DĚVČE Z HOR.

Eliška Krásnohorská

DĚVČE Z HOR.
Tam na strmé výši nad jezerem, kde stelou si noci mraků šerem, kde ve skalách černí se hnízdí orli, kde trojitou ozvěnou bouře horlí: tam nasbírám trávy a zelených proutků kůzlatům našim na pochoutku. A na svahu sypkém na kraji lesů, kde sotva se drží kořeny vřesu, tam zahrádka moje , tam len mi květe, a nechť mi ji z jara příval smete, zas nanesu půdy, a naseji čile ženichu svému na košile. A vysoko v horské úžlabině kde potkám jen skaliska na pěšině, kam nezajde člověk ni pláče rádo, kde pase jen vichřice mraků stádo: tam spěchám, kdy zdaleka bouře hučí, chaloupce naší do náručí. Tam matička bílé nitě přede, když jeseň tká venku samé šedé; tam hoví si tatíček po své práci, když v lese zaň vítr sosny kácí; tam zpívám, kdy praská to v naší střeše, sobě i našim ku potěše. 24 A v zimě, kdy v závěji chaloupka zmizí, kdy zbloudil by pěšinou známý jak cizí, můj ženich i po tmě ji pod sněhem najde a na dlouhý večer k nám vesele zajde; pak tichá tu radosť jako doma, celého světa nevědoma.