Zvěsti a báje (1916)

Eliška Krásnohorská

Diplomatická verze Ediční verze
ELIŠKA KRÁSNO HORSKÁ
ZVĚSTI
A BÁJE
VYDAL J. OTTO PRAHA
[3] Slovutnému Pánu panu J.U.DR. KARLU MATTUŠOVI, vysoce zasloužilému zástupci národa českého na sněmě zemském i v radě říšské, doživotnímu členu sněmovny panské, znamenitému účastníku čelných českých sdružení osvětových a politických
k významnému dni 21. května 1916 věnuje tuto knihu v známku hluboké úcty a vděčné oddanosti AUTORKA
[5] Veškerá práva vyhrazena. Tiskem „Unie“ v Praze.
[6]
VĚNOVÁNÍ.
Co chce zde chudá píseň moje skrovná? Čím jest tak slabý zvuk, kde hlaholí hlas mocný, jenž se šumu moře rovná i hymně slavnostního zvonobití? Zde stotisíce vděčných zápolí o nejvděčnější hold, o pozdrav hodný, by slavil zásluhu, jež celé žití v dar položila pro ten kraj náš rodný! Sám genius, jenž po vše věky chrání náš národ svatým štítem jeho práv, nad velebnou a drahou Vaší skrání svůj bělotřpytný rozprostírá háv, jím stíraje s ní kapky, jež ji světí – ten oltář práce ducha – při oběti, a hlasem žehnajícím dí: „Buď zdráv!“ Zdráv buďte, Otče, milovaný všemi! Dál veďte nás tou dlouhou cestou krušnou, kde za vidinou prchavou a vzdušnou přec vytoužený, spasný zříme cíl! Ó kéž jej stihnout jest Vám za podíl a první vkročit v zaslíbenou zemi! Zdráv buďte nám! A k metě luzně zřejmé vždy hrdé čelo, neskloněný týl, vždy v srdcích mužnou víru vůle silné nás učte nést, a v ruce k dílu pilné vždy prapor Vlasti s heslem: „Vytrvejme!“ Zdráv veďte nás tou drahou, jejíž hloží i trhliny a drsné kamení 7 jste deptal po věk v čackém nadšení, ctný bitče křivdy, bojovníku Boží! Hle, všecky trny, všecky zrádné hroty jsou Vašim krokům hebce postřeny již ratolestmi vykvetšími, pro ty, jimž plane nad vážnými temeny zář spravedlivé slávy nesmrtelných! Jim divem láska k bratřím cestu rovná, vděk, úcta, vroucnost prostinkých i čelných. A cože chce tu píseň moje skrovná, jež před velkého Čecha drahou lící dnes, co by chtěla, ani nesmí říci? Má chabá ruka nedosáhla k výši až k větvím vznešeného vavřínu; jen hrstku kvítků, na mezi jež dýší a v mechu háje pučí ve stínu, Vám nese, žeň svou nizounkou a drobnou, i klade kytičku tu neozdobnou Vám k nohám; ale rosa na ní svěží ať poví, že s ní srdce mé tam leží. 8
PŘÍPITEK STÍNŮ.
Byl večer dne a vzduchem vanul stesk jak večer žití. Zavily se květy, v keř sedl tiše motýl rychloletý a složil křídla, skryl jich pestrý lesk mdlým spodem ven je obrátiv. Jsou chvíle, kdy na života stromě rub jen šedý list každý vtírá v rozkouzlené hledy a smutku netopýr nám šustí v týle, duch větří „nic“ – a hasne naděje co zkřehlá světluška. Byl soumrak hluchý, van němý bledé chmury hnal jak duchy kams za nesmírné, černé dveřeje. I našim duchům zatměla se vstříc ta brána, za níž propast – Marnost zeje; i vážili jsme teskně, bez naděje, zda naše tužba, sil svých neměříc, tu nedozírnou propast přeletí. Či vášeň bořivá, jíž čas je vznícen, vše, co nám draho, strhne v zmaru jícen? V ten večer dne vál večer století – i tázali jsme se, zda příští jitro bez slunce bude, jímž náš zénit plál, zda bez zápalu, jenž nám srdce hřál, nás odřekne se příštích rodů nitro? Zda bude pro vtip, co nám pro nadšení? Co v potu svatém námi zaseto, zda bude vypleto a prokleto kdys pohrdáním příštích pokolení? Zda naše světlo tmou, ctnost naše hříchem 9 a naše boje, vzlety, oběti zda povídačkou budou pro děti jak o Karkulce, a jich dozvuk smíchem? Či nechytli jsme z nesmrtelné příze, z níž vesmír snuje věčnost životnou, ni vlákna ve svou práci klopotnou a není živé kapky v naší míze? Či zhyne bez plodu a bez stopy, co chránili jsme jako mláď svou lvice, a nejdražší náš odkaz pro dědice věk příští smete valem potopy? A musí tak, co po věk budováno, v rum kácet mládí? musí nový svět si od počátku v troskách vystavět, by době příští vzešlo blahé ráno? A nebude než mythem starým pak ta láska, jež nás v národ svatě pojí, než pověrou ta víra ve krev svoji i v ducha otců, v rodný vlastní znak? Ó zmizí sladké kouzlo domova i soucit s jeho štěstím nebo hořem? Zda lidstvo jako kapky splyne s mořem v poušť sklennou bez břehů neb ostrova? Ne, naše víra není přeludem! Ta vroucnost, jež nás víže v rodné svazky, jest zákon, který klamu prost i masky meč přísně kříží s vrátkým osudem. Jest jiskrou přímou z krbu přírody, jenž tvory její živí a je zhřívá. Ne! dokud lidstvu lidské srdce zbývá, hlas velký dí mu: buďte národy. Toť nevylhaný, jasný paprslek, jímž sudba věčná v srdce naše svítí 10 a v koutek tajin svých nám přeje zříti. Nuž, tomu světlu vznesme přípitek! Buď zdráva žehnaná ta svatá zvěst! Buď zdráva láska rodná, moc ta věčná! Boj náš byl dobrý, budoucnost buď vděčna! Nuž spěte dobře, s Bohem! večer jest... I zvedli jsme své číše na rozchod, vstříc ruka ruce k přípitku je zdvihla. V tom zlatá zář se od západu mihla a paprslek se vřinul do mrákot. Tu červánkově vzplály stěny bílé, a naše stíny z číší ohnivých si připíjely v doušcích zářivých: „Ať žijí, přežijí nás naše cíle!“ Osvěta 1897.
11
JAN AMOS V LEŠNĚ.
Letopočet – Bohu vzdání – Amen. Vzrušen dopsal písmě poslední, chvělým dechem zhasil svící plamen. Šero jest, však již se rozední; již se písař neuloží k spánku po své noční práci dokonané. Sepjal ruce nad poslední stránku, modlí se. – „Ó všemohoucí Pane! Zbožným díkem duše má se koří Tvojí milosti, již dals mi k dílu. Dals mi vnuknutí, dals věk i sílu, bych je dovršeno mohl zřít s pláčem blaha v dnešní ranní zoři! Přijmi, Pane, pod svatý Svůj štít knihu, již jak oběť k Tobě zdvihám, za niž prose – slabý orodovník – lnu k ní jako k svatým Tvojim knihám: knihu mluvy otců, Čechů slovník! Tobě, Bože, posvěcuji jej, poklad řeči té, jíž těšíme se, Tvých když nepřátel nás honí rej z vlasti, kde se půda s námi třese, do cizin, kam pro své spasení utíkáme bludní, ztracení! Ty, jenž držels v oblacích Své ruce nad Svým synem, umučeným Kristem, Ty to víš, jak volá trýzeň v muce – a co chví v té knize každým listem! Všecky jsou v ní vzdechy bídy naší, 12 žaloby, jež se mi v srdce vbodly; jsou v ní drahé zkazky doby krasší, šepty naděje, v níž lid se modlí, – zlatá slova víry, těchy, lásky, moudrá hesla světlé nauky, vše, co písně ladí v souzvuky, nevina co dýše v dětské hlásky; jména všeho, co si člověk spřádá v bol i v štěstí, v rozmysl i v práci, čím boj pravdy s křivdou zaburácí, z čeho život vezdejší se skládá i co v božském nekonečnu tuší; vše, co volá z přírody a z duší jazykem, jejž národu dals, Pane: vše jsem vzpomínáním v mysli prožil, schránil v sklizeň mluvy požehnané, ji v tu knihu jako svátost vložil, by svou mluvou ožil národ vnovo, – neboť: na počátku bylo slovo!“ V rozvlněných dumách nad svým dílem stál Jan Amos v ranním svitu bílém. Ale k Bohu obrácený duch náhle v letu svém se sklonil s výše. „Žití stvořil slovem sám jen Bůh, – tvůrcem není člověk ve své pýše. Nezdržím svým dílem chvíle smrti, jestli Vševládci se zlíbilo, že nás Čechy i to snění zdrtí, jež nám sladký návrat slíbilo... Tvé jen svaté vůle soud, ó Pane, jak nám usoudil, tak nám se stane! Bože věčný! Moudrost Tvá-li velí, 13 bychom jako bídní tuláci pod svým křížem teskní, osiřelí, skleslí před cizími paláci zahynuli za svou víru ryzí, a by vypila jen půda cizí české slzy poslední: ó, Pane, pod tíhou Tvé vůle svrchované čelem k zemi před Tvou velebou padám v prach, jsa červem před Tebou. Chceš-li Ty, kmen český setlí v hrobě. Ale dej, ó dopřej, Otče náš, by ta kniha dálné příští době hlásala, jak u náhrobku stráž, jaký velký mrtvý pod ním dřímá! Kéž ta kniha nezmarnými slovy o nás Češích pozdním věkům poví, čím jsme byli! Ať jim zní a hřímá naší památkou, ať naší řečí věkům světa o nás, Bože, svědčí! Vyplň, kniho má, své poslání, jak ti určí Pán!“ – A přiklání pokorně Jan Amos nade knihou hlavu svou a s temnou v srdci tíhou polibkem a svatým kříže znakem s ní se žehná, s oroseným zrakem. Rychle ze své jizby vychází do polí a k háji, kde tak rád jako v chrámě Božím častokrát vykonává pobožnost svou ranní. Smutek hluboký jej provází; srdce, ač se soudům Božím klaní, 14 krvácí mu v rozbolněné hrudi; jedna úzkost zaclání vše jiné, jedna otázka se stokrát budí, stokrát úpí: zdaž ten jazyk sladký vlasti české, bolestné té matky, a syn její v mukách – národ – zhyne?! – Červánek, jak jindy, v jasné kráse na východním nebi zardívá se, – ne však, ne! Dnes temně krvavý, jako když se výheň rozžhaví, sálá rudým žárem pod oblaky, valící se jako bouřné mraky v černých kotoučích. V té děsné zoři tonou věže, čpavý věje van, plamen zubatý se k výši míhá, jak když peklo do nebe se vžíhá; zvony skučí bědným jekem hran – vedro dýše z města – Lešno hoří! Tu Jan Amos, jemuž tucha vzchází, že v tom ohni Bůh mu dává zříti prst svůj plamenný, se vrací k městu. Hle, tam v žár se černé krovy řítí, a ne v jednu střechu, ale ke stu střech se lísá jazyk blízké zkázy. Šílený kol nářek, strach a chvat! Též Jan Amos k dílu záchrany ruku podává jak bratrům brat, jako křesťan mezi křesťany. Když pak zdolán živel, démon spjat, jde Jan Amos, oddaností vzňat, pokořit se, jak byl kázal sobě, vůli Boží ve své zpustlé kobě. 15 Rozpukané vidí trčet stěny bývalého svého přístřeší; jde – a bol jej svírá bezejmenný při té chůzi, v žití nejtěžší. Jest mu, že té jizby černý kout odhalí mu věčný božský soud a že vzhlédne zrak tam bádající ve tvář osudu, ba v Boha přísnou líci. Zmar jej vítá z trosek dveřejí; vchází v jizbu – černé prázdno kol; dým jen zbyl tu ze všech nadějí, po knize ni stopy, ani listu! Hasnou jiskry oharků, v jich svistu cos jak žalem rozloučení stená. K srdci sahá úžas, křeč a bol v přemocné té muky okamžik; však cos nutká padnout na kolena, duši tiskne na kříž k nohám Kristu, na rtech potlačuje lidský vzlyk a jak čistým pláčem andělů žhoucí skráně zmývá, na ně roní sladkost duchovitých pocelů, a cos v duši zvučí, jak kdy zvoní velkonoční zvony vzkříšení. Zřel Jan Amos vpřed, měl zjevení. Ztajen v obláčcích a vnořen v jas, tanul vzdušný zjev a mluvil hlas: „Proto zničil velký Hospodin spis tvůj drahý, žití tvého čin, že Svou vůlí neustanovil, aby mrtvá jenom knihy blána uchránila mluvu otců tvojich! V soudech Svých jí lhůtu obnovil: 16 bude živá v živých zachována mluva Čechů po strastech a bojích! Obětovat sebe ve svém díle přál ti Pán. Tys došel svého cíle! Po věcích to poznáš v rajském klidu, až tvou mluvou zazní tvému lidu vzkříšenému: „Vstalť jest této chvíle!“ Osvěta 1915.
