JMENEM PŘÍRODY.
Ta lásky řeč, jíž učí tebe matka,
slasť vědomí a zvyku lahoda,
zář myšlení a pudu tajnosť sladká –
co jemného jen vdechla příroda
nám do ňader; co smlouvu lidskosti
a celek žití drží: svazky všemi
to víže národ k vlastní bytosti
a rodné děti k rodné matce zemi.
Tvým jménem, přírodo! náš boj je svatý,
my hájíme tvou vůli živou v nás,
a ruce ty, jež proti nám jsou vzpiaty,
ty kácejí tvých prazákonů hráz.
Tvým jmenem klety jsou! Ač kletby té
my nevyřknem; jim z dáli pomsta hrozí,
ač nevolá to z hrudi rozryté
náš o ni vzdech; ji osnují však bozi.
Jest příroda Bůh Hospodin ten starý,
jenž v pravnucích mstí ještě otců hřích,
jenž nevládne vždy dobrem jen a dary,
leč hrůzou též a zkázou tvorů svých.
45
Ta jest, to spravedlnosť nesklonná!!
– ač velká, že jí věky nepřehlédnou;
ta bdí, a jistě soud svůj vykoná,
nechť za tisíciletí soudí jednou.