezerní
se k slunci dívá vzhůru?
A slunka zář svou nádheru
tam leje v slasti věčné,
a celují se v jezeru
dvě dálky nekonečné. – –
19
Však ne, toť klam! – a nechť i klam,
aj co tu za otázky?
či dosahá pych pravdy tam,
kam fantazie lásky?
KŘÍŽ V LESE.
I.
I.
Lesní cesta houští poloskrytá
jako v skoku tu i tam se kmitá;
slyším kroky, ale nezradí
chodce zrakům štíhlé kapradí.
Stranou stojí obraz boží muky
na skalisku pod šerými buky;
lehce stlačen, vstává pružný mech –
kdos tu klečel a teď míjí v spěch.
Odpusť, duše, že tak mimo vůli
stydlivou ti zbožnosť ruším v půli;
odpusť, však tu marně neprodlím,
modlitbičku tvou se domodlím.
Jsi-li dítko, ježto nepronáší
jména otce leč jen v otčenáši,
domodlím se z duše vroucnosti:
zdrávas matko plná milosti!
20
Jsi-li stařec, jenž to v boží ruku
ze své vkládá požehnání vnuků:
dejž ti cítit blahé vnuknutí
ruky boží k smlouvě dotknutí!
Jsi-li matka, ježto za dušičky
bezútěšně šeptá modlitbičky –
z hlubin strasti vyšlu do nebe,
sirá matko! jednu za tebe...
Jsi-li dívka, jížto v duši vzňaté
bůh a láska v modlitbách se mate,
jížto kanou slze v ruměnec,
perly v klokočový růženec:
Kdekoliv jsi přestala, já znova
přeříkám tvé modlitbičky slova,
znám ji od začátku do konce,
spočteny mám perle růžence.
II.
II.
Na balvaně v stínu lesa
kříž tu hrubý, nad ním stříška malá;
ruka, jež snad skály tesá,
spasitele obraz vytesala.
21
Nemůž býti církve chudší:
kolem buky – knězi věru prostí!
Zvony, jimiž stáda hlučí,
ty jen zvoní tady k pobožnosti.
Někdy také k větší slávě
kdesi v dálce zazní rána z pušky;
svěcená tu rosa v trávě,
také svíčky, svatojánské mušky.
Zřídka jenom v tyto strany
zbloudí zpěvák do haluzí stromů;
bouř tu hrává na varhany,
píšťaly a housle vítr k tomu.
Jediný se tady svátek
slaví za tu dlouhou dobu roční:
celá zima – velký pátek,
celé léto – hody velkonoční.
Divoké to bohoslužby,
po pohansku, v přirozeném slohu;
za to jenom prosté tužby
skromně odtud snášejí se k Bohu.
Někdy se tu chvíli staví
vousáč se sekerou na rameně;
někdy pytlák smekne s hlavy
a pak dále kráčí zamyšleně.
22
Pocestný tu někdy sedne,
vyndá chléb, a balvan jest mu stolem,
prosebně sem vozka vzhlédne,
na saních kdy srázně letí kolem.
Spočine tu v chládku kdosi,
snad i usne, je-li mše tu tichá;
nikdo však se nehonosí,
že tu z módy k bohu nudou vzdychá.
Starosvětská jest tu obec:
drsný hříšník mnohý se tu kaje,
ale žádný hladký sobec,
škody své co hříchy počítaje.
Kdo jen jistou mírou měří,
což by získal na nejistém nebi?
dlí tu jen, kdo v něco věří,
nikdy sytá duše bez potřeby.
Nevzplane tu prosté duši
bolné vědomosti záře jasná,
ani jíji tu neporuší
posměvačná moudrosť cizopasná.
Nikdy zde v tom šerém skrytu
nepostojí pokrytcova noha;
zde jen pravdou svého citu
povždy člověk hledal svého boha.
23
DĚVČE Z HOR.
Tam na strmé výši nad jezerem,
kde stelou si noci mraků šerem,
kde ve skalách černí se hnízdí orli,
kde trojitou ozvěnou bouře horlí:
tam nasbírám trávy a zelených proutků
kůzlatům našim na pochoutku.
A na svahu sypkém na kraji lesů,
kde sotva se drží kořeny vřesu,
tam zahrádka moje , tam len mi květe,
a nechť mi ji z jara příval smete,
zas nanesu půdy, a naseji čile
ženichu svému na košile.
A vysoko v horské úžlabině
kde potkám jen skaliska na pěšině,
kam nezajde člověk ni pláče rádo,
kde pase jen vichřice mraků stádo:
tam spěchám, kdy zdaleka bouře hučí,
chaloupce naší do náručí.
Tam matička bílé nitě přede,
když jeseň tká venku samé šedé;
tam hoví si tatíček po své práci,
když v lese zaň vítr sosny kácí;
tam zpívám, kdy praská to v naší střeše,
sobě i našim ku potěše.
24
A v zimě, kdy v závěji chaloupka zmizí,
kdy zbloudil by pěšinou známý jak cizí,
můj ženich i po tmě ji pod sněhem najde
a na dlouhý večer k nám vesele zajde;
pak tichá tu radosť jako doma,
celého světa nevědoma.
VODNÍ KOLÉBKA.
Lapena v běhu a poutána k práci
divoká říčka se na kola kácí;
vyběhši hravě z horského zdroje,
v klopotu těžkém teď buší;
musí tam v línou mrtvolu stroje
vlíti svou jarosť a duši.
A nechať k hořké zoufalé vzpouře
vyzývá pomoc vichru a bouře,
nechať se blesků zásvitem vznímá,
nechať se mraků přívalem vzdýmá:
marné tu hrozby, marný tu vzdor,
není už svobodným dítětem hor!
Panštině zisku se protiví darmo!
Samotná není však spiata v to jarmo;
sourodí druzi, hle muži a ženy
u stroje hemží se v píli;
v potu svých tváří a ulopoceny
robotí seč jejich síly.
25
Kdož si tu všímne při hlučné práci,
venku-li bouře nezaburácí!
Jediná žena v hrozivé mraky
upírá teskně prosebné zraky –
ale tu marný s nebesy spor,
divoká bouře již valí se z hor.
S prvním tu bleskem se ozvala rána;
žena se vzchopí jak vichřicí štvána.
„Dítě, mé dítě!“ rtem zsinalým hlesne,
a již se z budovy řítí
v ústrety bouři, kde z mrákoty děsné
blesky jí na cestu svítí.
Chvatně se brodí přívalem deště,
na hory pádí – cíl daleko ještě!
Síla jí klesá, však živlům se vzpírá,
vnitřní jen bouří srdce jí zmírá!
V zápasu krutém se dovleče v bor,
v kýžený úkryt až k vrcholi hor.
Rokle tam tichá, nechť vítr kol hvízdá,
chýžka z ní hledí jak mlaďátko z hnízda;
za chýžkou hrčí to s mírného svahu,
kolečkem pramen tam točí.