17
ROZKAZ.
Král Václav zlekán mysl tratí; byl popřál bujné zvůle z míry těm horlitelům nové víry, ač soptili naň římští svatí. Však dosti poškádlil je právě a mdlý, jak lovec po štvanici, mněl, že to stačí za Kostnici a za znectění české slávě. Syt odvetou se k davu zazlil, že nezná konce hře té zpupné; kdož ví, nač smělý chtíč svůj upne, král kdyby se s ním déle mazlil? Vždyť již se utkávali zbrojí a na krev o chrámy se rvali, již útokem je nazpět brali z ruk papežencům podobojí. Boj vřel a doutnal v Prahy lůně a bouře duněla již dálkou, brat Sigmund hrozil svatou válkou – a král se zachvěl na svém trůně... „Ne, nezviklá mi diadému „tvá nevázanost náruživá, „a nepovládneš, luzo divá, „ni losu země té ni mému! 18 „Vy vzteklí trpaslíci malí, „sám skrotím vás jak divé oře, „a vašich vášní řvoucí moře „mně přes hlavu se nepřevalí!“ I poslal Praze s Vyšehradu již rozkaz tento nenadálý: Ať každý věrný měšťan králi zbraň svoji vydá bez odkladu. „Tak žihadlo jim vyrvu záhy, „těm sršánům, než orla píchnou! „Jak po hromové ráně ztichnou, „a mír se vrátí v staré dráhy.“ Král čeká, slouchá a se táže co chvíli milců: „Jak je v Praze? „Zdaž libosť má v mém přísném vzkaze, „a kdy již splní, král co káže?“ Však stále stejnou odvěť slyší: „Nic dosud nepřinesli vzhůru.“ Král vínem plaší s čela chmuru. „Proč, blesky boží, jsou tak tiši?“ A milci úzkostí se třesou, až náhle dobrá zvěst se šíří: dav hlučný k Vyšehradu míří, a zbraň se leskne, zbraň již nesou! A přinesli ji! Opásána jsou zbraní bedra všech i boky; v jich čele Žižka jednooký, se blíží před tvář svého pána. 19 „Viz, králi, nás,“ dí vůdce směle, „tvé vůli věrni, odhodlaně „ti přinášíme svoje zbraně, „však s nimi krev a srdce v těle! „A v duši kostnický ten plápol, „jenž za pravdu nám umřít káže! „Hle, přinášíme s meči paže, „jež s celým světem půjdou v zápol! „Jen vel, jsme pohotově k boji! „Jen rci, kde nepřítel tvůj divý? „Mřít za tebe jsme žádostivi, „ó králi, s touto v ruce zbrojí!“ A pevně meč svůj Žižka třímá, jak zbraň svou každý; zjevno jesti: těm nelze vyrvat zbraně z pěsti! Až krále divná úzkost jímá. A myšlenky v něm krouží matné a tepny jeho vírem tlukou; on propouští je s meči v rukou a s chválou věrnosti jich statné. Tak navrací se v čele davu Jan Žižka; král zří za ním temně, a jeho los i los té země již valí se přes jeho hlavu. Ruch 1885.
20
VLČÍ MÁK.
Tři bohatýři jedou do boje; kdo v cestu jich se staví, kdo to je? V tom úvoze kdo smělý se tu vzal, třem komoňům že vkráčí v jízdy cval? Jim tlupa jezdců klusá v zápětí; kdo zdupanou chce být jich obětí? Cval k smělci již se blíží víc a víc; hle, jest to dívka veská, jde jim vstříc; jak černá peruť vlá jí prostý vlas, co klenot plá jí v očích slzy jas. Ta bojovných se jezdců neleká, k nim zdvihá tvář i paže, pokleká a zoufalým k nim volá výrazem, až v ozvěnách to letí úvozem: „Ó stůjte, páni! Živá jsem tu hráz; já vím, kam cesta hrozná vede vás, kam věnce cti si jdete uvíjet! Vím, selský lid vy jdete pobíjet a v krvi dupat selské osení; vy jdete krotit selské vzbouření! Kéž pálí řeč má, kéž mi plane dech jak vítr žhoucí od hořících střech, kéž chladným srdcem ve vás otřese! Ó páni, volám, stůjte, vraťte se! Ó páni, prosím za lid poddaný, lid tisícerou křivdou uštvaný; vy bohatýři hrdí bez hany, 21 ó nespěšte být lidu katany, kde v troskách vesnic ďábel pečetí smrt sedláků a pánů prokletí!“ Tři bohatýři ořům bodli v bok; přes jedno tělo dívčí trojí skok třem ořům zbarvil krví kopyta; i vyjeli v kraj širý do žita, a námezdníků tlupa za pány jak divá bouř se hnala přes lány. Kde s kopyt krev se v žitě otřela, tam zem se rudým kvítím zarděla. Houšť vlčích máků, v polích rozvitá, toť selská krev za právo prolitá. Osvěta 1912.
22
DVA DROBKY HLÍNY.
Proud pařížských kde ulic živě šumí, jde prodavačka s kvítím na ošatce. Běl kudrn zlatý poprašek jí tlumí, úst vrásky úsměv urovnává sladce. Žluť líčka zcvrklého se pod líčidlem zdá růžová, ba zrak chce ještě bájit cos o plameni dávno povystydlém; chceť pýcha minulosti lesk svůj hájit i pod hadříky šatu pósou dámy. Hle, nožky útloučké jak okázale zpod suknice ty krůčky šinou malé, byť v trepkách pletených jen z levné slámy! Tu proti ní jde invalida starý; má nohy dřevěné, let devadesát a pohled výbojný, jak v mládí jarý. Ne, sebevědomí mu nedá klesat či malátnět, ni starobou, ni bídou! Jde, zašlý bohatýr to v každém hnutí; nechť jako zřícenina na spadnutí, hrd rozhlíží se rozhemženou třídou. – A stojí v ráz. Kdos padl vedle něho. Toť stařena, jež se svým kvítím klouzla. Ta tam jsou narcisů i růží kouzla; vše v blátě u dřevěných nohou jeho! Však hrdina, hned hnutím kavalíra se schýliv, sotva sám též neupadne, zved’ stařenu a zbytky květů sbírá, jichž množství krokem chodců mře a vadne. 23 A stařena když děkuje mu za to, on dí, a jeho řeč je zvláštně měkká: „Madam’! Co živa, pamatujte na to, že zved’ vás vojín největšího reka! Na jeho vítězných jsem sloužil polích a jásal při návratu jeho z Elby; let sedmdesát nosím o těch holích čest památky své z Waterlooské střelby, i nestydím se, že vám v slzách pravím: Nechť žebrák jsem, krev hrdá ve mně buší, že takým olbřimem byl ten, jejž slavím a jehož vavřín věčný nosím v duši.“ Tu vybrala proň kvítka rudokvětá. „Ó hrdino, vy pamatujte vždycky, že v loktech svých jste zdvihl ctně a lidsky mne, skoro dceru vládce půle světa! Váš rek, váš olbřim, císař Napoleon, byl tchánem té, jež kvítky vám zde dává; syn jeho lásky, choť můj, hrabě Leon je mrtev, sirá jsem... tak již se stává...“ Vzplál oběma jim obdiv s pýchou v ňadrech; on kvítky přijal, ručku dvorně líbá a poklonou se vážnou ve svých hadrech jí za vzájemný úklon v úctě shýbá. A slávou zpiti, chudými ač dílci je skoupě obdařil roh Amalthein, se v davu všedním rozešli dva snílci – dva drobky hlíny na podešvech dějin. 24
LEGENDA O KLASECH.
Jdu„Jdu do polí,“ děl Kristus Miláčkovi, jenž pod olivou vonnou zadumán a nadchnut stál, an v domov blankytový slal myšlenek svých orly. „Jdu,“ děl Pán, „a kdo by přišel, tázaje se po mně, a kdo by pravil: Kde že dlí syn Boží? Ty rci mu: Syn jest v Otce svého domě, šel do polí, tam klasy vaše množí.“ Pán šel. Jan klekl, čelo skláněje, a líbal svaté Krista šlépěje. „Nechť přijdou, nechať uzří a se koří! Já, Pane, řeknu: Vizte v klasů moři loď spásy plouti, kdo jste tonoucí! Či myslíte, že slunce horoucí vám živné klasy zlatí do uzrání? Či myslíte, že déšť je vláhou sytí, že půda kořeny jim pevně chrání? Či myslíte, že roste chléb i žití z té hroudy, jakou svět i člověk jest? Ó pojďte bludní, slyšte pravdy zvěst! Tam hleďte, v klasů rozvlněné moře, jež zlaté roucho lásky Boží nosí; hle, v záři Svojí kráčí po prostoře Pán světa, slunce sluncí, rosa rosy! Žeň zraje dechem Jeho; země rodí, že po ní stoupá Jeho svatá noha! Ó vizte Jej, On žehná, kudy chodí! Ó vizte slunným polem kráčet Boha!“ 25 A zatím Kristus kráčel polem dál. Dech lásky útrpné kol Něho vál, a Jeho zraků paprskové tkliví jak obzírali zlatou úrodu, tu houstla svatá žeň, jež lačné živí, a v stopách Páně, Jemu k průvodu se z ušlapané stezky, z meze holé sbor klasů zdvihl, v jedno srostlo pole; ba všecka stébla vztyčila se výše a klasy pocítily zrna těžší i skláněly se šeptajíce tiše, že dlí tu Ten, jenž zarmoucené těší, jímž lačný syt, jímž oděn bývá nahý! Jenž kletým žehná, miluje i vrahy a mrtvé křísí, nestvořené tvoří! I kráčel Kristus jako na dně v moři, neb nad posvátnou, nachýlenou hlavou i nad rukou té půdě žehnající, nad něhy plnou, čistou Boží lící se klasy vzpjaly vlnou zlatoplavou, tak bujny mocí Jeho požehnání, že zavřely se nad Kristovou skrání, jak moře zbrázděné se uzavírá. A Jan? On na hladinu zlatou zírá, a kolem něho šumí dav, jenž přišel, by Boha spatřil, slovo Jeho slyšel. Již reptá pochybností výtka mnohá: „Kde, Jene, kde že spatříme Jej – Boha? On pravil ti, že bude kráčet polem, a slíbil, že tam klasy naše zmnoží; však nikde kol ho není, prázdno kolem, on tobě lhal – a lhou-li ústa Boží? 26 On rouhal se – tys tonul v poblouzení! Tvůj Kristus, Jene, synem Božím není!“ I klekl Jan pln nebejasné víry. Již zardíval se večer v blankyt šírý, a nad zvlněným polem zlatých klasů se vznesl skřivan v červánkovém jasu, dne píseň poslední tam zapěl chvěle, pak slétl v pole k nohám Spasitele, kde do hnízdečka k mláďatům se složil. A Kristus kráčel dál a klasy množil. Však Jan se modlil: „Hledáme Tě, Pane! Kde dlíš, můj Mistře? Duch Tvůj ke mně vane, mé duše víra cítí, že jsi blízko, však símě pravdy padá na skalisko v těch srdcích, která nezří okem ducha a k čistým hlasům nebeským jsou hlucha! Ó zjev Se, Pane, skloň ta vzdorná čela! Jich duch je slepcem, – zjev Se zrakům těla!“ Kol ticho; vůně klasů dýše vánkem, a hvězda bledá kmitá za červánkem, teď roní zlatou jiskru s nebes báně, ta padá v pole k svatým nohám Páně a v záři Jeho božských zraků hasne. A Pán jde dál a žehná pole klasné. Dav bouří již: „Noc nad polem se stmívá, – Zdaž jest to Bůh, kdo v temnotách se skrývá? Proč hlasu tvého neslyší? Či bloudí v tom poli jako nejbludnější z lidí? A to že Bůh, jenž naše bludy soudí, a to že Bůh, jenž do srdcí nám vidí 27 a sčítá písek moře, hvězdy nebe? Tvůj Kristus, Jene, lhal a klame tebe!“ Tu jazyk Janův zaplál ohněm svatým: „Bůh, pravý Bůh jde ukryt polem zlatým, Bůh kráčí po té půdě, na níž klečím, a nikdy nejevil se Bůh mi větším a nesmírnějším v lásce Své i síle než teď, an zastřen, zapřen ve Svém díle se ztrácí v díla toho plodném moři! Hle zázrak tvůrčí! – Ten však, kdo jej tvoří, ten tajný obr mizí, mlčí skromně a němě káže: Nepátrejte po mně! Neb Jeho nevyzkoumá lidské oko! Onť tajemství, jež halí přehluboko svou tvář nám v ohromnosti svého divu! Ó nechte Jej v té velkosti tam tiché! Zřít chcete Boha – a jak modle liché se Jemu klanět? – Vizte štědrou nivu: tamť věčný Bůh! Hle, jak se klasy vlní, jak jádrem, chlebem života se plní! Ten dobrý Bůh, jejž přerůstají klasy, i neznán, skryt vám žehná a vás spasí.“ I zaplanula z pole zář tak čistá, že vedle ní by den se nocí zdál; dav padnuv k zemi tváří, nezřel Krista Aa Kristus pod sklenutím klasů stál, jež věncem vinuly se k Jeho vlasům, i žehnal lidem, jak byl žehnal klasům. Květy 1887.
