ROŽMBERK V OBRAZÍCH.
StůjStůj, vidino, ó lepý Rožmberku
v tom večerním, v tom starobylém šperku.
Tvé cimbuří svit západu ti zlatí,
a minulosť tě v šeré stíny šatí;
kruh červánků ti splítá diadém
a půvabem ti věnčí skráně věží;
kol žehnají ti hory v nachu svém
tak svátečně co vážní velekněži;
mha lichotná ti jemně v líce vane
a Vltava div proudit neustane,
64
tak mile zří, tak sladce k tobě zpět!
Tu jata milostí se vrací náhle
a v náručí tě vine toužně vztáhlé,
by zlíbala tě ještě naposled.
Leč osudný kdy proud ji odplaší,
pak zůstaví ti perly nejkrasší –
pláč Vltavy, ó lepý Rožmberku,
pláč památky jsou perly tvého šperku.
***
Jak nádherně pneš čelo panovničí!
Co v pýše as tak vážnou hlavu vztyčí?
Zda že tě ráj tak spanilý tu hostí?
či povznáší tě sláva minulosti,
co kolébka že rod jsi odchoval
tak mocný s praotců až na pravnuky,
jenž korunou nachem pohrdal
a králům žezlo jen bral směle z ruky?
On plýtval rozkoší v svém pašalíku,
kdy otřásal i trůnem panovníků
i chýžkou lidu jeho vůle pych;
ves národ cítil váhu rukou jeho,
jež lehky teď... v prach přešly změnou všeho;
a potomci? ni jednoho tu z nich,
z těch nejhrdších své vlasti šlechticů;
jim dopřáno jen cizích dědiců,
jich moc ta tam, jich stopy doba ničí.....ničí...
Proč hrdě pneš své čelo panovničí?
***
65
Kdo dědic ten, jenž vstoupil v časů víru
zde v šlapěje těch bujných bohatýrů?
Hle, zobrazen tu v hradní síni stojí,
jest válečný to jezdec v plné zbroji.
Jak! on tu ctěn v tak pyšné oslavě?
a není snad to mysli klamná stvůra?
Ne, v osudné tu vztyčen postavě
generalissimus Bonaventura;
jak bitvy bůh zří s výše svého oře
co vítěz strašlivý na Bílé Hoře –
a tam pod ořovými kopyty
jak ztracena, jak padlá Praha leží;
hrad její posvátný a báně věží
jak zdupány a prachem pokryty.....pokryty...
V tom obraze jak v hrozném zjevení
zřít celé vlasti pád a snížení –
a tento zjev, ten vstoupil v časů víru
zde v šlapěje těch bujných bohatýrů....bohatýrů...
***
Co sklálo níž kdy české krve pýchu?
čí pokutou, ó Růže, tvých to hříchů?
zda musila’s ty padnout ze msty boží
a vítězi být dána za podnoží?
Vy páni knížecí, jichž lepý řad
tu zobrazen – což nebyla dost ryzá
ta vaše česká krev, což byla snad
i vaše panská srdce lidu cizá,
že osud přístřeší to vaše rodné
vzdal podmaniteli co sídlo vhodné?
66
či zběh tu osudný jen slepě lhal?
Vy mluvíte jen zdivenými hledy –
to dávno již, co ret váš naposledy
svou odpověď pod ctí a věrou dal!
Ty bledá paní, Perchto spanilá,
kam zíráš teskna tak a unylá?
tvé oči jsou tak vlhky a tak tichy –
zda pláčeš ty snad pro svých otců hříchy?
***
Zář poslední již oknem vniká chvělá,
noc dolinou se prokmitavě stměla;
zvon jasný s výše volá do dědiny –
ó modleme se: odpusť naše viny....viny...
Mha bílá divné tvary v temno dýše –
zda v blánku noci osud písmě píše?
však čísti nelze ho; noc hloub se stměla,
jak by vše ukojit, vše smířit chtěla.