Umdlená žena div dosáhne prahu,
vstoupí a dítko své zočí
v kolébce hrubé, jenž kolečkem hnána,
bujaré, jak ho tam vložila z rána!
26
S poklidem dobrým dobrého plavce
při hluků bouřných ukolébavce
k životu dorůstá útlý ten tvor,
mateřsky kolébán přívalem z hor!
Nebyly splněny matčiny stesky:
hošík, ten směje se na rudé blesky!
Ani ho neděsí rachoty hněvné –
při hromu tleská si v ruce!
příval mu neschvátil kolébky pevné! –
houpá se čile a prudce!
Pramen a dítko se spolčily hříčkou –
však bude muž kdysi robotit s říčkou!
Společná matka je kojí a sytí
vichrem a bouří k zápasu žití,
zpívajíc: Lokejte sílu a vzdor,
pokud jste volnými dítkami hor!
NA MÝTI.
Strůmek jsem já mladičký
na šumavské mýti;
kolem kmeny pokáceny,
líto na ně zříti!
hrůzovládí smrti řádí,
až se musím chvíti.
27
Bývaly to jiné přec
na Šumavě časy!
děd můj starý stál tu jarý,
až měl bílé vlasy;
trochu stonal, potom skonal
třístalesý asi.
S tatíkem tak šťastně už
se to neskončilo;
živlů nával v posměch brával,
to se na něm mstilo:
vichrem skácen leží zvrácen –
dvě stě let mu bylo.
Ale já tak mladičký,
v míze stého léta,
ubožátko jsem tu krátko,
a již se mnou veta!
žal mě drtí, jakou smrtí
sejdu s toho světa....světa...
Provazem a sekerou,
vydán za zlosyna!
bídné časy! že jsem asi –
s rozumem se mina –
v roští chromém řádným stromem,
to je moje vina.
28
PYTLÁK.
Kdes v Šumaviných lesů poušti,
sám v hluboké a divné houšti
jde lesní pospěchem;
tu starý pytlák s ním se potká
a drze jako šelma krotká
se blíží s úsměchem.
„Hej, pane lesní!“ zhurta křikne
a pušku hbitě s páže smykne
ve svalovitou pěsť.
„Pět nás tu jistou srnu hledá,
však ona se nám vidět nedá;
zda víte vy, kde jest?“
Tu lesní mračné čelo stáhne
a po kohoutku maně sáhne,
jej zlostně přeměřiv.
„Ha, což já srny pro vás hlídám?
svým pánům za ně odpovídám,
z jichž milosti jsem živ.“
„Jak? co to za řeč pošetilou!“
dí pytlák, úhlavím vší silou
v zem spurně udeřiv.
„Vám o panstvu se ani nesní –
však dobře víte, pane lesní,
z čí milosti – jste živ!“
29
NA HRANICI.
I.
I.
Rovně jako cesta spravedlivých
táhne zaprášená silnice;
domky dva tu stojí v polích sivých,
jsou to pohraniční celnice.
S něžným pohnutím to brk můj píše:
Tady, u té celní závory,
stýkají se přátelsky dvě říše,
milé Rakousko a Bavory.
Tiše tady orel dvouhlavatý
jako kuře sedí na tyči,
tam zas párek lvů i se lvíčaty
jako krotká čeleď kočičí.
Divno! v Čechách lev má choutky šelmy,
vrče proti všemu pořádku –
tamo však se chová moudře velmi,
roven nejtiššímu zvířátku.
Němci zas prý mají orla rváče,
jenž se dravci zcela podobá –
u nás však je orel jiné ptáče,
krotké, div nám z ruky nezobá.
30
Ano, byť i láska přesrdečná
lva i orla tady pojila:
běda, kdyby zvěř ta nebezpečná
místa svá si náhle měnila!
Lev by zařval, rozjařil se celý,
vztekle by se orel čepýřil,
pak by jako dravci na se vjeli,
ani pánbůh by je nesmířil...
Jak nám blaze, že tu dvouhlavatý
orel tiše sedí na tyči,
tam zas párek lvů i se lvíčaty,
jako krotká čeleď kočičí!
***
Klid a mír tu vládne viditelně,
nic tu závadného nedýše;
koule duní, však jen po kuželně,
ježto sáhá z říše do říše.
Oba páni celní v přízni vřelé
vítěznou tam končí výpravu,
v prachu koulejí se nepřátelé
čacky poraženi na hlavu.
Usmívá se Bavor boubelatý,
Rakušan si klidně kroutí knír;
dobrou noc si přejí, a pak svatý
na hranici rozkládá se mír.
31
Jenom tamo, v Němcích na západě,
hory leží jako táborem,
jenom onde jako v branné řadě
stojí pod mrakovým praporem.
A to chlumy jen se podobají
davům chocholatých šišáků,
to jen vršky jedlí vyčnívají
jako miliony bodláků.
To jen na časy se blízká lehce,
křížem zas, jak břitkých mečů ruch;
to jen hrom jak útok jízdy řehce,
ohlas jen co palba klame sluch.
Mlhy jen se valí jako dýmy –
ba v tom hluku význam nevelký;
to jen hory naše s německými
po sousedsku hrají v kuželky.
II.
II.
Náš osud, vámi tam co sousedy
nás obdařiv, byl dárcem důmyslným:
lze nám teď vašimi být nohsledy
a dojít spásy krokem pohodlným.
32
Ach, škoda že to dlouho potrvá,
než proti vám se zmírní naše vzdory!
my hudlaři jsme v mnohém teprva,
v čem bychom mohli na vás míti vzory.
Takž posud nám jest pouhým určením
i právo lidské sobě vybojovat;
však u vás práva nazbyt, tak že ním
svět celý chcete sami podělovat.
A co to právo jest? – Jak pozadu
jsme v rozporu i prvních pojmů mravních!
my máme o něm jednu zásadu –
vy na sta knih a pojednání slavných.
A jazyk náš, ten z dávných ostatků
prv kuje minci moderní, leč ryzí;
však váš tak bohat, že i z odpadků
jmen u vás dosti pro vše, co vám cizí.
Ba, nemá boj náš vyšší osnovy:
my chcem co národ jen být zachováni!
vy jste co národ – právě hotovi,
vy v armádu jste vykrystalováni.
My z nejmladších jsme mezi národy,
jichž bujný rozmar pouta rozepíná;
vy odrostli jste plenkám svobody
co muži, jimž je svatou – disciplina!
33
A jaký dělník, také tovary:
my opozici kujem ve svém stanu,
vy ale vyrábíte – cézary
a dospíváte v národ prétoriánů.
III.
III.
Ha, národ ve zbrani! moc nad mocnosti,
vždy v dějinách to nejslavnější zjev,
kdy v trpný dav se vtělí reků ctnosti,
duch národa kdy vtělen v jeho krev.
Ba, kdo smí vzdorovat, kdy v slavné chvíli
svou vůli vyřkne národ ve zbrani?
Již slova toho zvuk jest také síly,
by na svých trůnech bledli tyrani.
