PYTLÁK.

Eliška Krásnohorská

PYTLÁK.
Kdes v Šumaviných lesů poušti, sám v hluboké a divné houšti jde lesní pospěchem; tu starý pytlák s ním se potká a drze jako šelma krotká se blíží s úsměchem. „Hej, pane lesní!“ zhurta křikne a pušku hbitě s páže smykne ve svalovitou pěsť. „Pět nás tu jistou srnu hledá, však ona se nám vidět nedá; zda víte vy, kde jest?“ Tu lesní mračné čelo stáhne a po kohoutku maně sáhne, jej zlostně přeměřiv. „Ha, což já srny pro vás hlídám? svým pánům za ně odpovídám, z jichž milosti jsem živ.“ „Jak? co to za řeč pošetilou!“ dí pytlák, úhlavím vší silou v zem spurně udeřiv. „Vám o panstvu se ani nesní – však dobře víte, pane lesní, z čí milosti – jste živ!“ 29