PRUTY SVATOPLUKOVY.
Dí stará báj o velkém Svatopluku,
když na svém loži ze smrtelných clon
svým duchem prozřel, tuše blízký skon,
že vztáhl chvělou, dřív tak pevnou ruku
k třem synům svým, tu ruku otcovskou,
a žehnal jim, by úsilně, jak on
říš slovanskou byl sloučil mocnou páskou,
ji třímali svou svorností a láskou
vstříc vrahům nezdolnou a obrovskou.
Tři pruty svázal, v obraz družné síly,
a synům podal. Kdo je přelomí?
Kdo svorné Slovanstvo kdy ohromí?
A přelomit je marnou měli píli.
Pak pruty rozvázal, vzal jeden z nich – –
však žel, báj nemá o tom vědomí,
by synky zmrskal v kontuše a v platě
a v šaraváry, brslenky a gatě,
až každý byl by dostal na kožich.
Ó Svatopluku! Jaké pro nás štěstí,
své syny kdybys tak byl poučil!
Ty’s však jim pruty zlámat poručil,
a každý zlomil svůj a v každé pěsti
měl prutu půl jak nesvornosti znak!
Tož bili v sebe; ten, kdo ránu čil,
dvě oplatil, jež v pravo, v levo buší
po gatích, po brslenkách, po kontuši;
tak byli jedné mysli, – nejinak.
Osvěta 1899.
29