CHODSKÁ
Leží mraky vrané, leží nad Čerchovy;
hu! to v lese vstanú všecky noční sovy!
Nad horami chmurno, pod horami mhlivo,
co to naše slunce, co huž není živo?
Do Němec nám zašlo, jinudy nám vyjde,
z Němec k nám jen búřka, zle ha vojna přijde;
přijde jako šelma v krvolačném chvatu,
hale černé lesy cestu k nám jí zmatú;
přijde jako moře v rozkaceném běhu,
hale pevné hory najde místo břehu.
Kdyby vám, vy hory ha vy mocné skály,
pánbůh nebul kázal, habyste tu stály,
buli bychom vstali, pro vás putovali
ha vás, jak jste těžky, na ramena vzali,
nesli vás kraj světa, složili vás tady
ha pak řekli: Stůjte české země hrady!
Chraň ji vaše výška, mocnota i šířka,
ha kde Pánbůh nechal mezi vámi dvířka,
nastavme své hlavy, tvrdé jako žula,
haby na sto zámků huzavřína bula.
[1]
Stojí naše hory, stojí jako muži,
hale mračna supů nad horami krúží.
Jste vy supi lačni? chcete s námi svačit?
Snězte tuty hory, však vás budú tlačit!
Po chuti vám nejsú, nás vy bysta radši?
My jsme teky skály, však my nejsme sladší!
Nebo čkáte, haž nám strachem hlavy změknú?
Načkáte se na to ještě chvilku pěknú!
Po dobrém ni po zlém nedáme si říci:
bát se nehumíme, my jsme Domažlíci!
Nechoďte vy z Němec v naše lesy šeré;
rád tam boží posel v stará dřeva pere!
Ha kde jen se kúlí kámen ze Šumavy,
na potkání volá: Delů vaše hlavy!
Ha kde jen se ručej po skalisku pění,
na očích vám rázem v samú krev se změní!
Větřík libné písně nehraje tam v listí;
větřice tam húká píseň nenávisti,
jak kdy fičí mrštné nepřátelské meče,
jak kdy proti sobě oheň s vodú teče.
Pokyd vy nám chcete řeč i duši bráti,
budem jako vojsko proti vám vždy stáli;
místo mečů hněvy, místo štítů vzdory,
seřadíme muže, seřadíme hory:
ha to spíš ty hory strachem zpátky stúpí,
než si vaše hrozby naši vůli kúpí;
2
ha to spíš ty hory propadnú se v peklo,
než by naše srdce vašich ran se leklo;
ha to spíš ty hory v nebes dálku zmizí,
nežli řeč svú dáme za tu vaši cizí!