28
PRUTY SVATOPLUKOVY.
Dí stará báj o velkém Svatopluku, když na svém loži ze smrtelných clon svým duchem prozřel, tuše blízký skon, že vztáhl chvělou, dřív tak pevnou ruku k třem synům svým, tu ruku otcovskou, a žehnal jim, by úsilně, jak on říš slovanskou byl sloučil mocnou páskou, ji třímali svou svorností a láskou vstříc vrahům nezdolnou a obrovskou. Tři pruty svázal, v obraz družné síly, a synům podal. Kdo je přelomí? Kdo svorné Slovanstvo kdy ohromí? A přelomit je marnou měli píli. Pak pruty rozvázal, vzal jeden z nich – – však žel, báj nemá o tom vědomí, by synky zmrskal v kontuše a v platě a v šaraváry, brslenky a gatě, až každý byl by dostal na kožich. Ó Svatopluku! Jaké pro nás štěstí, své syny kdybys tak byl poučil! Ty’s však jim pruty zlámat poručil, a každý zlomil svůj a v každé pěsti měl prutu půl jak nesvornosti znak! Tož bili v sebe; ten, kdo ránu čil, dvě oplatil, jež v pravo, v levo buší po gatích, po brslenkách, po kontuši; tak byli jedné mysli, – nejinak. Osvěta 1899.
29
KŘIŽÁCI HU DOMAŽLIC.
Křižáci když proti řádu všemu hutíkali od Domažlic demů, hustrašeni, tak že neoddechli, haž zas buli v zemi domácí, vůdce kardinál jich napomínal, hrozil, porúčel ha ruce spínal; ha pak zvolal, když ho neposlechli: „To jste ovce, ha ne křižáci!“ Prál tu jeden: „Pane kardinál, huž jsme doma, hale bul to cvál! Div jsme živi! Huž nám duše slábly, kterak prohnal nás ten zhúbce náš; ha ty rány! Jako by jich nasil; cely záda sotva který spasil. Jsú ti Domažlíci, jsú to ďábli, ha ten Prokop – ten je Satanáš!“ Ha to kardinála rozhněvalo. „Milá brachu, dobře se vám stalo! Jsú-li ďábli, měl vám rozum dáti, že se kříže bojí pekla král. Když jsme my vám na hruď kříže dali, proč jste ďáblu záda hukázali? Huž teď víte, kudy ďábel mlátí? Víte, kterak s nim se rvát haž dál?‘dál?“ Na to křižák: „Pane kardinál, vím huž, jak se s ďábly rvát haž dál! 30 Hlúpý chlap si dlúho hlavu láme, ha pan kardinál to vědí hned: po druhé, haž půjdem na kacíře, pošlú pan kardinál pro krejčíře, pak si proti ďáblu kříže dáme místo napřed našit na hřibet.“ Paleček 1873.
31
SEN HUSITKY.
Již prapor Žižkův s Vyšehradu vlaje, – hoj, kalicha to první vítězství! Již první hvězda vzchází z nebes kraje, až zástup hvězd se výš a dále skví, a jako věstíc příštích bojů slávu, vznik setby boží, pravdy hojný plod, se jiskří nebe v zlatožhoucím hávu. Tmou po dobyté hradbě kráčí vůdce; kněz kališník jej stihl. „Viz ten svit tam z břežní chýžky, zapálené v půtce! Když Vyšehrad byl tebou vydobyt, v tu chvíli nebe lid náš rozmnožilo: tam při požáru, kol kdy zuřil boj, dvé synů Husitce se narodilo!“ A v pravdě! žena v spáleništi chatky dvé nemluvňat i sebe zahřívá, v strop nebes pátrá do hvězd oko matky a blahostí se věštbě usmívá. Pak vyšla přes práh, k Vltavě se kloní, tam čerpá lázeň dětem rekovným a z přílby křest ten na jich těla roní. Meč, prvé poltiv papeženců lebky, šat rozpůlil teď v plénky robatům; leč v oblý krunýř jako do kolébky čím ustlat pod hlavinky poupatům? Hle, kniha Písma s podstropí se dívá, 32 žár se jí netknul! poduškou jim buď! Máť sedá k dětem, kolébá a zpívá. A nad robátka svoje růžolící se schýlila v té kolébavce níž, jen matně „Kdož jste boží bojovníci“ ret dozpíval a tichne v spánku již. Tu vzešel měsíc k oné hvězdě prvé a v úplňku jak rudý kalich plál, ne kalich světla, ale kalich krve... A hrůzně stoupal mezi hvězdné pluky, v nichž doznívat se zdál ten reků zpěv; v jich věštbu vplétal zlého snění muky, jímž v matčiných až tepnách stydla krev. Kněz vešel s vůdcem. Matka ze sna zírá, až s děsivým se budíc výkřikem, jak lvice skočí v cestu bohatýra. Svým tělem cloní děti své a volá: „Jdeš konat soud! je pravdou hrozný sen! Vím, že z tvé pochvy blýskne ocel holá, a nepohne tvou duší matky sten! Jen sečkej, pane, sečkej ještě málo!“ Tu vůdce v divném hnutí chmurně dí: „Ty bědná ženo, co se tobě zdálo?“ – „Ó mně se zdála divověstná báje: Tys vítězil, tys podrobil si svět, tys ještě válčil, až jsi dobyl ráje nám Husitům, nám vojům božím zpět. Mým srdcem přece chvěla hrůza tajná, – já, první matka v ráji, tiskla jsem dvé dítek v loktech, Abela – i Kaina! 33 Tys na ně patřil! V srdci krůpěj každá mi zmužněla, a slavně kázal ret: Že z husitského lůna bratrovražda se zrodila, tož znič ji, pane, hned! – Tu meč jsi chopil v soudu nepoddajném, já zvedala jsem k tobě syny své: Zde viz a tresci, který z nich je Kainem! Meč blýskl, – – oba mrtví padli k zemi!“ – – A ledový jí s čela kane pot, kdy s chvěním hrůzy zvedá roušky lemy, zda neuzří, že mrtev její plod; – zří děti růžné, a jich první snové jim úsměv loudí v ústka líbezná... „Jsouť oba,“ šeptne vůdce, „Abelové!“ – „A padnou?!“ hlesne žena s tváří sinou, a vůdce dí pln teskných pocitů: „To v dobrém bude boji, v něm-li zhynou, a bratrovrah-li vzejde z Husitů, ten nezrodí se ve chatrči chudé, Kain Jidáš panské, zlaté doupě má a purpur naší krví barvit bude!“ A dlouho dumá o té věštbě žena, když dávno kněz i vůdce zašli v noc. V sen divověstný bádá pohroužena, až po letech jí zjevna jeho moc: spí jeden syn, kde padli Táborové, a s panstvem druhý, mrtev u Lipan, – jsouť oba Kaini, – oba Abelové... Koleda 1879.
34
PŘED TRŮNEM PRAVDY.
Kol zaklínače, jenžto v čarokruhu stál s okem blouznivým, se setmělo i děl hlas ducha: „Voláš svého sluhu, zde jest; nuž čeho se ti zachtělo?“ A šedý mudrc velel v prostor temný: „Chci pravdě pohleděti v obličej, trůn její uzřít věčný, přetajemný; ty veď mě a mým zrakům objev jej!“ Duch v stínu skrytý mlhovitou dlaní se chopil horké ruky mistrovy a vedl jej. Šli jako v páře ranní, když trhá se a dělí v ostrovy, jež bílé siným mořem šera plují, sto tvarů mění, tíhnou za obzor, a stvůry báječné z nich vystupují, pnou hlavy, křídla, paže v hybný sbor; tak rojily se záhady a tuchy kol chodců v hemžících se vidinách, jež projít musí ten, kdo kráčí s duchy a na božské chce vstoupit pravdy práh. Však z proměn zjevů, směsic jich a rejů, jež táhly kol jak v horečnatých snech, si zvolna luštil mistr pásmo dějů všech věků, národů v jich zápasech; zřel lidstva divadlo, jak z nepamátna s ním božstvo nebo šašek: Osud hrál. A nad tím hvězdná výsost majestátná se rozvírala v nedozírnou dál. 35 V té ohromnosti nebes, plných světů, v té tísni malých lidí, plné muk, bod každý v temnu svém či zářném vznětu i dole každý záchvěv, ruch či zvuk, kmit mysli, hmoty atom každý, všudy a povždy, ptal se: Proč tu jsem – a nač? – Kdež příčina i cíl? A na přeludy všech věštců rozpomněl se zaklínač... V tom hlas mu šeptl: „Vzchop se odhodlaně! Jsme, kam jsi bažil; spatříš pravdy tvář!“ Stín pustil jeho ruku z vlhké dlaně, a přítmí rozbřesklo se v bílou zář, jíž oko temnu zvyklé nesnášelo, jen zvolna mohouc víčko pozvednout; i shledlo starce. Velebné měl čelo a bílých vlasů vlnil se mu proud až na plece, vous do klína mu splýval – sníh v tuhé zimě netřpytí se víc. Přes lidskou míru věk se připozdíval v té tváři vrásčité, jež sálajíc jak lampa světlem nadšenosti z nitra, se zdála schránou duše průzračnou. Skráň ovíjel jak symbolická mitra had, ocas v ústech, v známku význačnou, že počátku ni konce nemá žití, svým kruhem věčným ústíc v sebe jen. Plášť zlatý, jaký v bajkách jen se třpytí, se nádherně až k patám od ramen mu skvěl; tak v zlatohlav jen král se halí. Lem dotýkal se stupňů z mramoru kol trůnu, jehož přepych neskonalý sám vypravoval slavnou báchoru, 36 neb zdoba jeho, pestré vykládání, tu bitvy, onde věštby obrazíc, zde oběti, tam bohatýrská klání, tu odsouzence, které smrti vstříc soud fanatiků proklel ve svém hněvu: vše hlásala stem postav životných, – i vzpomněl mudrc oněch nočních zjevů své dnešní pouti v stínech mrákotných; i vzpomněl hvězdné nesmírnosti tamo, když spatřil nade trůnem baldachýn hvězd plný, modrý jako nebe samo, jenž v jasno spouštěl něžný polostín kol trůnícího starce. Paži pravou, v nach oděnou, kmet volně opíral o mocnou sfingu s výraznou tak hlavou, že zdálo se, jak by se otvíral ret její bronzový již k promluvení. Však poklid starcův tichý, nezměnný tím žádostnější budil roztoužení, by mluvil on, kněz pravdy vznešený; a mudrc, překonán svou žhavou touhou, mu zvolal vstříc: „Ty božstvo nejvyšší, ó vládce pravdy! Ozvěnu-li pouhou tvých zvěstů vyznavač tvůj uslyší, jest přeblažen. Já prahnu po tvém hlase, já po léta tě hledám bloudící a zmítán; nyní zřím tě v plném jase, a jako k studni klesá žíznící, tak padám před tvůj trůn a touhou hořím. Mluv, božstvo pravdy, smím-li tobě žít, an celým žitím tobě jen se kořím! Mluv, zdali hoden jsem tvým věštcem být.“ 37 A hle, kmet velebný se pohnul k němu. „Já nejsem Pravda,“ slavným hlasem děl; „ta moc, jíž vládnu člověčenstvu všemu, ta není dána pravdě za úděl! Však já, jenž vodím národy a davy v jich dráhy odvěké a rozžíhám jich srdce nadšením, já, jenžto hlavy jich myslitelů směle pozdvíhám, je věnčím vavřínem, je zpíjím blahem neb zoufalstvím a záštím: já jsem Blud! Nechť mučedníkem, pěvcem jsi neb vrahem, já k činům velkým vzbouzím v tobě pud i k podlostem! Tvou vznímám čest i pýchu; krev hrdinů – zdaž pro mne neteče? V svém bohorovenství i ve svém hříchu mně vždy jsi poddán, bludný člověče! Mně – a ne Pravdě, útlé mojí dceři! Sám jejím jménem k lidstvu mluvívám; vždy předcházím ji, lid mně snáze věří! Já často v loktech svých ji ukrývám a myšlenky jí čtu i bádám v líci; tak pro příští ji chovám úkoly, svou dědičku, mně často vzdorující, neb vládnu všem, jen Pravdě nikoli!“ – Tu teprv mudrc postřehl, že kmetu sníc na klíně jak poupě ležela tvář dívčí, dětská, jížto do rozkvětu ne jedna vesna ještě chyběla; však drobné tílko krylo roucho sprostné a bosy byly nožky zraněné – snad o kameny, byť jen o ty skvostné v lem otcovského hávu vsazené, – 38 a ruce svislé ve snu spínaly se, rty chvěly se. – Hle, něžný dceřin zjev jak podoben byl otci v každém ryse! Toť jeden kmen a původ, jedna krev! I netroufal si mudrc divem jatý sen rušit hlavě této umdlelé; bylť odpočinku okamžik ten svatý as náhradou za noci probdělé a za dni plné tužeb, dum i trudů; jen rány jejích nohou zlíbat chtěl. V tom procitla. A zářný obraz Bludu i Pravdy zvolna stín zas obestřel, zjev zmizel, – hvězdná dál se rozpínala nad zemí stmělou, kleslou ve spánek; dlaň ducha horkou ruku lidskou jala a vedla mistra světem hádanek. Osvěta 1897.