A jest-li čas, by vstala v hnutí prudkém
tresť mužná šlechetného národa,
tu velké myšlénky se stanou skutkem
a cíle blíž se octne svoboda.
Tu zkrvaví a rozprchnou se mraky,
jež národům jich slunce skrývaly....skrývaly...
leč jedenkrát – tu před našimi zraky
ó velké dějiny! jste selhaly! –
34
Ó, vy, již věštce činíte si lháři
a zrádci trpitele svobody,
již despocii máte na oltáři
a rdousíte jí v oběť národy:
Těch vítězství vy dovršíte míru,
jichž slaví hrubé síly všemocnosť:
vy skácíte i nejsvětější víru,
tu v lidstva genia a v jeho ctnosť!
Když národy tak daleko své dráhy
svou mocí opojeni pobloudí,
kdo v ruku svou smí vzíti dějin váhy?
kdo velký lidstva zápas rozsoudí?
IV.
IV.
Ó víry třeba nám! já z ciziny
zrak odvracím a pátrám jinou stranou
v kraj svého domova; leč vidiny
mně záhadné a šeré duší vanou.
Chci v strasti nejhlubší se cosi ptát,
leč otázka jak trn mi v srdce vrůstá...
Chceš ty, můj národe, i skutkem stát
vždy na pravdách, jež věstí tvoje ústa?
35
Či sřekneš tak se vůdčích pravdy hvězd
a klesneš tak, jak právě jiní klesli?
Pryč, pochyby! nám víry třeba jest –
my neklamem jen vyhnanými hesly!
Ty, jenžto vždy jsi prvním v zápasu,
kde o to jde, co lidem věčně svato:
ó spravedliv a s sebou v souhlasu
i posledním-li budeš v boji za to;
a hotov-li’s, všech mocí návalu
stát sám a sám – a byť i bez naděje
ó vytrváš-li v pravém zápalu,
jak věštců tvých a pěvců sbor to pěje:
Buď požehnán! buď zdar tvou korunou!
a dlouho žij za lásku svou a víru!
kdy na sklonek se věky posunou,
kveť novým vstříc, kveť svoboden a v míru!
Však lžeš-li jen, jak právě jiní lhou,
a lepšího-li není v tobě jádra
než ve sketách, jež sobstvím nemohou
kam srdce plá, tam nastavit i ňádra;
ó všeliké ty sliby obětí
své otčině-li zapřeš věrolomně,
a sřekneš-li se svatých pamětí,
v nich svoji česť-li zradíš nevědomě;
36
ba konečně-li zvykneš řetězům,
jak železem anebo zlatem chrastí,
šij nastavíš-li zpupným vítězům
a pohrdneš-li opuštěnou vlastí:
Tož padni jen – – – Co blouzníš, mysli má?
zdrť pochyby, zdrť pochyby, zdrť jedové ty štíry!
vždyť kyne nám jen spása jediná,
a ta jest v nás – nám třeba v sebe víry.
V PUSTINĚ.
Poušť kolkolem; zde přestal obor žití;
ruch, světlo, zvuk – vše tuhne v zesnutí,
jen pod travou se zrádný močál třpytí –
ten neusnul. Hle, východ v strnutí
jak zápas spí – dvé mdlých to perutí,
jež padají na dálky lemy krajné.
Jest poledne, a slunce bez hnutí
jak oko upřené a nepodajné
plá poušti mlčící až do útroby tajné.
A v obraz ten se hloubá teskný hled
jak cizinec, jenž hledá známých tváří;
leč nepoznám tvých věčných rysů sled,
ó přírodo! Zda vadneš také v stáří,
37
či v nitru tvém se lidské vášně sváří,
že spustla tak i lepá tvoje líc?
Jak chorobna tu ležíš v slunce záři,
jak umdlena, a váháš dumajíc,
jak kdybys nechtěla již tvořit nikdy víc –
ni dokonat, cos vůkol započala,
ni hnutím přerušit svůj němý bol.
Kde k nebi snad by sosna byla vstala,
tu po zemi se křivý vleče stvol –
tak přerváno tvé dílo kol a kol!
Kleč pitvorná a schoulené ty krsy,
jimž vypíná se šáchor na vrchol,
neb ostřice, jež hrubé splítá trsy:
toť kytka příšerná, jež pokrývá ti prsy.
Tak nyješ v mrákotách, a vnitřní hlas
mi šepce proč, jak bolesť tvou by tušil...
Ó život bohatý, jenž stvořila’s,
tak překypěl, tak divným chvatem bušil,
až velebnou ti harmonii rušil;
a jasný zdroj, kde měl se napojit
tvou rozkoší, ten stínem želu smušil;
on tužby vzňal, jichž neznal ukojit,
a rány rozevřel, jichž neznal zahojit.
On vybujel tvých sil a darů setbou,
tak zpupně však jich mocí vladařil,
až pocítil, že metlou jest a kletbou...
On květem svým tak slepě lichvařil,
38
až pel i med i vůni promařil
a chřadnutím se trýznil úbytečným....úbytečným...
Tvůj záměr nejkrašší se nezdařil,
i poznala jsi s žezlem nekonečným:
ó jaká spousta muk, by život ten byl věčným!
I vznikla poušť, kde’s truchlíc prodlela,
kde myšlénku ti vnuklo smilování
spáse ukrutné... Ty’s velela,
a k životu již bledá smrť se sklání,
jež hrůzu svou naň dýšíc bez ustání
přec navrací mu půvab nejvyšší,
a loupíc jej, přec všechen skvost v něj schrání;
jež raní-li též rány utiší, –
jež všecky odsoudí, a všecky vyslyší.
TICHÉ MĚSTO.
Město šedé, tiše dřímajíc,
tmí se pod Libínem,
jak by schválně svoji vdovskou líc
krylo smutku stínem.
Věže chmurně nesou věku tíž,
zvony duní: „Veta!
město mrtvé neomladne již
žádným jarem světa!“
39
Brána zeje – dusný hrobu chlad
cítím v oči váti;
tvory živé, tuším, vpouští snad,
však jen stíny vrátí.
Ve zdi staré kule válečné
dávné bouře věstí;
vzduchem vanou báje smutečné,
báje o neštěstí.
Mlčky kráčím mezi řadami
zasmušilých domů;
pokryty jsou divně malbami,
průpověďmi k tomu.
Moudrosť mluví tytu po dávný čas
mnohým pokolením;
po stoletích zdaž to naše as
zmoudřelo jich čtením? –
Suchý věnec – v dole hospodář
pocestného vítá;
jeho tvář jak toho města tvář
tolik vrásek čítá.
Čapku v ruce – témě pokryto
šedinami spoře;
hluboko mu v líce vyryto
mnohé dávné hoře.
40
Vlídně kyne; úsměv podzimní
z bledých očí vzhlíží;
promluv, starče! buďme upřímní:
promluv, co tě tíží?
Hovoří o dobách vzdálených,
o staré i příští –
nynějšku ze rtů sevřených
jenom vzdech se prýští.
