Jak výspa osamělá, jížto břeh
rve moře proud, jest mladý národ Čech.
Jsme opuštěni mezi cizinami,
kol nás tak divé vášně vzbouřeny,
jsme v moři nenávisti s sebou sami,
a jeho vlny žhnou co plameny;
jak ty, ó mistře! klati za kacíře,
že jsme se posvětili lepší víře,
jsme k smrti oním světem odsouzeni,
jenž zdědí po nás svoje vykoupení.
My proti všem jsme sobě ochranou
jen sami s pravdy silou bezbrannou;
nás nehanobí násilí ni vina –
jsme proto zvoleni snad za oběť,
jenž s národy má smířit Hospodina?
Ó duchu dějin, kde tvá odpověď?
Nechť vyvolených smrť je víc než žitím,
přec bol a hrůza mrazí živobitím,
kdy pomyslíme v zdráhavém si stonu:
zřít drahý národ v mučednickém skonu...
A přec i této hrůze odolat,
i zemřít snáze nám, než odvolat!
A kdo máš pochybenství, ty k ním nelni,
ty neskládej nám křivé přísahy!
Nám nutno věřit, že jsme nesmrtelni,
neb k zahynutí najít odvahy;
nám třeba uvrhnout se v plamen dravý –
žár vůli z ocele nám rozežhaví;
nám třeba vítězů neb mučedníků,
jen věřících, jen silných bojovníků.
Tvůj národ, mistře, jesti jako ty,
on nehrozí se smrti temnoty,
on zpívaje i v plamenech své žalmy
svým předčí zápalem jich horoucnosť;
nechť neví, komu získá míru palmy
a komu lepší, velkou budoucnosť,
zda dobude jí pro své děti vlastní,
či zda jen vrahů vnuci budou štastni;
má síly za všecky i pro ně lásky,
a hotov jest i zemřít bez otázky.
Však přijde den, kdy pojme mladší svět,
můj národe! tvých velečinů vznět,
kdy provanutí naším volným duchem
a jasem udupaných zásvitů
se národové vzmuží jarním ruchem
co jeden zástup nových Husitů,
náš kalich podají si bratrsky
a budou z něho píti paprsky
té pravdy, za niž plamen obětovni:
že jsme si všichni národové rovni!