39
TAJNÁ POUŤ.
Jak divný průvod z Kunratic, tam se skalního hnízda! Proč přílby skryty do kapic, a kam ta noční jízda? V dol s hrádku krále Václava se lesem tlupa míhá jak černých stínů výprava, jež ze hrobů se zdvíhá – – a to že zemřel lidu král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše skřek jeho duše! Z těch zdí, kde Václav hodoval v zlost kacíři i mnichu, teď strašidelný houf se bral tak chmurně v nočním tichu! Kde vládla rozkoš, kvas i lov, zda zkouzlil převrat náhlý tam sídlo umrlcův i sov, již v noční rej teď táhli? – Tam zemřel bujný lidu král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše skřek jeho duše! To nejsou mrtví, jichžto zjev se v lesa stínech smýká; 40 jim v žilách proudí živá krev, však nesou nebožtíka. Vůz jako hlemýžď obrovský se valí v jezdců řadu, a kradmo pohřeb královský se plíží k Vyšehradu; tak vyprovázen lidu král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše skřek jeho duše! Jen zticha, ať se nevzruší ta spící Praha z klidu, sic v mrtvý sluch mu zabuší svým hromem bouře lidu, a zařve v mrtvé svědomí hlad duchů, srdcí žízeň jak dravec štvaný, bezdomý, jenž divě mstí svou trýzeň, – a znectěn byl by lidu král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše skřek jeho duše! Král na Vyšehrad dopraven. Hle, jaká zář to skvělá? Jak rudě obzor zaplaven i řeka zkrvavělá! Hle, ohromná jak hranice tam za Vltavou hoří, z ní na plameny Kostnice jak vzpomínka se noří. Tak slaven mrtvý lidu král, 41 jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše skřek jeho duše! A nesmírná ta pochodeň, jež v mračné nebe vzplála, toť klášter, oheň vmetli veň, však v duších prudší sálá, a král, jenž prvý jisker vznět chtěl pěstí zdusit hravě, jej hýčkav dřív: jest mrtev, klet, jich bleskem zdrcen žhavě! Tak vítán padlý lidu král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše, skřek jeho duše! Tu v duši lidu vzňatou zář on nechtěl svatou znáti, – ať nestaví se na oltář, ať peklo radš ji schvátí! Teď plane strašný lidu soud a bouře pomsty hýří, kdež doby vzplamenělý proud kol Vyšehradu víří. Tam nepohřben je lidu král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše skřek jeho duše! A marně královská když choť bouř slabou rukou staví: 42 hle, černou nocí chará loď se loudí ku Zbraslavi. Jen s bázní vesla v temno vln se ponořují tiše, i vzduch, jak smrtných věstí pln, se chví a sotva dýše. Tak pluje k hrobu mrtvý král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše skřek jeho duše! A v hrobce, již si zvolil sám, jej opat žehná s mnichy, i provodil jej v pustý chrám tlum pochmurný a tichý; toť hrstka plavcův ubohých a rybáků tu z kraje, a modlitba těch nemnohých jen šeptem v klenbu vlaje... Tak pohřben bujný lidu král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše skřek jeho duše! Ruch 1887.
43
HLINĚNÝ PTÁČEK.
Jest sabbat. Nad královským purpurem, jenž lemem z bíle mlhavého rouna plec horstva halí, stoupá azurem v tak prudkém lesku koule slunečná jak démantová koruna, v níž plály kdys dumně žhavé skráně Šalomouna. Kol velebnost je slavně svátečná a záře taká, že i srázy skály se ryzím zlatem zdají, jsou i zlaté zdi města, domy, chrámu stěny svaté; tak zlatem oděn plá ves Jeruzalém. Kol majestát a mír. Vše odpočívá: i lidský ruch i vánek v listech palem, v jichž modrém stínu studna tají šum a nikde ani stéblo nezakývá; ba mlčky do květů skryt mušek tlum, a z dálky táhne horký dech tak němý, jak v nedohlednu široširou zemí dnes všechen život byl by ustal vříti. Od ledví země ku hnízdečku v houšti vše trne, světí; mníš, že sabbat cítí i netvor v moři, dravec v dálné poušti. V tom klidu, jehož nesmírnost až kruší, tvor jediný jen velký sabbat ruší. Hle, mladou palmou kryt, jež prvně kvete, hoch bělolící schýlen sedí v stínu; pot perlí se mu s čela v hnědou hlínu, již ve svých útlých prstech pracně hněte. Tvář jak by náležela cherubínu, 44 a tak je zlatá kadeř pacholete, že odsvit jasný, lehce mihotavý v stín září kruhem kol té dětské hlavy. Hoch robí pilně, s neodvratným okem, když písek žlutý, chrastě pádným krokem, se ztemňuje, a trojí dlouhý stín se staví před ním. Ku chrámu se bere tré Farizejských. Prvý, v říze šeré a s tváří vpadlou, pochmurný svůj hled v líc hocha vbodnuv, praví: „Jak jsi jmín, ty chlapče, hřešící tak v jitře let? Jsi pohan snad a Bohu nenáležíš?“ Hoch zvedá zrak, – jak noc to tmavý zrak, v níž hvězdný vesmír plá, i dí mu tak: „Bůh otec můj a jméno mé jest Ježíš.“ Pak zvolna spustiv mohutné své oči, dál robí klidně hračku hliněnou; tu hrdélko, tu hlavu oble točí a malý hrot z ní táhne na zobáček, tu dloubá rýhy v peruť sevřenou, i vidí Farizejští, kterak v dlaních mu vzniká neúhledný z jílu ptáček. Jich druhý, jehož prsa v rouchu z žíní se kají, vzrušen z modliteb svých ranních, plá zlostně okem žlutým jako topas a rukou vyzáblou rve vous, jenž po pas mu splývá bílý jako horské jíní. Ten dutě skuhrá hlasem chraplavým: „A nebojíš se dílem rouhavým v den svatý hněvat Boha Hospodina? Jen k modlení kdy smíš dle přikázání vznést ruku čistou v zbožném pohnutí, ty hlinou skvrníš ruce své, sám hlína 45 té duše nehodná, již v smilování v ní oživilo Boží dechnutí! I země slaví odpočinku sabbat, a kdo se odvážil v ní rýt a hrabat v den sedmý a ji drzou rukou hněte, jest zlořečen a robí dílo kleté.“ Tu vzhlédl hoch; on usmál se, – i vzplál jas velmocnější z jeho pousmání než z koule slunečné, jež v nebes dál jak žhoucí démant srší velkolepý a střelami svých paprsků se brání všem zrakům, že – kdo vzhlédnou – budou slepí. Tak oslňoval jemný úsměv dětský zrak Farizejských, že se rychle sklonil, by mžitky divné bázně pozaclonil a jevil přísný hněv jen pokrytecký. I svezl se jich pohled zmatený v dlaň hochovu, kde ptáček hliněný dlí jako mrtvé země hrstka šedá; ta bílá dlaň, jež drží jej, se zvedá, svůj chudý výtvor nese výš – a zticha ret hochův sladký, růžový naň dýchá... Tu blýskla očka ve hlavičce z jílu, a jemné peří tílko pokrylo, dvé malých křídel zkouší svoji sílu a třepetá se čerstvo, rozmilo; hle, ptáče dechem božským oživené svou peruť vznáší s písní jásavou a letí paprskovou záplavou, až kde se blankyt v nekonečnost klene, kde nedozírné dálky třpyt je cloní, až nezřít ho! Však nápěv báječný 46 v sluch země ještě rajským plesem zvoní, když v nebi mizí ptáček svátečný. Tré Farizejských v ohromení stojí, druh druhu v oči pohledět se stydí, druh druhu z duše pravdu číst se bojí a doznati se zdráhá to, co vidí. Až třetí jich, jenž hávem nádherným svou úctu pro den svatý chlubně hlásá, dí s drzým čelem v sebe dověrným: „Jak vesele to ptačátko si jásá, že vydralo se z rukou pacholete! A nám se zdálo, hoch že hlínu hněte.“ I kývli druzí. S licoměrným klidem ten zázrak zalhali, jenž před jich videm se právě stal, a tvářili se tak, jak vírou jejich nic by neviklalo. Šli k chrámu dál. A hluboký svůj zrak to dítě božské za pokrytci slalo, i zřeli zrak ten plný útrpnosti, jak něžná slza žalosti jej smuší, a sotva duch jich záhady se zprostí, co dělo se v té mladé božské duši... Ó, nikdy nepojmete toho pláče a nezvíte, že vzletný duch – to ptáče, že vůle okřídlená svobodou, že nadšenost, že láska nesobecká, jež plýtvá vroucností a lahodou, vše, co jde výš než chytrost pokrytecká, to vše, co světlem, krásou požehnáno, vše, co jest velké, vše, co k štěstí dáno, jak sluncem co v nás plá i hřeje dobrem, 47 vše, člověka co činí v srdci obrem, to vše, čím nejsladší kdy Boží dech v nás hlínu oživil a duši stvořil, to, jak ten ptáček, jenž se v nebe vnořil, že nezrozeno v týchže s vámi dnech! Neb stvořit, co tak plno pravdy, síly, Bůh, nejštědřejší prodchnut milostí, sám v slastné může sváteční jen chvíli, a nikdy vám se jsoucnost nerozední těch vzletných, svátečných těch bytostí, vám, Farizejci, tvorové vy všední. Zlatá Praha 1889.