„Nudno u nás!“ vece: „pravda-li?
tak tu bývá vždycky!
Víte – my jsme trochu zaspali –
asi o věk lidský!
Divná jest to o nás kronika:
město naše klato,
že vše chápe a vše podniká,
až jest pozdě na to.
Nikdy nechce s časem časně plout,
jsou-li větry stálé;
pluje, až se v bouři valí proud
zrovna proti skále!
Ve hře, kde už napřed prohráno,
rádo hlavu sází;
leží také, jak má ustláno:
z ran už nevychází!
41
Že se proti proudu za Žižky
postavilo krutě,
v hradbách železné ty kobližky
svědčí o pokutě.
Že až pozdě v bouři odboje
v proud se vypravilo,
za to vítězného Bukvoje
hromy pocítilo.
Když pak němectvo nám shýblo vaz,
v době nad vše těžší,
před osmdesáti léty as –
my jsme byli Češi!
A když český duch se konečně
vzbudil z můry tlaku,
poněmčili jsme se zbytečně
s vlčí mlhou v zraku.
Teď, kdy národ na ten tuhý spor
zbraní všech se jímá,
u nás mrtvo, jak by vládl mor –
město naše dřímá.
Za nových snad osmdesát let
probudí se znova,
ale pak...“ Tu zachvěl se mu ret,
selhala mu slova – –
42
Nad tvou hlavou dávno uschne keř
v mrtvých bujném hvozdě,
ale přec, ó starče! věř to, věř:
nebude pak – pozdě!
V HUSINCI.
Umřel Hus, a teď je celý národ Husem;
ubíjejte nás, a lidstvo bude Čechem.
Poděbradovna.
Jak výspa osamělá, jížto břeh
rve moře proud, jest mladý národ Čech.
Jsme opuštěni mezi cizinami,
kol nás tak divé vášně vzbouřeny,
jsme v moři nenávisti s sebou sami,
a jeho vlny žhnou co plameny;
jak ty, ó mistře! klati za kacíře,
že jsme se posvětili lepší víře,
jsme k smrti oním světem odsouzeni,
jenž zdědí po nás svoje vykoupení.
My proti všem jsme sobě ochranou
jen sami s pravdy silou bezbrannou;
nás nehanobí násilí ni vina –
jsme proto zvoleni snad za oběť,
jenž s národy má smířit Hospodina?
Ó duchu dějin, kde tvá odpověď?
Nechť vyvolených smrť je víc než žitím,
přec bol a hrůza mrazí živobitím,
kdy pomyslíme v zdráhavém si stonu:
zřít drahý národ v mučednickém skonu....skonu...
43
A přec i této hrůze odolat,
i zemřít snáze nám, než odvolat!
A kdo máš pochybenství, ty k ním nelni,
ty neskládej nám křivé přísahy!
Nám nutno věřit, že jsme nesmrtelni,
neb k zahynutí najít odvahy;
nám třeba uvrhnout se v plamen dravý –
žár vůli z ocele nám rozežhaví;
nám třeba vítězů neb mučedníků,
jen věřících, jen silných bojovníků.
Tvůj národ, mistře, jesti jako ty,
on nehrozí se smrti temnoty,
on zpívaje i v plamenech své žalmy
svým předčí zápalem jich horoucnosť;
nechť neví, komu získá míru palmy
a komu lepší, velkou budoucnosť,
zda dobude jí pro své děti vlastní,
či zda jen vrahů vnuci budou štastni;
má síly za všecky i pro ně lásky,
a hotov jest i zemřít bez otázky.
Však přijde den, kdy pojme mladší svět,
můj národe! tvých velečinů vznět,
kdy provanutí naším volným duchem
a jasem udupaných zásvitů
se národové vzmuží jarním ruchem
co jeden zástup nových Husitů,
44
náš kalich podají si bratrsky
a budou z něho píti paprsky
té pravdy, za niž plamen obětovni:
že jsme si všichni národové rovni!
JMENEM PŘÍRODY.
Ta lásky řeč, jíž učí tebe matka,
slasť vědomí a zvyku lahoda,
zář myšlení a pudu tajnosť sladká –
co jemného jen vdechla příroda
nám do ňader; co smlouvu lidskosti
a celek žití drží: svazky všemi
to víže národ k vlastní bytosti
a rodné děti k rodné matce zemi.
Tvým jménem, přírodo! náš boj je svatý,
my hájíme tvou vůli živou v nás,
a ruce ty, jež proti nám jsou vzpiaty,
ty kácejí tvých prazákonů hráz.
Tvým jmenem klety jsou! Ač kletby té
my nevyřknem; jim z dáli pomsta hrozí,
ač nevolá to z hrudi rozryté
náš o ni vzdech; ji osnují však bozi.
Jest příroda Bůh Hospodin ten starý,
jenž v pravnucích mstí ještě otců hřích,
jenž nevládne vždy dobrem jen a dary,
leč hrůzou též a zkázou tvorů svých.
45
Ta jest, to spravedlnosť nesklonná!!
– ač velká, že jí věky nepřehlédnou;
ta bdí, a jistě soud svůj vykoná,
nechť za tisíciletí soudí jednou.
PRALES.
I.
I.
Zašuměla nad mou hlavou
velepíseň pralesa;
o věčnostech se Šumavou
rokovala nebesa.
Zněly stromy od koruny
po kořen až v srdce hor,
hluboké i jemné struny,
všecky napial zvučně bor.
Každým dechem toužebněji,
výše jal se vát i hrát,
jak by víc a výmluvněji
povědít chtěl ještě rád.
Pěl tak mocně, pěl tak jemně
v šerých větví objetí
o mladosti této země,
v nížto sáhá pamětí.
46
O pradávném putování
s neklamnými průvodci,
o budoucnu, o svítání,
hvězdách i o noci.
O té pouti dálném cíli
pělo nebe šumem svým;
byl to hlahol věčné síly
zlahozený tajemstvím.
Ó jak vály zpěvy ony
rtoma větru slavně dál,
a mé srdce všemi zvony
vpadlo lesům ve chorál.
II.
II.
Vcházím ve pralesa svatou říš;
svobodná to obec velikánů,
v nížto není robů, není pánů,
ale králem každý zrozen již;
živé koruny jim zdobí hlavy –
velikosť svůj háv tu nosí pravý,
jenž jí přírodou dán v pravěku;
proč tak bolno tu a cize člověku?
47
Upomíná žal jej hrozebný,
že mu příroda též růsti dala
v obec velkou, a čím v té se stala
jeho velikosť?! – Háv velebný
podlosť líčená jí šije trhá,
v něj se šatíc, hrou jej nectnou mrhá,
světa smích a kletby pudí naň,
tak že šlechetná se výsosť hanbí zaň.
JsiJsi, ó velikosti svrženásvržená,
hájem na vždy zloupeným a mroucím,
nevypučí žádným jarem skvoucím
tobě korun zdoba vznešená?
