NA HRANICI.
I.
I.
Rovně jako cesta spravedlivých
táhne zaprášená silnice;
domky dva tu stojí v polích sivých,
jsou to pohraniční celnice.
S něžným pohnutím to brk můj píše:
Tady, u té celní závory,
stýkají se přátelsky dvě říše,
milé Rakousko a Bavory.
Tiše tady orel dvouhlavatý
jako kuře sedí na tyči,
tam zas párek lvů i se lvíčaty
jako krotká čeleď kočičí.
Divno! v Čechách lev má choutky šelmy,
vrče proti všemu pořádku –
tamo však se chová moudře velmi,
roven nejtiššímu zvířátku.
Němci zas prý mají orla rváče,
jenž se dravci zcela podobá –
u nás však je orel jiné ptáče,
krotké, div nám z ruky nezobá.
30
Ano, byť i láska přesrdečná
lva i orla tady pojila:
běda, kdyby zvěř ta nebezpečná
místa svá si náhle měnila!
Lev by zařval, rozjařil se celý,
vztekle by se orel čepýřil,
pak by jako dravci na se vjeli,
ani pánbůh by je nesmířil...
Jak nám blaze, že tu dvouhlavatý
orel tiše sedí na tyči,
tam zas párek lvů i se lvíčaty,
jako krotká čeleď kočičí!
***
Klid a mír tu vládne viditelně,
nic tu závadného nedýše;
koule duní, však jen po kuželně,
ježto sáhá z říše do říše.
Oba páni celní v přízni vřelé
vítěznou tam končí výpravu,
v prachu koulejí se nepřátelé
čacky poraženi na hlavu.
Usmívá se Bavor boubelatý,
Rakušan si klidně kroutí knír;
dobrou noc si přejí, a pak svatý
na hranici rozkládá se mír.
31
Jenom tamo, v Němcích na západě,
hory leží jako táborem,
jenom onde jako v branné řadě
stojí pod mrakovým praporem.
A to chlumy jen se podobají
davům chocholatých šišáků,
to jen vršky jedlí vyčnívají
jako miliony bodláků.
To jen na časy se blízká lehce,
křížem zas, jak břitkých mečů ruch;
to jen hrom jak útok jízdy řehce,
ohlas jen co palba klame sluch.
Mlhy jen se valí jako dýmy –
ba v tom hluku význam nevelký;
to jen hory naše s německými
po sousedsku hrají v kuželky.
II.
II.
Náš osud, vámi tam co sousedy
nás obdařiv, byl dárcem důmyslným:
lze nám teď vašimi být nohsledy
a dojít spásy krokem pohodlným.
32
Ach, škoda že to dlouho potrvá,
než proti vám se zmírní naše vzdory!
my hudlaři jsme v mnohém teprva,
v čem bychom mohli na vás míti vzory.
Takž posud nám jest pouhým určením
i právo lidské sobě vybojovat;
však u vás práva nazbyt, tak že ním
svět celý chcete sami podělovat.
A co to právo jest? – Jak pozadu
jsme v rozporu i prvních pojmů mravních!
my máme o něm jednu zásadu –
vy na sta knih a pojednání slavných.
A jazyk náš, ten z dávných ostatků
prv kuje minci moderní, leč ryzí;
však váš tak bohat, že i z odpadků
jmen u vás dosti pro vše, co vám cizí.
Ba, nemá boj náš vyšší osnovy:
my chcem co národ jen být zachováni!
vy jste co národ – právě hotovi,
vy v armádu jste vykrystalováni.
My z nejmladších jsme mezi národy,
jichž bujný rozmar pouta rozepíná;
vy odrostli jste plenkám svobody
co muži, jimž je svatou – disciplina!
33
A jaký dělník, také tovary:
my opozici kujem ve svém stanu,
vy ale vyrábíte – cézary
a dospíváte v národ prétoriánů.
III.
III.
Ha, národ ve zbrani! moc nad mocnosti,
vždy v dějinách to nejslavnější zjev,
kdy v trpný dav se vtělí reků ctnosti,
duch národa kdy vtělen v jeho krev.
Ba, kdo smí vzdorovat, kdy v slavné chvíli
svou vůli vyřkne národ ve zbrani?
Již slova toho zvuk jest také síly,
by na svých trůnech bledli tyrani.
A jest-li čas, by vstala v hnutí prudkém
tresť mužná šlechetného národa,
tu velké myšlénky se stanou skutkem
a cíle blíž se octne svoboda.
Tu zkrvaví a rozprchnou se mraky,
jež národům jich slunce skrývaly....skrývaly...
leč jedenkrát – tu před našimi zraky
ó velké dějiny! jste selhaly! –
34
Ó, vy, již věštce činíte si lháři
a zrádci trpitele svobody,
již despocii máte na oltáři
a rdousíte jí v oběť národy:
Těch vítězství vy dovršíte míru,
jichž slaví hrubé síly všemocnosť:
vy skácíte i nejsvětější víru,
tu v lidstva genia a v jeho ctnosť!
Když národy tak daleko své dráhy
svou mocí opojeni pobloudí,
kdo v ruku svou smí vzíti dějin váhy?
kdo velký lidstva zápas rozsoudí?
IV.
IV.
Ó víry třeba nám! já z ciziny
zrak odvracím a pátrám jinou stranou
v kraj svého domova; leč vidiny
mně záhadné a šeré duší vanou.
Chci v strasti nejhlubší se cosi ptát,
leč otázka jak trn mi v srdce vrůstá...
Chceš ty, můj národe, i skutkem stát
vždy na pravdách, jež věstí tvoje ústa?
35
Či sřekneš tak se vůdčích pravdy hvězd
a klesneš tak, jak právě jiní klesli?
Pryč, pochyby! nám víry třeba jest –
my neklamem jen vyhnanými hesly!
Ty, jenžto vždy jsi prvním v zápasu,
kde o to jde, co lidem věčně svato:
ó spravedliv a s sebou v souhlasu
i posledním-li budeš v boji za to;
a hotov-li’s, všech mocí návalu
stát sám a sám – a byť i bez naděje
ó vytrváš-li v pravém zápalu,
jak věštců tvých a pěvců sbor to pěje:
Buď požehnán! buď zdar tvou korunou!
a dlouho žij za lásku svou a víru!
kdy na sklonek se věky posunou,
kveť novým vstříc, kveť svoboden a v míru!
Však lžeš-li jen, jak právě jiní lhou,
a lepšího-li není v tobě jádra
než ve sketách, jež sobstvím nemohou
kam srdce plá, tam nastavit i ňádra;
ó všeliké ty sliby obětí
své otčině-li zapřeš věrolomně,
a sřekneš-li se svatých pamětí,
v nich svoji česť-li zradíš nevědomě;
36
ba konečně-li zvykneš řetězům,
jak železem anebo zlatem chrastí,
šij nastavíš-li zpupným vítězům
a pohrdneš-li opuštěnou vlastí:
Tož padni jen – – – Co blouzníš, mysli má?
zdrť pochyby, zdrť pochyby, zdrť jedové ty štíry!
vždyť kyne nám jen spása jediná,
a ta jest v nás – nám třeba v sebe víry.