48
ZE SMĚSI ZPRÁV.
Ční maják při mexickém břehu. Kol žádný koráb na dostřehu; je pusto na vodách i nebi. Jen zuřivé vlny se bijí a rvou, jich víry se černají matnými tmami, jak po jícen roztažené zejí tlamy, z nich zubatá skaliska bíle se šklebí – a mraky lhostejně jdou cestou svou. Ční maják světlem k nebi vzpjatý; hlas hrůzy od jeho řve paty až do pustinné jeho výše. Neb donikla zvěst v jeho samoty taj, bouř divá že jitří se za břehem v dálce, že otčina krvácí v neblahé válce, že vypíjí útrapy z přeplné číše ten domov bratrů, drahý rodný kraj. Ký div, že v zmatku zapomněli, jak na majáku osamělý as na chléb čeká strážce s dětmi! Již buší jim na dveře vychrtlý hlad, již matka tak úzkostně sousta jim dělí, že bezvolně strážce, vždy oddaně bdělý, je v pokušení... Jestli maják se setmí, pak přichvátá mu pomoc odevšad... Ne! Na mžik jen jej hoře pletlo! Jde, udržuje strážné světlo, 49 to svaté světlo povinnosti! A žena, svým drahým když udílí všem té ubohé, miznoucí potravy části, vždy tajně a hrdinsky umí je zmásti, vždy ubírá sobě, by měli jen dosti, – a chřadne, věrna těm svým obětem. Až vzpomněl kdos, že maják strádá, a do vln zuřivého stáda člun přispěl těm, již chrání světlo, a všecky je přeplavil na dobrou loď. Chléb života přijal zas otec i s dětmi, zas vrátil se k světlu, jež nikdy se netmí, – však vysílením, jak se ve zprávě četlo, svou láskou silná zhasla máť a choť. I pohřbili pak blíže mysu v tu mořskou schránu bez nápisu choť skromnou bezjmenného reka. A hrob její, velký a křišťálový, je nesmírný, tichý jak hluboká láska; vždy maják bdí nad ním jak strážcova hláska, kde povinnost k posvátným obětem kleká. – Ó, co je v světě světců, – kdož to ví?! 50
VÍNEK Z LILIJÍ.
V půl zbořená kaple, kol hvozdu stín a měsíček dovnitř se dívá. Co vyzvání havran? Co Meluzín tam třinácte na kruchtě zpívá? Kol oltáře liška co kostelník tam ometá, po koutech šuká; má spěch, neb to sám pekel náčelník snad zhurta již na vrátka ťuká. „Hej otevři!“ Vrátka se rozletí a kostlivec na feně vjede, kol krku má provaz a v zápětí, hle, čerta si za ohon vede. „Aj stupaj, ty psoto! Hup na oltář! Či za světce sloužit tě mrzí? Je čas, neboť sýc, lesa hodinář, již dvanáctou odhoukne brzy. „Sem lampy a hudbu a fábory – nuž jen honem, a nasypte kvítí! Já s milou, jíž do srdce vrazil jsem nůž, chci slavné dnes oddavky míti. „Ať před hosty nemáme hanbu, však čest! Jich přijde dnes chumelenice, když nevěsta pro faleš zabita jest a ženich je se šibenice!“ 51 Spěch nastal a šustot, je z příprav znát, že půjde to slavně a s leskem. V tom vyhoukl sýc v lese dvanáctkrát, a havrani zvoní teď vřeskem. Sbor třinácti Meluzín zahlaholil, ty výskají, co mají dechu, též buran co dudák se přibatolil a zapištěl z plného měchu. Čert hupky se posadil na oltář, tam dřepí, jen ohonem šlehá, sto bludiček vlétlo a modravá zář kol ďábla si skáče a běhá. Z dna kropenky, v níž trošek vlhkoty lpěl, tři kuňkají žáby jak v louži, a do netopýrů vzlet radosti vjel, ti kol místo andílků krouží. Flór pavučin, počerných krajek a stuh je rozvěšen příčmo i k důli, a od kadidelnic jde mámivý puch, dým pekelné síry a smůly. Kol v kytkách se třepetá pýr a rdest, zem postlána troudem a plísní. V tom slyšeti dupot a cvakot a chřest – houf kostlivců do vrat se tísní. Leb sráží se s lebkou a s hnátem hnát, řvou velcí a drobnější plačí, ba málem by chtěla ta láje se rvát, kdo nejdřív se do předu vtlačí. 52 Když plno je v kapli a lomoz a vír, tu na stupně pokryté blínem teď k oltáři ďáblovu ohromný výr jde v ornátě pod baldachýnem. Ten baldachýn hejno je nočních můr a za ministranty jsou tchoři. Vzduch zatmí se, hromem se otřese kůr a z mračen sto blýskavic hoří. Tož vypoulí oči ten ďáblův kněz a do vřavy houkne: „Hoj drazí, vás na svatbu proklatců vítám dnes, vy hříšníci, lotři a vrazi! „Kdo padouchem nebyl, kdo zemřel čist, pryč odtud! Jen vyvrhel pozná, jak požehnám kletbami nenávist těch dvou v muka vesele hrozná. „Ať k věčnému záští a zatracení se zasnoubí vražda a zrada! Ty, ženichu s oprátkou na znamení, proč nejde tvá nevěsta mladá?“ I zaskuhrá ženich: „Je hluboko v snech, víc pošlete kulichů pro ni! Ať rykem ji vzbudí a vezou ji v spěch sem čtyrspřeží havraních koní! „A zatím, než přijde, mi řekněte již: kdo svat můj? Byl z vás kdosi katem?“ Tu vypjal se kostroun všem o hlavu výš; „já!“ řechtnul, „já budu ti svatem!“ 53 Ven klátí se z davu, a jekot i vřesk jej provází. Ale v tu chvíli se otevrou dveře, a čarovný lesk z nich proniká čistý a bílý. Tam v bělostném rubáši dívčí zjev se blíží, je bledý a krásný; hle, na srdci nevěsty rudá krev se vpila v šat sněžný a řásný. Hle, v utuhlých rukou má růženec a z lilijí korunku svěží. Hup! Ďábel a ďáblův svěcenec se za oltář uschovat běží. A k ženichu dívka když obrátí ty mrtvé, ty tajemné oči, strach divoké kostlivce uchvátí, až lebkami závrať jim točí. Jsou zticha, když nadzemným ohlasem se rozléhá řeč její milá: „Tys volal, můj milý; já přišla jsem; jdu z dálky, já v ráji jsem byla. „Svou lásku ti nesu, své odpuštění, však Boha též za tebe prosím; můj dáreček vezmi si na smíření, tu korunku, již v nebi nosím. „Já bez vínku vrátím se na nebe, tam šperk budu nositi jiný: my nevinní béřeme na sebe tam zbloudilců hříchy a viny.“ 54 I složila na stupně před oltář svou korunku z lilijí ráje; kol oslepující se vznítila zář, a třásla se kostlivců láje. Ti v zděšení, s hrůzou se řítili ven i s ďáblem a s pekelnou spřeží, – a ze všeho zbyl tam, když zasvitl den, jen z lilijí vínek svěží. Osvěta 1895.
55
JANŮV DRUHÝ SŇATEK.
Král jednooký sňatek slaví; dí, nevěstě svou lásku líče: „Jak slastno zřít, ó Beatrice, byť jedním okem, svět tak smavý, zřít ven z té duše, v nížto skryti jsou dnové zašlí, – zříti tebe, tvých očí kouzlo a v něm nebe, zřít budoucnost a zlaté žití!“ Tu cizí, temný hlas mu šepce: „Jak běda tobě však, ó králi, v tmu děsnou vše-li tobě vzdálí zas oko druhé, oko slepce; zpět do duše-li zřít tě nutí a v mrtvé ženy mrtvé nebe, v zrak její v slzách, – zříti v sebe, v dny zašlé, v peklo vzpomenutí!“ Tu zachvěl král se přehluboko; chce smělce stihnout rozhněvaně – ten však co duch se kryje k straně, kde tmí se králi slepé oko... Národ sobě 1880.
56
OTROKOVO VIDĚNÍ.
V těžkém vedru jihu, jež jak plamen pálí, černý stín se kmitá na úpatí skály. Do nejhlubších útrob žárem nasycena sálá v úsvit žlutá, kamenná ta stěna; v ní se ani za noc úpal neochladí, jest jak žhoucí zdivo, které peklo hradí. Stín, jemžjenž tmí se před ní, ostrou záři smuše – zdaž to černý přízrak proklatcovy duše? Zdaž to zlobný démon, jemuž spásy není, přikutý k té skále k mukám zatracení? Není stínem pouhým, není kletou duší: jest to černý otrok, jenž tu skálu kruší, silné paže zdvíhá, spouští třeskem hromu, dobývaje kvádru ze žlutého lomu. Od úsvitu v soumrak buší v znoji tváří, aby zbudován byl palác otrokáři pyšně, nerozborně, aby trval věky... Buší. I ten ocel v ruce zdá se měkký, by se vedral v ledví skále vzdorující, jež, kdy pot se na ni řine s jeho lící, zdá se, že jej hltá, prahnouc snad, by na ni krev svou také vylil z pukajících dlaní. Skála však ni kapky nevypustí k díku do studánky vyschlé, v těchu pracovníku, krutá, bezmilostná maří jeho sílu; jak by zloduch jakýs klnul jeho dílu, nezdrtí on skály, ona jej však drtí! Schvácen padá na ni, unaven až k smrti; skleslý, s těžkým dechem, v beznadějném hoři 57 na tu hroznou skálu zří a zahovoří; „Tvrdá’s jak můj osud, nepřemohu tebe!“ V tom svůj úpal vánkem jemně mírní nebe, vonná svěžest dýše zlahozeným vzduchem, a když otrok vzhlédne s nadějnějším vzruchem, spatří muže, jenž tu stojí nenadále jako divem; za ním na výslunné skále není stínu; není na bělostném rouše ani sledu prachu z pusté, zprahlé souše, ani známky mdloby není v jasné líci, jenom tichý soucit, sladce smiřující, z oka velebného usmívá se tklivě; pod brunátným vlasem pne se zádumčivě čelo majestátné – sinavé má skvrny, jak by je kdys byly rozbodaly trny... A když na poutníka otrok hledí s žasem, dí on tiše vážným, srdcejemným hlasem: „Půjč mi, dobrý muži, nástroje své kuté, zabuším si hravě do té skály žluté. Dopřej mi té malé, dětské kratochvíle! Oddechnu si při ní po svém těžkém díle.“ Diví se těm slovům černoch zlopocený. „To že je ti hříčkou – lámat skalní stěny? Nejtěžší to prací, těžkou je to mukou! Zde máš hrot a perlík.“ – Poutník štíhlou rukou po nástrojích sáhne. Na dlani však jemné – proč je znamení tam zříti rudě temné, velkou jízvu, hlubší než ty nad obrvím? Udeří tu lehce v skálu rázem prvým – zachvěla se skála v hloub až k země jádru; druhý úder – a již balvan tvarem kvádru souměrně se štěpí ode spousty skalné. Po třetí on skále v boky žhavě palné 58 vráží hrotem, – ejhle, tu se prýští náhle pramen jako křišťál do studánky zprahlé. Nástroje pak poutník mlčky klade stranou, zdvíhá ruku sledem rány znamenanou jako ku pozdravu, jako k rozžehnání, a již dál chce jíti širopustou plání. „Stůj!“ naň žasna volá dělník tmavolící; „an jsi pánem kouzel, rač, o rač mi říci, čím, když hravě drtíš skály nerozborné, zranil’s na krev ty své ruce divotvorné? Jaká vzdorovala zázračné tvé síle tvrdost neoblomná v stokrát těžším díle, než jest dílo toto?“ – Cizinec tu stane, jeho zrak je rosný, mluva jeho vane jako povzdech duše ponořené v muce: „Na srdcích se lidských zranily mé ruce! Oblomiti k lásce srdce v ňadrech lidí, již druh druha ničí a se nenávidí – toť můj úkol těžký, po věku jenž mnohém dosud nedokonán! Bratře můj; buď s Bohem!“ Odvrátiv své líce, v dálku pouště kráčí; otrok za ním hledí s žehnáním a v pláči. Ročenka Chudým dětem 1894.