Přioděj svým knížecím se hávem,
nepohrdni božským k němu právem,
nevzdej ho, kam přešlo loupeží;
vztyč se v pravou výš – a svět ti náleží.
III.
III.
Znáš samotu? ne tu, jež obestírá
tvá prsa jako žalářový vzduch,
nechť zdí neb lidí chlad tě uzavírá,
jichž nepronikne slunný žití duch;
leč samotu, jenž náhle v divném lese
tě slastí volnosti tak ovane,
že pyšnější se v tobě srdce vznese,
a staré zkrotlé bíti přestane.
48
Hleď její vlasť! Zde v stínech věčných trůní,
tvůj příchod šumem vážným velebíc,
zde opojí tak slavnou tebe vůní,
že zbloudíš-li, že nenajdeš se víc.
Zde uvítá tě lichotivou zvěstí,
jíž snadno pravé srdce uchvátit;
ty pocítíš, co volnosť a co štěstí,
a těžko pak se v život navrátit.
IV.
IV.
Vymaněna z hrází
zavládla tu síla zkázy;
na bojišti vývratu
vichřice se rozpoutala,
přiletěvši ve chvatu
obry lesa v náruč jala,
tiskla je svou vášní smrtící,
vyrvala je zemi úpící
vírem svého reje;
teď tak strašlivý tu hřbitov zeje,
jak by obrazem byl lidstva děje.
V smrti nepamětné
padly kmeny bezpočetné;
na prostoře nezměněné
rozbité jen strmí trupy,
ale nad vše příšerné
zjevení se samo kupí:
49
nad kleslými pod oblohu výš
z říše smrti ve života říš
v duchovitém kůru
mrtvých králů dav se věží vzhůru,
větvemi spiat v pyramidy stvůru.
V pomník vratký sobě
trůní na svém vlastním hrobě;
samovládci, zvoucí zpět
pych a moc své minulosti!
užaslý tu vidí hled
arcidílo nemožnosti.
Jeden z nich tak prudce převrácen,
kořenem že vzhůru převrácen;
vzdorně však a silně
v druhů větvích zavěsil se pilně,
na hlavě tak stojí neomylně.
Přec, vy lesa páni,
nic vás pásu neuchrání,
marno jemu vzdorovat!
nechť vám ještě v poušti lesní
hrůzou možno panovat,
neb i pádem svým jste děsni!
Nechť vás nikdo nechce pokácet,
vaší tíhou zdrcen krvácet,
čas nechť vámi nehne;
však až podruhé vás bouře šlehne,
padnete, jak první z vás jen lehne!
50
V.
V.
Jsme na prahu lesa v listnatém loubí,
svět vidíme v báječném rámku;
tak zlatě to kolem prosvítá z doubí –
což jdeme snad k zlatému zámku?
Nuž chcete-li cestou mít pohádku,
tož počněme srdnatě z počátku
a strojme se k zápasu s šablonou a klamem –
toť v pohádce zrovna jak v životě samém.
Prv bludný se rytíř na cestu sílí,
všech osidel má-li se zmoci;
hle, tamo již postřen ubrousek bílý
pln lahůdek čarovné moci.
Jen chutě! – leč blíže kdo přikročí tam,
zří skalisko bílé, a na něm – ó klam! –
jen korálky brusin se u věnci skvějí;
to spáchaly víly a teď se nám smějí!
Co šustlo to lesem? jen holoubek divý?
či pěšinou z aksamitu
snad prchá tam víla, že ševel tak snivý
a v zeleni tolik je třpytu?
Jen za ní! Tam zmizela do křoví,
tam ztratila střevíček růžový
a rozsypala si perlovou šňůrku;
jdu blíž – a mám špičky a muchomůrku.
51
Ó čarovné rejdy! hle co se tam třpytí
tak zlatě, v tak vábivé kráse?
toť jistě tam poklad ze skály svítí,
ač slídovou mincí jen zdá se.
Tam s kyji dva obři ho hlídají,
však nechťsi! my proklouznem podtají...
Ho, ho! co nás tepe? již chce se jim půtky?
Toť střely – však změněny v jedlové šůtky.
Hle! statný tu jelen parohy zdvihá –
zda z lovu snad vytrhnem duchy?
tam červená liška mlázím se míhá,
a zajíc tu napíná sluchy –
cos v houštině švihlo jak z luku šíp;
zda dostihl lišky? ba ještě líp,
v sněť červené sosny ji proměnil k tomu,
a lovce i zvěře jsou pahýly stromů.
Had na cestě zdá se hned kořenem pouhým,
však za nohy zrádně nás chytá;
a měňavý ještěr s tím ohonem dlouhým
co pramen se v kapradí kmitá;
tu stín zase mihne se křídlatý
jak netopýr v jetu rozpiatý;
tma ruchem a šeptem co bytosť tu živne
a s námi si kráčí; jsme v družině divné.
Co’s nad námi šumí jak vodopády,
ač vánek jen zvolna se třese;
snad pod mořem plujem a pozbudem vlády,
nás dále jak vlny to nese;
52
hle ostrovy zelené nad hloubí!
a co máme na stromech za houby,
jsou lastury připiaté ku šedé skále –
než pozor! my plujem – však po močále!
Tu samotná bříza, štíhlá i sněžná,
nám varovně vstupuje v cestu;
snad k duchům to zbloudila odvážná kněžna,
a začarovali ji z trestu.
Hle chýžka! tam bydlí snad lesní muž,
ten cestu nám poví; jen pojďme – nuž?!
My trnem, neb mžiknutím z chalupy stvořen
je obrovský, divem jen zvrácený kořen.
A dále jen smrky; žádný tu mladý,
leč mnohý již mudřec tu lysý
a vážně až k zemi s hlavy a s brady
jim mechové šediny visí.
Jim pochyby naše se svěřují;
jich ruce se ku předu vztahují
tak velitelsky, jak v bezpečnou známku,
jen tam že dojdeme zlatého zámku.
I jdeme – a věru! tam konec je pouti –
vždyť cesta tam východu nemá,
tam vzdornou jen skálu zříme se pnouti,
toť zavřená brána a němá –
53
v ní zlatý snad zámek a čarovný svět,
leč kdo se tam dostal, již nepřišel zpět –
niť přetrhla se mi; kdo konce zas chytí,
ať dopoví pohádku o klamu žití.
VI.
VI.
Jaké temno! lesní velikáni
sklenuli se v šerotajnou báni,
v níž se ztrácí tmavé sloupoví;
v zeleni, jež tichým krokům stlána,
mohutná jsou těla pochována –
chrám to smrti, stín to hrobový.
Hrůza velebná mi šepce báj:
tento les, toť starý svatoháj!
Duše otců! vaše-li to vání,
co tak jemně mých se dotklo skrání,
prodlete, ó stíny milostné!
Jaký šum? To vzlétly prchajíce,
neslyší a neznají nás více,
opouštějí vnuky nešťastné;
vlastním otcům již jsme cizími
sourodi nejsme s blahými!
