DĚVČE Z HOR.
Tam na strmé výši nad jezerem,
kde stelou si noci mraků šerem,
kde ve skalách černí se hnízdí orli,
kde trojitou ozvěnou bouře horlí:
tam nasbírám trávy a zelených proutků
kůzlatům našim na pochoutku.
A na svahu sypkém na kraji lesů,
kde sotva se drží kořeny vřesu,
tam zahrádka moje , tam len mi květe,
a nechť mi ji z jara příval smete,
zas nanesu půdy, a naseji čile
ženichu svému na košile.
A vysoko v horské úžlabině
kde potkám jen skaliska na pěšině,
kam nezajde člověk ni pláče rádo,
kde pase jen vichřice mraků stádo:
tam spěchám, kdy zdaleka bouře hučí,
chaloupce naší do náručí.
Tam matička bílé nitě přede,
když jeseň tká venku samé šedé;
tam hoví si tatíček po své práci,
když v lese zaň vítr sosny kácí;
tam zpívám, kdy praská to v naší střeše,
sobě i našim ku potěše.
24
A v zimě, kdy v závěji chaloupka zmizí,
kdy zbloudil by pěšinou známý jak cizí,
můj ženich i po tmě ji pod sněhem najde
a na dlouhý večer k nám vesele zajde;
pak tichá tu radosť jako doma,
celého světa nevědoma.