KŘÍŽ V LESE.
I.
I.
Lesní cesta houští poloskrytá
jako v skoku tu i tam se kmitá;
slyším kroky, ale nezradí
chodce zrakům štíhlé kapradí.
Stranou stojí obraz boží muky
na skalisku pod šerými buky;
lehce stlačen, vstává pružný mech –
kdos tu klečel a teď míjí v spěch.
Odpusť, duše, že tak mimo vůli
stydlivou ti zbožnosť ruším v půli;
odpusť, však tu marně neprodlím,
modlitbičku tvou se domodlím.
Jsi-li dítko, ježto nepronáší
jména otce leč jen v otčenáši,
domodlím se z duše vroucnosti:
zdrávas matko plná milosti!
20
Jsi-li stařec, jenž to v boží ruku
ze své vkládá požehnání vnuků:
dejž ti cítit blahé vnuknutí
ruky boží k smlouvě dotknutí!
Jsi-li matka, ježto za dušičky
bezútěšně šeptá modlitbičky –
z hlubin strasti vyšlu do nebe,
sirá matko! jednu za tebe...
Jsi-li dívka, jížto v duši vzňaté
bůh a láska v modlitbách se mate,
jížto kanou slze v ruměnec,
perly v klokočový růženec:
Kdekoliv jsi přestala, já znova
přeříkám tvé modlitbičky slova,
znám ji od začátku do konce,
spočteny mám perle růžence.
II.
II.
Na balvaně v stínu lesa
kříž tu hrubý, nad ním stříška malá;
ruka, jež snad skály tesá,
spasitele obraz vytesala.
21
Nemůž býti církve chudší:
kolem buky – knězi věru prostí!
Zvony, jimiž stáda hlučí,
ty jen zvoní tady k pobožnosti.
Někdy také k větší slávě
kdesi v dálce zazní rána z pušky;
svěcená tu rosa v trávě,
také svíčky, svatojánské mušky.
Zřídka jenom v tyto strany
zbloudí zpěvák do haluzí stromů;
bouř tu hrává na varhany,
píšťaly a housle vítr k tomu.
Jediný se tady svátek
slaví za tu dlouhou dobu roční:
celá zima – velký pátek,
celé léto – hody velkonoční.
Divoké to bohoslužby,
po pohansku, v přirozeném slohu;
za to jenom prosté tužby
skromně odtud snášejí se k Bohu.
Někdy se tu chvíli staví
vousáč se sekerou na rameně;
někdy pytlák smekne s hlavy
a pak dále kráčí zamyšleně.
22
Pocestný tu někdy sedne,
vyndá chléb, a balvan jest mu stolem,
prosebně sem vozka vzhlédne,
na saních kdy srázně letí kolem.
Spočine tu v chládku kdosi,
snad i usne, je-li mše tu tichá;
nikdo však se nehonosí,
že tu z módy k bohu nudou vzdychá.
Starosvětská jest tu obec:
drsný hříšník mnohý se tu kaje,
ale žádný hladký sobec,
škody své co hříchy počítaje.
Kdo jen jistou mírou měří,
což by získal na nejistém nebi?
dlí tu jen, kdo v něco věří,
nikdy sytá duše bez potřeby.
Nevzplane tu prosté duši
bolné vědomosti záře jasná,
ani jíji tu neporuší
posměvačná moudrosť cizopasná.
Nikdy zde v tom šerém skrytu
nepostojí pokrytcova noha;
zde jen pravdou svého citu
povždy člověk hledal svého boha.
23