Nejsme stálí, nejsme neproměnni
ani jak to lesů pokolení,
54
jež svým dědům vzrostlo nad hroby!
kmeny ty v tak věkuvzdorné moci,
v síle své tak velcí jako otci,
jsou, čím byly za své pradoby;
v nich náš dávný duch snad ještě dlí –
ale v nás?! My kmen jsme odpadlý.
Hle, jak po nás kárajíce hledí
starci lesa velební a šedí,
jako staří naši bohové;
s nevolí jak od nás odvráceni
skrývají své bolné povržení,
že tak klesli mladší věkové!
V posvátné tam truchlí výsosti
v šedinách své nesmrtelnosti.
VII.
VII.
Hle, stromů klenbou modří motýli
a zlaté mušky vletí po chvíli;
leč nikoliv! toť nebes oko třpytné,
jež pokradmu sem v hloubku lesa svitne.
Však les mu záhy průhled zamyká;
co tajného tu asi podniká?
vše kryje tmou a nedí ani slova,
ač přemítá a velký záměr chová.
55
Zde ale prosnít tichou hodinu
a seznat lesa velkou rodinu,
v ní zdomácnět: pak teprve tu milo,
pak odhalí se tajné jeho dílo.
On odchoval si v kázni otcovské
tu kolem četné syny obrovské;
ty učil žít tak bratrsky a skromně,
že rovni jsou si všichni v rodném domě.
Leč má on dítky věků všelikých:
hle, strůmky drobné v stínu velikých,
ti na mechu si hrají s jahodami
a nevědí, že obry budou sami.
I dcery svoje v stinném náručí
co útlý mrav, co vděky naučí;
zem panenská jen v pokoře a v tichu
smí vzlétnout po slunci jak po ženichu.
A její věno, skvoucí prameny,
má hospodárně stínem zastřeny;
zná v kapradí a v mech je dobře složit
i prškami a rosou vláhou množit.
Z nich strojí hedváb, jehož pěkný jas
zem bude zdobit, až jen přijde čas!
pak zašustí co blankytové stuhy,
jež od lesů jí splynou v jaré luhy.
56
Tak milokrásně vyjde zdobena,
až se slunéčkem bude snoubena;
les ovine ji nevěstiným věncem
a propustí ji z domu za milencem.
Snad vzdychne si a v čelo milostné
jí vdechne závoj z páry bělostné,
a v loučení až z krajných boru strání
jí zašumí, jí zalká požehnání.
VIII.
VIII.
Jak divně skupeny ty stěny skal!
duch horní jeskyni zde uchystal,
a stařičký tu klečí poustevník,
jenž nábožně se kloní nad zpěvník;
list obrací mu vánku dech,
a tiché dumy
zpěv starce šumí
o všeho žití osudech.
Co pravdy důtklivé as napoví!
onť věkem zkoušený strom habrový,
jenž kořenem se drží balvanu,
půl visí tak, půl leží na stranu,
v mech kolenem se opírá
a v listy mlází
ne bez nesnází
co vetchý čtenář nazírá.
57
A před ním bažina v mech ukrytá
jak slepé zrcadlo mdle prokmitá,
v něm dávno svět se přestal vzhlížeti,
a stařeček ho zří jen v paměti,
jak býval kdys. I zašeptá
mi uvítání
a v přemítání
svou šumnou řečí mne se ptá:
„Jen pověz, člověče, jak stár je svět?
Já div ji dohlédnu v své mládí zpět;
já k hrobu již se schyluji, ó hleď!
a přec ten svět tak mladým zdá se teď;
kdy hlédnu naň, to není týž,
ni roven sobě!
vždyť v oné době,
kdy já byl mlád byl starcem již.
O tenkrát, kdy mě sklál ten dravčí bol....bol...
Rys v boji s medvědem se řítil kol;
jak rozléhal se lesem jeho řev,
když přemožen se kácel ve svou krev!
Tu ve smrtelné trýzni své
pak zaťav němý
své drápy v zemi,
rval kořeny mé mladistvé....mladistvé...
Tak hrozně naděj svou zřít v podrytu –
a nikdo nepodá ti soucitu!
58
Já poznal jsem, že bouř a povětří
ni živých ran svou metlou nešetří;
jak vichřice mi trhala
ty bolné údy,
by z měkké půdy
již mroucího mě vyrvala!
Až srdce pohnulo se v kamenu;
on k mému přivalil se kořenu,
on tíží svou jej k zemi přivíral
a bouřlivým mě větrům zastíral;
tak zachován již v mladosti
jsem poustevničil
a ducha cvičil
jen v pokoře a moudrosti.
Já mnoho věřil jsem – a v šedinách
teď zřím, že bloudím v snech a vidinách;
já skoumal jsem, a teď ó běda mi!
svět nerovná se s mými vědami!
Jak právě šel by pozpátku,
tak se mi jeví,
a moudrosť neví,
v jak záhadném to pořádku.
Vše se mnou v odporu; ten starý svět
tu kolkolem tak mlád a samý květ;
z těl druhů mých již mladý roste les,
jen já tu sám a stár a mroucí dnes....dnes...
59
ba kolem mne čas kráčí zpět;
krok jeden tvoří,
a druhý boří:
kým zázrakem by došel v před?!“
IX.
IX.
Tma v půlnoc tu zraje, les vůči mi stárne,
mdlý ohlas mé kročeje sčítá,
jak s otázkou na rtech to mlčení čárné
kol nepohostinně mě vítá.
Tak hustě ty kmeny kol tísní se davem,
jak zvědavě kdyby se shlukly,
svit ostrý se míhá kdes v úkrytu tmavém,
jak číhavé oko zpod kukly.
Chlad nezhřátý sluncem od stvoření světa
v líc horkou mi skoumavě sáhá,
a v doupěti divém noc tisíciletá
se budí a žasne a váhá.
Pak pozvedá hlavu a promluví zpola:
„Hle člověk! co hledá as u mne?“
Les v úžasu slouchá, šum ozvěny volá,
a na to zas ticho tak dumné.
60
Co hledá?! Ty tmavá, ty nehybná noci,
snad hledá svůj klid a tvé šero,
snad v moři a v bouři by v klidném tu kotci
chtěl bolestí zaspati stero.
„Co bolesť je lidská?“ noc věčná se diví
a tázavě hledí mi v duši;
ó spatřuje obraz tam pustý a divý,
to zří-li, co člověka smuší.
Však zří to as matně, zrak tmí se jí vrátce,
pak znova se ukládá v stánek.
„A stojí-li za to, co trvá tak krátce,
by rušilo věčný můj spánek?“
Již spí, a ty stromy jak družina strážná
pnou stíny tam hustěji tkané....tkané...
Díš krátce?! leč každá tu chvíle tak vážná,
že cítím, jak z věčnosti kane.
X.
X.
