NA MÝTI.
Strůmek jsem já mladičký
na šumavské mýti;
kolem kmeny pokáceny,
líto na ně zříti!
hrůzovládí smrti řádí,
až se musím chvíti.
27
Bývaly to jiné přec
na Šumavě časy!
děd můj starý stál tu jarý,
až měl bílé vlasy;
trochu stonal, potom skonal
třístalesý asi.
S tatíkem tak šťastně už
se to neskončilo;
živlů nával v posměch brával,
to se na něm mstilo:
vichrem skácen leží zvrácen –
dvě stě let mu bylo.
Ale já tak mladičký,
v míze stého léta,
ubožátko jsem tu krátko,
a již se mnou veta!
žal mě drtí, jakou smrtí
sejdu s toho světa....světa...
Provazem a sekerou,
vydán za zlosyna!
bídné časy! že jsem asi –
s rozumem se mina –
v roští chromém řádným stromem,
to je moje vina.
28