59
LACRIMAE CHRISTI.
Král rozhněván stojí a zachmuřen, týl o stěnu opírá v arkýři; žár tepen v něm pohnut a rozzuřen tím zápasem s kletými kacíři, jichž odpor jej štve a dráždí; král tiskne svůj žaltář páždí. Mnich černý zpod kápě dvou jisker jas jak lovecký jestřáb veň bodá, on zkoumá i ve hnutí králových řas, zda lítost snad v srdci mu hlodá? Král cítí ty vtíravé hledy i křikne, jak mrtvola bledý: „Hej, víno! jsem umdlen, ať dodá mi sil; s mým pohárem zlatým hned, pachole, běž, chci víno jak plamen, ba Etnu bych pil; chci vzácné! Jdi do sklepů pod Bílou věž; ať mok je to mocný a čistý, mok sopečný, Lacrimae Christi.“ A pachole spěchá. Teď vrací se již s tím krvavým ze sklepa mokem, zří krále a podává zlatou mu číš s tak ztrhaným, zarudlým okem, že král i mnich tajně žasnou. „Co jest ti? Mluv pravdu jasnou!“ 60 A bouřlivě vlní se hochova hruď, jak chtěla by ve dví se rozpuknout. „Můj králi, zda víno jest dobré, jen suď, však promiň, že haní je slabý můj soud. Ó nepij! snad mok ten je špaten!“ „A proč?“ vece král, divně zmaten. „Ó proč!“ volá pachole s pohnutím. „Když běžel jsem pod Bílou věží těch sklepení příšerným klenutím, jež pod zemí v temnotách leží, tu zazněly v mokvavé stěny tak podivné, strašlivé steny. A vína než dáno mi ze sudu Tvé milosti k lahodě v zlatou tu číš, já zřel jsem – a nikdy již nezbudu té paměti – uzřel jsem sklepa blíž sklep druhý tam pod Bílou věží, – dva vězni tam na mukách leží.leží.“ „Tam penězokaza teď na mučidlech kat žeřavým železem žíhá, že minci Tvou zlehčil a mrzce dal v běh, teď pokuta zlosyna stíhá. Kol druhého vězně též katan se v plamenech kmitá jak Satan. „Jan Augusta, kacíř, jenž nemíchá ni zlata, ni stříbra, však učení, jež v církvi jest mincí: ten neztichá ni v katanském ohni a mučení; ten věrokaz Boha chválí. Jen tyto dva kat tam pálí. 61 „Však nevím, zda sluhům Tvým na postrach byl někdy též vínokaz v trýzni, a podávám proto jen bázliv a plach to víno Tvé královské žízni; kdo ví, zda mi nalit mok čistý, mok bez vady, Lacrimae Christi?“ Král pochmurně zpytuje hochovu líc, zda zjevuje prostnost neb chytrou lest; mnich napíná jestřábí zrak ještě víc, zda králi snad mučených líto jest; pak protkne zas hocha svým hledem: „Dej pozor! i slovo jest jedem! „A s otravným slovem-li podáváš číš, chceš prvním být kazičem vína, a s kacířem zavřen v tu sklepovou skrýš snad poznat, jak mučidlo spíná? Dej pozor! Ač chrání tě mládí, tvá smělost tě daleko svádí. „Můj králi, rač píti! Nechť ohnivý křest plál jiskrami z mučidel na pohár, jeť nebesům k libosti kacířů trest, v tom víně on posvětil sílu i žár! Buď věřícím! Mok ten jest čistý, mok očistný! Lacrimae Christi!“ Mnich požehnal číši. Král pije. Zda ví, ký jed přece pije v tom víně? Neb zkanula v lesk jeho granátový s řas hochových za dveřmi síně rmuť hořká – ne božsky čistá – slz kacířských v slzy Krista. Ruch 1884.
62
VE VĚNCI Z HLOŽÍ.
Kdys nad palčivou, mrtvě pustou strání jsem pod les dostoupila s horkou skrání k své metě, vidné z dálky. Keř to byl, jenž planých růží sty se vyzdobil a nádherou jich jásal: žiji! kvetu! Své růžné lístky rozhazoval kol v mech, v kadeř mlází, v křídla vánku v letu i po kamení rozpukané země, kde chvěly se, jak růžné prsty jemně by vrásky hladily, jež vyryl bol. Zde odpočinu před nizounkým hájem, zde nadýchám se čiré slasti žití v tom keři, jenž je sobě samu rájem i světem. Ať svou rozkoší mě sytí! Jak rostlina chci prožit okamžik jen v sladkém divu, jímž je květů vznik! Již vítá mě tu vůně, ptačí zpěv a prška růží z rozkvetlého loubí, jež vyklenul si keř, však v jasné hloubi těch bujně svěžích větvic – jaký zjev! Tam trčí starý, počernalý kříž, to znamení, jež bolně povědomo všem úpícím, a na něm svatá tíž tkví siná v krvi ran svých. Ecce homo! Prut planých růží ovíjí mu nohy. Ó, v kolik srdcí trny jich se vbodly! Kdo lká, kdo v trýzni jest a přeubohý, ten k Tobě, Kriste, se i nechtě modlí svým vzlykem každým, žehem každé rány! 63 Až růže, drápem zmaru rozškubány, se rozsypou, pak snítky chudolisté své trny odhalí – i Tebe, Kriste, i tebe, Bolesti, jež kryta květem se tajíš v houšti růží, vládnouc světem! Tak zadumána hledím v luznou skrýš. Kol bzučí vosa, obletujíc kříž, a v ráně prsou Kristových si sedá; přes Jeho pochýlený obličej se vánkem klátí pavučina šedá, jak Veroničin šátek halíc jej; a trní koruny se sluncem zlatí. Však hle, – ven z toho vínku smrtné muky pnou krčky ptáčkové tři kropenatí a pípají si první tenké zvuky, ti příští pěvci, volní okřídlenci! Ó jaké hnízdo! První jitra svit zde vzplál jich očkám, v trnovém tom věnci! V tom hloží vzletné žití má svůj skryt, a odtud rozletí se do dálavy kdys nad hory a lesů vrcholy z té umučené, rozbodané hlavy roj zpěvů s rozkošnými hlaholy! To spatřila jsem v šípkovém tam keři, jenž růžné lístky metal do mlází. Však vzpomínám vždy, jak se kříž v něm šeří, a vidina mě odtud provází: když zpěv se vznáší vítěznými vzlety přes okouzlený kraj, i žasne věk a k nohám pěvci nadšení a vděk když kladou vavříny a rosné květy, pak vzhlížím k jeho zamyšlené tváři 64 a nad básnivým čelem vidím v záři jak přízrak vínek z trní uvitý, v tom vínku hnízdo a v něm ukrytý roj písní, okřídlených pěvčích dětí, jež z umučené hlavy k výši letí. Morava svým Maticím 1897.
65
KEPLERŮV HŘÍCH.
Noc odestřela všecky zemské roušky s hvězd nebeských; jest jasno v nedozírnu a mihot věčných světel praví němě: Pusť zraky své jak orly po nesmírnu, teď z jeho tajin plnými pij doušky, teď mysli, měř a zpytuj, synu země! Vzduch čistý jako chladný křišťál mrazí; jest zimní noc, a všecky mátohy, jež v letním vedru mlhavě se plazí, mráz krutým ostřím srazil s oblohy; jest průzračno až po nejzazší světy, jež konečnosti lidských výzvědů tam v závratných svých dálkách staví mety, cíl krajný ozbrojených pohledů. V tu noc Jan Kepler u svých nástrojů bdí sám a v zamyšlení přehlubokém. Dnes v prostor nebes nezalétá okem – jak jindy – chtivým smělých výbojů; v dlaň opřel skráň, v niž rýsují se vrásky, a myslitelskou hlavu zádumčivě vstříc hvězdám vzpjal, tak nečinně a snivě jak mládec v okouzlených dumách lásky. Dnes neproniká hvězdných světů tlumem ten příbuzný, jak ony světlý duch, dnes nesčítá jich ladný hyb a ruch a neslídí jak neodvratný strážce v jich věčný zákon bystře pevným umem; zrak vnitřní v pozemské dnes tmy se hrouží, po lidských losů pátrá slepé srážce 66 a v duši trpící, té chvělé vážce, tíž lidských strastí, lehkost útěch váží, – on sčítá útrapy, jež nad člověkem jak černé hvězdy vírem žití krouží a zmítaným jej provázejí věkem; ne věčný zákon – věčný zmatek stíhá i zkoumá dnes. A hvězdy září v dol jak tvrdé démanty, jak hroty zlaté, s jichž ostří cos jak pohrdání míhá k tvé nicotě, jak výsměch pro tvůj bol. Jan Kepler v celé pýše vzpjal se teď, a z hrudi těžce zkoušené i hrdé též svitly hvězdy démantově tvrdé těm dálným, cizím světům v odpověď. Hle, k černé říze chudobné, jež kryla ta prsa, v boji svém tak ušlechtilá, dvě slzy, které trapných tísní spor byl vynutil, jak mužův bol tak žhavé a zledovatělé jak mužův vzdor – ty mráz tam přitknul, perly mihotavé, šperk bídy lidské. Smrtelnosti znakem tak znamenán, stál nesmrtelný muž jak z ledu sám, tak tich, a pevným zrakem vpřed upjatým zřel v noci jasnou líc a vzdorně dumal budoucnosti vstříc. „Nechť tedy zhynu v útrapách i hladu! Vy hvězdyhvězdy, samy věčnými jste svědky, jen přísné poznání že v závěť kladu a nepodvrhám pověrečné cetky vám místo čistých pravdy paprsků! Těm zasvětil jsem žití, duši samu, 67 těch nezaprodán hadačskému klamu! Nechť za lež dávají mi zemské štěstí: co z věčných rysů vašich okrsků jsem vyčetl, to jedinou je zvěstí, již jménem vaším v pamět věků vpíši. Já neposkvrním nauk vašich vážných a nesmísím jich s bludnou bájek říší; vás, v chrámu věčné pravdy světel strážných, vás nechci zradit za všední svůj chléb. A nechať svět chce být a zůstat slep a zlato sype tomu, kdo jej šálí, kdo drze, z mamičů jsa licoměrných, si šašky tropí z bloudů lehkověrných: já chci jak vy být nezvratný a stálý, ne jako větrem utržený list; duch můj – ten touží být jak hvězda čist.“ – Zrak zvedl ku hvězdám v tom odhodlání, však líc mu omrazilo zimné vání, a hvězdy v chladném majestátu plály dnes divnou, přísnou jemu cizotou, jak kdyby v nikdy nevýzpytnou dáli se povznášely věčnou temnotou; dnes důvěrníku svému, příteli, svou dávnou účast vypověděly; vzhled jejich, jemu milený a známý, byl proměněn a němou vedl řeč: „Chtěls marně, smělče, obcovati s námi! My v záři trůníme, ty v temnu kleč! My črtami jsme míru, jasu, krásy, a věčný soulad v nás i kolem nás! Ký syn to zmatků bolných k nám se hlásí a drzým umem vráží v umu hráz? Co víš? Kam stačíš? Co ti možno zbádat 68 v tom krátkém žití vrátkým zkušením? Tvá pravda – jesti víc než domněním? A můžeš pyšně víc než ze hvězd hádat?“ Stín těžký zastřel duši badateli, a jako stínu toho vtělení se černý obrys kreslí v sněžné běli a blíží se. To není vidění, toť lidský stín. Zrak hněvný blýskl z šera, a mračný stanul Valdštein u Keplera. „Tak jsem tě nalézt chtěl, tak právě v díle,“ dí Valdštein hvězdáři. „Co žádám, víš. Mně dávno slouží astrologů píle, a dávno zvěstila mi slavné cíle svou nadpozemskou mluvou hvězdná říš. Však nevěřím všem věštbám pochlebným z úst zištných, dobrodružných lžihadačů; však z pravých čisté vědy vykladačů, již ku hvězd mysteriím velebným zří s úctou vážnou, – z těch ctím nejvýš tebe. Chci tebou zvědět, co mým losem jest! Mne volá čin, jest čas, – nuž zkoumej nebe, bys tlumočil mně ryzí věštbu hvězd. Chci zvědět, jest-li vhodná, šťastná doba, bych počal záměr srdnatý!