Nad lesem se ozval dravce vřesk;
nevidět ho tam, leč chvilkou příští
na oběť snad sletí jako blesk,
snad již vraždí, snad již krev se prýští –
oběť umírá... a nač byl toho žití
vznik a bol a skon? zda dost, že dravce sytí?
61
Přírodo, ty sama víš-li to?
zdaž ti třeba bolu v srdci živém?
třeba ti, že záhy podryto
žití všecko hyne v zmatku divém?
V božském záměru – li v jeho vír nás vrháš,
či snad neplodně boj našich duší zmrháš?
Nadlidská ty moci jediná,
ježto nezvratna jsi pochybenstvím;
přes odboj náš vzdorný účinná
přírodo, jež vládneš veškerenstvím;
plná tajemství, ač blízká, viditelná;
věčná původem a skonem nesmrtelná:
Jsi-li moc, již báje odvěká
snila jsi co lásku všehomíru,
po níž teskní srdce člověka,
byť i stokrát zapřel luznou víru,
jsi-li božská moc – ty nedáš bez úkolu
doznít věčnostmi svatému lidstva bolu.
XI.
XI.
Paprsek tak divuplnou mocí
proniká tou lesa vonnou nocí,
jak by stromům v náruč k výši vzpiatou
celá nebesa chtěl v slasti vnést;
chvělá zeleň slzí rosou zlatou,
vše chce krásněji tu růst a kvést.
62
V stínech jas a luzné duhy krouží,
prameny až z hloubí k světlu touží,
blankyt září, jak by milostněji
pohledět chtěl v jasnou země líc,
haluze se vonným šeptem chvějí:
vzrosťme výše, roňme krásy víc!
Příroda v svém láskyplném díle
k ladnější se povzbuzuje síle,
tichem volá její tužba sladká,
krásnější chce uzřít krásný svět;
božsky a zas lidsky jako matka
k tobě zří a šeptne naposled:
„Ty, jen ty slyš moje zavolání!
v ruce tvé jest světa dokonání;
poznej na něm stopy vůle mojí –
hleď, tak krásně myslila jsem les!
víš, jak spanile jsem v mysli svojí
lidstvo zbájila? ó jen to věz!
Chci mu dát, co zná jen videm touhy;
blaženosť – to není přelud pouhý!
Věř v mou lásku: vidi nejkrásnější
v duši tvou já sama vdechla jsem!
co tě vábí, co tě ukonejší,
mých to snů, mých tužeb ohlasem
63
Já to chci, já velím ve svém božství:
šťasten buď, a darů tvých buď množství!
tolik skvostů vkladla jsem ti v duši,
tolik vůkol, tobě k dosahu;
věčný žel ať moje dílo zruší,
vše to nestačí-li ku blahu!
Synu můj! má hořce býti klato
dílo mé, tak sladce započato?
Sdělila jsem s tebou sílu činu,
dokonej mé dílo nejblažší;
čiň jen tolik jak ten les, můj synu,
rozviň jen svou výši nejkrasší!“
ROŽMBERK V OBRAZÍCH.
StůjStůj, vidino, ó lepý Rožmberku
v tom večerním, v tom starobylém šperku.
Tvé cimbuří svit západu ti zlatí,
a minulosť tě v šeré stíny šatí;
kruh červánků ti splítá diadém
a půvabem ti věnčí skráně věží;
kol žehnají ti hory v nachu svém
tak svátečně co vážní velekněži;
mha lichotná ti jemně v líce vane
a Vltava div proudit neustane,
64
tak mile zří, tak sladce k tobě zpět!
Tu jata milostí se vrací náhle
a v náručí tě vine toužně vztáhlé,
by zlíbala tě ještě naposled.
Leč osudný kdy proud ji odplaší,
pak zůstaví ti perly nejkrasší –
pláč Vltavy, ó lepý Rožmberku,
pláč památky jsou perly tvého šperku.
***
Jak nádherně pneš čelo panovničí!
Co v pýše as tak vážnou hlavu vztyčí?
Zda že tě ráj tak spanilý tu hostí?
či povznáší tě sláva minulosti,
co kolébka že rod jsi odchoval
tak mocný s praotců až na pravnuky,
jenž korunou nachem pohrdal
a králům žezlo jen bral směle z ruky?
On plýtval rozkoší v svém pašalíku,
kdy otřásal i trůnem panovníků
i chýžkou lidu jeho vůle pych;
ves národ cítil váhu rukou jeho,
jež lehky teď... v prach přešly změnou všeho;
a potomci? ni jednoho tu z nich,
z těch nejhrdších své vlasti šlechticů;
jim dopřáno jen cizích dědiců,
jich moc ta tam, jich stopy doba ničí.....ničí...
Proč hrdě pneš své čelo panovničí?
***
65
Kdo dědic ten, jenž vstoupil v časů víru
zde v šlapěje těch bujných bohatýrů?
Hle, zobrazen tu v hradní síni stojí,
jest válečný to jezdec v plné zbroji.
Jak! on tu ctěn v tak pyšné oslavě?
a není snad to mysli klamná stvůra?
Ne, v osudné tu vztyčen postavě
generalissimus Bonaventura;
jak bitvy bůh zří s výše svého oře
co vítěz strašlivý na Bílé Hoře –
a tam pod ořovými kopyty
jak ztracena, jak padlá Praha leží;
hrad její posvátný a báně věží
jak zdupány a prachem pokryty.....pokryty...
V tom obraze jak v hrozném zjevení
zřít celé vlasti pád a snížení –
a tento zjev, ten vstoupil v časů víru
zde v šlapěje těch bujných bohatýrů....bohatýrů...
***
Co sklálo níž kdy české krve pýchu?
čí pokutou, ó Růže, tvých to hříchů?
zda musila’s ty padnout ze msty boží
a vítězi být dána za podnoží?
Vy páni knížecí, jichž lepý řad
tu zobrazen – což nebyla dost ryzá
ta vaše česká krev, což byla snad
i vaše panská srdce lidu cizá,
že osud přístřeší to vaše rodné
vzdal podmaniteli co sídlo vhodné?
66
či zběh tu osudný jen slepě lhal?
Vy mluvíte jen zdivenými hledy –
to dávno již, co ret váš naposledy
svou odpověď pod ctí a věrou dal!
Ty bledá paní, Perchto spanilá,
kam zíráš teskna tak a unylá?
tvé oči jsou tak vlhky a tak tichy –
zda pláčeš ty snad pro svých otců hříchy?
***
Zář poslední již oknem vniká chvělá,
noc dolinou se prokmitavě stměla;
zvon jasný s výše volá do dědiny –
ó modleme se: odpusť naše viny....viny...
Mha bílá divné tvary v temno dýše –
zda v blánku noci osud písmě píše?
však čísti nelze ho; noc hloub se stměla,
jak by vše ukojit, vše smířit chtěla.
KRUMLOV PŘI MĚSÍCI.
Luna září krvavou
z noci temnošera vzplála,
nad bezsennou Vltavou
ve snu zarděla se skála.
67
Rudý odlesk plápolal
s věže Krumlovského zámku;
k Vltavě on zavolal
v divně rozjařeném spánku:
„Hoj ty řeko vlnitá,
větrům křídla rychle sejmi,
leť, kde Praha věžitá,
k hradu královskému spěj mi.
Rci, že nejsem pro manství
ani dosti sláb ni skroven;
svrhnu břímě poddanství
a jsem hned mu silou roven!
Nechť je hradů nejhrdší,
nechci já ho ctít za krále;
nestojí on ne tvrdší
ani na vzdornější skále.
Není boků mocnějších,
ba já tužšího jsem těla!
není nohou pevnějších
ani hroznějšího čela.
A nechť nebetyčnou věž
zvedá sobě za korunu,
vysoko i moje též,
sahá po samou až lunu.
68
Hrdopýchou vítěznou
nechť se hradí jmenem králů,
však svou rukou železnou
zdrtí o Krumlovskou skálu!“
Zachmuřil se luny jas –
ztichla’s hradová ty skálo?
dávný, dávný to byl čas,
němž divě se ti zdálo.
Netřeba již hrozby tvé
sídlu hrdé králů moci....moci...
vnoř se v temno rozlité,
spi jen klidně v stínu noci.
69
Poznámky.
Chodská a Teky Chodská.
Tyto dvě básně, v nichž částečně užito nářečí Chodského, mají za účel znázorniti bodrého a rázného ducha Chodů, lidu to Břetislavem I. r. 1039 z Polsky přivedeného a na pomezí českém blíže Domažlic osazeného. (Viz článek „Dějiny Chodů“ od K. J. Erbena, v e Květech r. 1868, a spis „Der Böhmerwald“ [„Šumava“] od J. Krejčího a J. Wenziga.)
Na Chodovské věži.
„že měl celý národ český
vlastní právoprávo, jako my!“
Chodové byvší od knížat a králů českých mnohými právy obdařeni měli v Domažlicích své zvláštní rychtářství na pevném, posud úplně zachovaném hradě Chodovském s pěknou kulatou věží. Práva ta jim byla odňata r. 1668.
Hrad Ryzmberský.
„ač na bojištích kol a kolem“ atd.
S obnovené věže hradu tohoto, založeného v druhé polovici třináctého století a zbořeného za války třicetileté, přehlíží se krajina památná mnohými pro zachování slovanského živlu v Čechách důležitými bitvami, z nichž nejstarší jest vítězství Sámovo nad DagobertemDagobertem, králem FranckýmFranckým, r. 630, a nejznámější slavná bitva Domažlická r. 1431.
„Tam Osek napial mocný luk.“
Osek (der hohe Borgen) jest hora na území bavorském, jejíž obloukovitý hřeben má jakousi podobu luku.
[70]
„kde rozstouply se hory stranou“
S Rozymberka spatřuje se průsmyk na tři míle široký mezi Českým Lesem a Šumavou.
„tu Čerchov, příšerný to kot,“
Čerchov jest pokrajná hora Českého Lesa, vybíhající k průsmyku svrchu dotčenému, vysoká 3282 stop, obdélná a lesem pokrytá.
„A tamo na řetěze hor
se vzpíná Ostrý, zuby ceně“
Ostrý, jinak Jezerní Hora (Osser), hora vysoká 4050 stop, jejíž holý vrchol se dělí na několik ostrých zubů. Ční naproti Čerchovu co krajný výběžek pohoří Šumavského.
Pod ssutinou Baireka.
Bairek jest starý hrad blíže Nýrska v krajině svrchovaně spanilé; o původu a osudech jeho nezachovalo se historického podání, ví se toliko, že Švédové jej pobořili.
Tiché město.
Báseň tato líčí pochmurný dojem, jejž působí cizinci starožitné město Prachatice se svými pamětmi, a nubudiž vykládána na úkor četných občanů tamějších, kteří se snaží o povzbuzení vlasteneckého ducha v rodišti svém. – Prachatice byly roku 1420 Žižkou dobyty a za pronásledování nové víry ukrutně ztrestány; přilnuvše potom k národní straně octly se r. 1619 v moci Mansfeldově a byly neblahého roku následujícího císařským generalem Buquoyem (v souvěkých spisech českých Bukvojem nazývaným) co město odbojné podrobeny a bez milosrdenství popleněny.
Rožmberk v obrazích.
„Tu jata milostí se vrací náhle“
Rožmberk stojí na malebném půlostrově, utvořeném náhlým záhybem Vltaviným.
„pak zůstaví ti perly nejkrasší,“
Z Vltavy u Rožmberka lovívaly se perle.
71
„co kolébka že rod jsi odchoval
tak mocný“ atd.
O pánech z Rožmberka viz: „Rožmberské kroniky stručný výtah“ v Časopise Musejním r. 1828. – Hrad Rožmberk byl skutečně jen kolébkou mocného rodu z Rožmberka, jehož hlavním sídlem stal se Krumlov.
„jenž korunou a nachem pohrdal“
Předposlední pán z Rožmberka, Vilém, byl r. 1575 na sněmu polském navržen za kandidáta trůnu, sám však zasazoval se o zvolení MaxmilianaMaxmiliana, císaře německéhoněmeckého, za krále polského. (Viz o něm Čas. Mus. r. 1866.)
„a králům žezlo jen bral směle z ruky.“
Pan Jindřich z Rožmberka co hlava nespokojených pánů jal r. 1394 krále Václava IV. a vězil jej na Krumlově.
„A potomci? ni jednoho tu z nich“
Rod Rožmberský vymřel panem Petrem Vokem r. 1611.
„Kdo dědicem“ atd.
Po bitvě Bělohorské obdržel general Karel Bonaventura hrabě Buquoy za odměnu svých vůdcovských zásluh od císaře mimo jiné též panství Rožmberské, jež posud náleží hraběcí rodině Buquoy de Longueval.
„byla snad
i vaše panská srdce lidu cizá.“
Páni z Rožmberka nebývali ve sporech náboženských i politických vždy na straně národní, zejména vystupovali příkře proti Husitům a proti Jiřímu z Poděbrad.
„Ty bledá paní, Perchto spanilá“
Viz „Perchta z Rožmberka“ od Fr. Dvorského ve Květech roku 1871.
Krumlov při měsíci.
Báseň ta zakládá se na historických pamětích i na okolnosti té, že mohutný zámek Krumlovský za doby noční upomíná polohou i výstavností na hrad pražský.
72
Obsah.
Chodská1
Teky Chodská3
Na Chodovské věži3
Píseň6
Hrad Ryzmberský7
Noc nad horami10
Modré hory v dáli11
Pod ssutinou Baireka11
Očarované údolí12
Pramen14
Černé jezero15
Kříž v lese20
Děvče z hor24
Vodní kolébka25
Na mýti27
Pytláka29
Na hranici30
V pustině37
Tiché město39
V Husinci43
Jmenem přírody45
Prales46
Rožmberk v obrazích64
Krumlov při měsíci67
E: až; 2002
[73]