“ – Tu něm vzpjal Kepler k výši dlaň, – i mlčí oba, až Kepler dí: „Tam věčných světel sněm plá nade mnou, a před jeho bych tváří byl kejklířem? A nevěříš-li lháři ni prodavači šalby, slyš mě tedy: co žádáš vědět, nikdy nevyloží ti učeň chladné, pravdomluvné vědy. Já zkoumám dráhy hvěd, – ne soudy Boží.“ 69 „Jak? soudy Boží?“ šeptá Valdštein temně, a duše otřásla se v hlase jeho. „Jest víra tvá, že nad okrskem země jen Bůh jest beze soka pánem všeho? Že ran i zdarů tahům pobludným jak vojevůdce svrchovaný velí, on sám že zlo i štěstí soudně dělí, sám otáčí jen kolem osudným? Ty nevěříš ni v moci démonické? Nic není mezi člověkem a Bohem, co tajným prstem sahá v losy lidské a soudy Boží kříží v ději mnohém? A nevidí tvůj důvtip slepý, němý, co vládne mezi nebesy a zemí? Snad magické jsou, předurčené vlivy, jež odvracejí těžké Boží soudy; snad hvězdné skupiny, jich běhů proudy svou silou pronikají v zemské nivy a losy stanoví, jichž nemění i nemstí – nesmí mstít Bůh spravedlivý! Či vše to popírá tvé učení? Slyš! Zdar mi slíbil dávný výrok hvězd, – leč nezbytným je k zdaru přede mnou teď čin snad prokletý, – čin odvážlivý, a Boží soud-li vládcem losů jest, pak osud náš jest: odměna či trest. Rci: klamal jsem se, hvězdy chápav tak, že triumf beztrestný mně zaslibují?“ A Kepler dí: „Ty pojals pověr brak; nám pád ni triumf hvězdy nezvěstují! Červ Člověk ve své pidimuží pýše se domnívá, že oněch sluncí sbor, jenž věčnost řídí a jí zákon píše, 70 se stará o náš bídný chtíč a vzdor! Co hvězdy dí, to může být jen zvěstí hvězd pokolením, bilionům věků, ne chvilkové té pavučině štěstí, v níž pavouk Osud pase po člověku! Chceš, aby o tvém příští výrok hvězd kdes mezi nebesy a zemí visel? Znej, co dí hvězdy, co jich pravdou jest: toť řady ohromných jen měr a čísel, jichž velkost mrazí lidskou nicotu! A mravenčímu tomu životu přec plá-li světlo hvězd a oběžnic, jen tu nám ozařuje jistotu: jsme lhostejni těm hvězdám tam, jsme nic.“ Jak černý stín stál Valdštein před Keplerem, stín, jenž se třásl záští, pomstou, vztekem, stín hrozivý a srostlý s nočním šerem jak démon, jak sám Osud před člověkem. „Měj díky!“ zasoptil; „aj proto tedy tě v službách mám, a zlato mé ti vděkem jen za to, hladový ty hlupče vědy, ty pídimudrci, jenž nadut chloubou? Nechť jsou ti k pohrdání o tom zvědy, co Valdšteinovou slávou jest či zhoubou! Či myslíš, že jest cílem mým a tužbou tvých čísel chaos, čar tvých křivolakých? A neodmění se mi lepší službou skla zázračná tvých zpytů krátkozrakých? Či všecku čest a přízeň, všecko zlato snad pošetile vyplýtval jsem na to, by Kepler, spiklý s nebeskými zjevy, z nich pyšně vypočítal, že nic neví? 71 Jak? Tam, kde denně šiky svoje mění ty tajuplné, mnohozvěstné světy, nic o Valdšteinu neplá ve všemmíru? Mne sžírá žízeň po tvém odhalení, však závratného mozku svého trety mi pouze házíš: číslici a míru, jak místo chleba kámen lačné feně! Již tedy sčítej ve své vědy jméně mou štědrotu a bídu svojich běd! Jdi, pyšný žebráku, jenž mně se rouhá; jdi, kacíři, – pouť v exil není dlouhá! Dnes Valdšteinovi sloužils naposled! Jdi s vědou svou, jdi s hladem, – Bůh tě živ! Tvůj aspoň los je trest, je spravedliv; toť Boží soud, ne tajný hvězdný vliv...“ Pryč s výsměchem se Valdštein odebírá a s hněvem, odvrátiv se od hvězdáře. Jan Kepler v temno jako v propast zírá; hle – jaký zjev se náhle odestírá před jeho duší? V lesku rudé záře, jež démonickým svitem barví všecko, zří mroucí děcko – hladem mroucí děcko, své děcko vlastní drahé, oplakané, jak prosí okem o svůj život mladý, – a není spásy – umřelo přec hlady... Jak děsný zas to nyní obraz plane? Jan Kepler vidí ozářenou stěnu a před ní s vlasem divě zježeným stát s vytřeštěným zrakem hroznou ženu, jež úpí k němu skřekem šíleným a v matném, srdcervoucím blábolu, v nějž bujně kletby beze smyslu vplétá, 72 mu vyčítá té dlouhé bídy léta, jež protrpět jim bylo pospolu... Toť žena, kterou v lásce v srdci nosil... Zrak ztrhaný, jak o soucit by prosil, zrak zakrvený vtýká se mu v duši, pak tmí se v mlhách, zahalen se smuší, až bělmem vzhůru zvrácen v smrti hasne... Hle! jaké šlehly nyní žáry jasné kol postavy, jíž dlouhý bílý vlas vlá ve větru a lomící se ruce se chvějí nad hlavou? Kol ohně jas plá z hranice, k níž davy s rykem proudí zřít divadlo, jak tupá, temná zášť a nevědomost čarodějku soudí, svůj zločin halíc v nábožnosti plášť. On zří, jak stařena ta zděšená tvář plnou vrásek v mukách k nebi zdvihá; a nešťastná, již soud tak mrzký stíhá, toť jeho matka – matka milená! – Jan Kepler stojí, zírá bez hnutí, a zdá se mu, že věje od hvězd na zem kýs démon zuřivou svou perutí a plní život lidský tmou a mrazem, a mocně magický že jeho vliv ten svatý rozum, který tvorstva div kol pořádá, ten zákon pravdy ruší, – sic osud lidský byl by spravedliv... To cítí ve své bolem zryté duši a vzpomíná... má opět ženu milou a děti nevinné, k nimž démon žene zas bídu, škrtitelku zasmušilou; 73 smrt vidí – exil – trýzně neskončené – – Jest otřesen. On s přesvědčením náhlým, jak poštván pekelných by pitvor hejnem, v noc chvatným krokem spěje za Valdšteinem, a stihnuv jej, dí schvácen: „Pane, stůj! Jsou vlivy démonů, jsou vlivy hvězd! Cos mezi nebesy a zemí jest, co tajem silným, víře neobsáhlým a vědě nevýzpytným, světu vládne; to něco slepé, kruté, tupé, zrádné, co kuje osud lidí, osud můj! Pojď, chci ti hádat z hvězd, jsem hotov k práci!“ A Valdštein zří, jak vyřknuv tuto zvěst se Kepler omráčen mu k nohám kácí. Osvěta 1889.
74
TŘI LESNÍ PANNY.
Vlá šumění lesem, noc temně jej smuší; jde tamtudy mládec – a teskno mu v duši. Hle, proti němu z nejtemnější strany tři lesní tu panny blíž na laničkách kluší. Ta na lani bílé, ta první v jich reji, mu dí: „Hleď mi v oči! Zda v srdci tě hřejí? Ó vzpomeň sobě, čí to pohled sladký! Mám oči tvé matky a něžné srdce její.“ Ta druhá, ta štíhlá na laničce plavé dí: „Znáš-li mé líčko, to radostně smavé? Mám útlé lokty, k objímání čilé, rty sestry tvé milé a její písně hravé.“ A na laňce vrané dí spanilá třetí: „Znáš vlasy mé zlaté, jež k tobě teď letí? Ty spnou tě se mnou na nejsladší chvilky! Mám vlasy tvé milky! Ó pojď mi do objetí!“ Však mládec jim vece: „To marno, vy krásky! Rty miluji bledší a zlatější vlásky, tvář sinou, spící tiše v bílém kvítí – – jen s ní chtěl bych sníti sen věčný věčné lásky!“ 75 Vlá bouř noci temnem, les vichru se vzpírá, však mládec ho nedbá, v tmách anděla zírá; zjev lesních panen v bouřný vír se ztrácí. Sjel blesk, dub se kácí – a mládec pod ním zmírá. Osvěta 1904.
76
VEČER NA PASTVIŠTI.
Kruh pasáčků si k ohni sedá; hle, západ dohořívá, již na východ se bíle zvedá srp měsíce, a záře bledá v líc dětem smědým splývá. Než spustí noc svůj závoj šerý a zahalí vše řásně, v ty jasné letní podvečery, ó jak tu dětem báje stery se vypravují krásně! Ne báje o pradávných králích a minulosti šedé, však o budoucna luzných dálích i zdarech velkých, nenadálých se dětské snění přede. Hoch očí bystrých, tmavovlasý kol suchou větví mává; toť lesklá zbraň, již v duchu tasí, a jeho živou bájí asi jest bohatýrská sláva. Druh k zemi schýlen, drobné hrady si z oblázků tam staví; jak zlaté zámky, rajské sady mu září v lesku čarovnady v snech rusé dětské hlavy! 77 Však třetí v ruce rákos tiskne a píšťalku si robí. „Já chci být hudcem!“ bujně výskne i sivomodrým okem blýskne a pištce napodobí. „Já budu plavcem! Nudno v suchu!“ se jiný živě hlásí. „A já zas letcem v širém vzduchu! Tam v oblacích, jak v říši duchů, co as tam divné krásy!“ Hoch štíhlý prutem trnovitým hrá nad plamenů rejem, zří stranou k dívce hledem skrytým i věstí hlasem pánovitým: „Já budu čarodějem! Znám k zaříkání černou knihu, – co, děvče, ty se směješ? Vše ze zrcadla vyčtu v mihu, vše změním proutkem v jednom švihu Mluv, čeho ty si přeješ?“ A dívčinka dí prostomilá: „Já nevěstou chci býti, chci, abych krásna, šťastna byla, já k svatbě jsem si vínek svila hle – z růžového kvítí.“ A ze šípkových růží svitý kde visel vínek její, tam sáhla proň, a krví zlitý 78 prst zabolel, v něm trny vryty. Ó, zlý ty čaroději! „Můj z kvítků byl, toť vínek jiný!“ dí k čaroději chvělá. – „Je tvůj! Ten proutek ve hložiny ti změnil kvítky nevěstiny; jen vezmi, co jsi chtěla!“ Dal vínek z trnů na skráň její, a luny zář se hostí tak bledě v dívčím obličeji a k pasáčkům i k čaroději vlá mraznou tajemností. 79
NA ROZCESTÍ.
Trojí cesta na ladech se sbíhá; na rozcestí v chudém stromoví nakřivený, rudý kříž se zdvíhá; co již uzřel časů, kdož to ví! Slabý šum a tiché ptačí hlásky vanou listím, umlkají hned. Smědé děcko s bělavými vlásky, dívka, vzhlíží na ten vzdušný svět. V očkách, na nichž jako krůpěj deště visí slza, svitlo úsměvem, když se ptáček zvedl, druhý ještě, třepajíce křídly se zpěvem. Vzlétli a zas vpadli v náruč stromu, hnízdečka kde tichnou ve spánek. – Nač tu čekáš, dítě? – „Já chci domů!“ – Pojď již, tmí se, hasne červánek. Dovedu tě. Kde tvůj domov? – „Nevím!“ – Nevíš? Cesty tři jdou sem i tam. Ramenem zdaž pravým, zdali levým kříž ti ukazuje domů? Kam? Bloudíš? Proč tak pozdě jsi tu sama? Čí jsi? Pověz! – „Maminčina jsem.“ – Jak se jmenuje tvá máti? – „Mama.“ – Čekáš, pro tebe-li přijde sem? – 80 „Odnesli ji tam!“ – Svit prstík zlatí natažený ke hřbitovu v dál. – Kdož tvůj otec? – „Neměly jsme tati.“ – Přede mnou jak zjev tu osud stál. Rudý kříž – a šeré cesty v stínu k cizím prahům, nikde domova, děcko bez otce, a v země klínu osamělá matky pohova... Vetchý kříž, ten Kristus samá vráska, dřevo troucheň; s jeho výše však pne svou náruč věčná, smírná láska. Proto děcko tam jen zdvíhá zrak. Čeká, že jak ptáče v klíně stromu hnízdečko si našlo v úkrytu, najde sobě též, kam jíti domů – v srdce lidské, v lokty soucitu. Ročenka Filantr. družiny 1895.
81
BALLADA EPIGRAM.
Byl král, jenž s dobrým přítelem kdys rozdvojil se sporem, i hrozil války povelem, své celé moci vzdorem, svým vojskem strašlivým – a jedním slůvkem břitce mrazivým. A pak mu toho bylo žel; zpět volal vojska z dálky, vše zapomněl, proč zanevřel, a zvrátil heslo války, – a jenom slůvka chlad moc žádná nemohla již odvolat. Národ sobě 1880.
82
ZRCADLO.
Blíž okna stává žena – chvat mnohých jar ji minul asi –; tvář květu pozbavena a jíním prokvetly jí vlasy. Tam stává mnohou chvíli a před sebe zří beze hnutí, zas hlavu stranou chýlí a na tvář smutnou úsměv nutí. Teď šíji hrdě přímí, tu pátravě, tu hořce zírá, zas prsty vyhublými cos na líci – snad slzu stírá. Neb ustrnule tichá tkví zrakem upřeným tam kdesi, i zdá se pak, že vzdychá, že beznadějně hlavu věsí. Však jitra záblesk zlatý v ten její taj kdys vnesl světlo, jež náhle do komnaty k ní na výzvědy oknem vlétlo. I přeletělo kmitem skráň vrásčitou a líce zvadlé, pak utkvělo svým třpytem jak zrádce – v šeru na zrcadle. 83 Tam tíhne její oko, tam zkoumá, vzpomíná a touží a kamsi přehluboko se za zrcadlo v dálku hrouží. Tam hledá, hledá – mládí! Zdaž na té sklenné hladi třpytné zas úsměv zadovádí a krása dívčí luzně svitne? Hle, na témž rámci zlatém luk téhož křídlatého hocha týmž hrozí spustit hmatem, a táž v něm vábně zářná plocha – Týž hled a táž v něm touha, však na obraze jaká změna! Či snů to šalba pouhá, ta upomínka utěšená? Kam se to všecko dělo, ty jiskry očí hvězdám rovných, to liliové čelo, ty růže na rtech očarovných? Kam líčka, jichžto rdění svou hrozbou nítil bůžek lásky? Kam zniklo zobrazení té něhy plné zlatovlásky? Ba! Kam i v žití samém ten hochů švarných zástup mladý? Zdaž přeludem a klamem byl dávný obdiv jejijejí vnady? 84 Jak malba duchovitá vše zmizelo – i štěstí celé; ni stopa nezakmitá již na hladině chladně skvělé. Teď dávno zapomnělo i zrcadlo i srdce mnohé, jak se kdys líčko rdělo té zvadlé ženy přeubohé. Jak zrcadlo, tak oni, kdo se kdy klaněli té kráse, teď ušklíbnou se po ní, když do očí jim podívá se. V jich mysli obraz děví dlel kratčeji než na zrcadle, jež aspoň souhlas jeví, když smutek chví se v líci zvadlé. A proto snad tak ráda se do zrcadla ještě dívá; vždyť z dob, kdy byla mláda, ten jediný jí přítel zbývá. Květy 1892.
85
SOUD NA OLYMPU.
Soud nastává. Jak hlahol trub a rohů hlas hromů bouřných strašně volá z chmur; sbor olympských to rozhněvaných bohů z niv země spěchá domů nad azur, kde v nesmrtelném jasu bájných výší již zasedají vládci věčných říší i bohyně, stín hrozby na čelech a v nebeských svých očích pomsty žeh. Jsou nebešťané veškeří tu spolu, jen Hermes na potulkách mešká kdes, a nejvýš v bílých mračnech na prestolu, jejž zlatí nehynoucích blesků děs, dvou lící svítí převelebný rys: toť hromovládce ZevsZeus – a Nemesis. Hrom zařval jako tisíc lvů, pak v tichu ZevsZeus dí: „Vstup, žalobníku, před soud náš! A zločince, jenž zatvrdil se v hříchu, hned olympská nechť přivleče sem stráž!“ – Hlas zvolal: „Zde se hlásím k svému právu!“ I vyvstal mládec krásný v zlatém hávu, měl v ruce pochodeň, ten žalobník; bůh Hymen byl to, sňatků panovník. Z chmur táhly Eumenidy provinilce; ó, Venuši krev stydla v každé žilce! Všech zraků blesky vzplály vězni vstříc a zabodly se v známou, něžnou líc, v líc dětskou v slzách! Vzlykot z hrdélka se dral, když sáhla kloučku do týle 86 Megaery dlaň a jako motýle jej zvedla za třaslavá křidélka, jej, zločince, jej, Milka, bůžka lásky, i zapletla se nehty v zlaté vlásky, až křičel; na to zlobou bezcitnou jej vrhla před trůn na zem blankytnou. „Zde,“ zvolal Hymen, „suď jej bohů kletba! On povinnosti svojí nekonal, je líný, málo střílí, lovu nedbá, vždyť sotva kdo si láskou postonal a nikdo nepodlehl, jak má býti; ba Milek snad se ran a krve štítí, on opouští svou službu falešně; ba myslím, že radš chodí na třešně.“ „To není pravda! Nemám na duši já žádných třešní! Chraň mě, maminko!“ A klouček plačky spěchal k Venuši, však Hymen za kulaté ramínko jej chytiv, horlil: „Kde jsou tvoje skutky? Zdaž na jedinou srdcí dvojici jsi v pravdě vystřelil šíp dosti prudký, by nemohla již míru dosíci než mojím požehnáním? – Hle, jsi v zmatku!“ A za ouško jej držel. – „Nikde sňatku jsi nezpůsobil, kuls jen svévoli a tropils šašky, pletky, cokoli, – mne uvrhnuls však v prázdeň nečinnou, a ctnost i řád tak v lásce zahynou. Já nemám práce, – já svůj úřad skládám.“ – „To nesmí býti!“ volá bohů sbor. – „Tož jiného si bůžka lásky žádám; buď půjdu já, buď on! Neb jeho vzdor 87 jest v úřadě mém božském překážkou a důstojenství mého urážkou.“ Tu rozbouřil se bohů celý dav, a Venuše jen sama Milka brání; sbor bohů hlasně hájí čest i mrav, ač tajně – !? Ví se o jich milkování; jim všem se chtívá z Hymenových pout, však Hymena teď slaví jejich soud. Až Venuše pak na nich vyprosila, by porota jich Milku dovolila se obhájit. Mnul uslzená očka a plačky štkal svou řeč: „Já střílím dost, já vraždím srdéčka jak myšky kočka; toť křivda nevěřit v mou ukrutnost. Jsem krvežízník, tyran, – ale běda! Mně pro Hymena nic se chytit nedá; mám soka, také křídlatého boha, je velikán, jsem proti němu malý; kam přijdu, předběhne mě jeho noha, já musím prchat, sice by mě hnali! On tupí mne, je vtěrný, poroučí, ta nejněžnější srdce rozloučí a jiná sváže Hymenovým jménem; ó, všecka láska lupiči je plenem!“ – – „Lžeš! Bájiš! Chceš jen šálit, malý smělče!“ Tak volalo se hněvně se všech stran. „Již slož svůj toulec, mizerný ty střelče! Ni vrabčík nebojí se tvojich ran!“ I nevěřili v jeho nevinu ni v jeho udatnost, ba odsoudili tak nectně maličkého hrdinu, by do věčnosti směšně zhanobili 88 jej mezi bohy, půlbohy a bůžky. Tož zavolali Parku z noci sídla, – tu, která vždy má nabroušené nůžky, a kázali jí – ustříhnout mu křídla! Již do mdlob klesá blednouc Venuše, a Parka hrozná zpod své loktuše svůj nástroj pozvedá. – V tom junný bůh jak švihák vletí, s křídly u své hlavy a s křídly na patách; to dobrodruh, bůh Hermes jest; on božské dámy zdraví a kývá bohům kollegům; pak v smíchu jde k Hymenu a dí mu v náhlém tichu: „Mám nový úřad. Já, bůh obchodu, mám obchod v srdcích; rvu jim svobodu a jménem Tvým je poutám. V zemském kraji mně všude lidská srdce podléhají; má nástraha je nad šíp Milkův jistá, sto tisíc dvojic srdcí tobě chystá! Přijď požehnat jim na zem! Tolik jich, že vznést je k oblakům – to šlo by těžce! Dvě srdce nesu jen.“ A hodil v mih v dlaň Hymena – dva naplněné měšce. „Pro Matici“ 1890.
89
DIPTYCHON.
Co pamatují stařeny, je víc, než mladých rozumů zná na tisíc. Kdys – tak mi řekla bába v důvěře – prý měli na Slovanech v klášteře tak starý obraz, že byl černý zcela. Mnich, umělec, jenž um svůj nebi vzdal, jej myl a cídil mastmi, oleji a modlil se, by Bůh mu požehnával, až figury a dějstvo rozeznal a vše to zmladil, zbarvil jasněji; pak zbožně dán byl obraz do kostela. Tam na oltáři postranním vždy stával, a každý, kdo jej zřel, byl udiven. Lamp, voskovic když jas naň svítil zbystra, div nehýbal se obraz oživen, neb znamenitý byl to výtvor mistra, ač neznámého jménem svým i rodem. Z dvou desk se skládal obraz; na obou byl vymalován závěs nachový nad skvostným trůnem v bílém sloupoví, jsa zdoben zlatých sluncí podobou, a drahý koberec se pestřil spodem. A na každém tom trůně skvěl se týž muž mohutné a lepé postavy; lví témě neslo koruny své tíž tak ladně, že zřel každý: této skráni Bůh vyvolenství dal ku kralování. 90 Háv zlatotkaný splýval od hlavy až k patám; v ruce pergaménu svitek byl pokryt hebrejskými značkami, i bylo znát, že nad zisk, nad požitek, nad světskou slávu tyto zraky tmavé, tak zářné pod stinnými řasami, žhou po stopách, jež k moudrosti jdou pravé a k zvěstem věčným. Byl to Šalomoun, král Bohu nejbližší, jejž znala zem. Však jaký divný kolem něho sněm! Hle, kočky různých plemen, různých roun: tu s bílou, dlouhou srstí vlnitou, tu s pestrou, trojbarevně skvrnitou či s mourovatou, ryšavou neb jinou, i ďáslovitě černou kožešinou; a všecky, v půlkruh dvojí seřazeny, kol stály zpříma na nožkách svých zadních. Ty, na levé jež desce zobrazeny, vzhled měly důstojnosti pánů radních a rozvážlivě naslouchat se zdály k nim s výše trůnu mluvícímu králi. Jim ze všech očí, zelených i žlutých, plál učelivý duch a vážný klid; král mudrc zřejmě vzbudil hlubší cit v těch duších koček dojmem proniknutých. A každá opatrně držela v své přední tlapce štíhlou, bílou svíci, jež klidně jako hvězda hořela, kol šíříc záři šero zjasňující. Však běda, na pravé co desce vidno! Tam kočky zběsilé, až věru stydno, jak úloh svých se nabaživší herci, 91 své svíce rozházely po koberci, kdež o všech čtyrech tlapkách, po zvířecku se daly v hon jak smečka divoká, jež rozježená, vzteklá, zlooká svou vážnost rázem zapomněla všecku; ta v skoku, ta se plížíc po břiše, ta téměř jiskříc v černém kožiše, ať bílá, šedá, rusá, každá stejně zas byla kočkou v kočičím tom hejně, jen chtivě střáhnouc, aby v drápy již svou kořist polapila ubohou, neb vězte: mezi rotu čtyrnohou sem chuděrka ta zabloudila, – myš! I trnul na trůně král Šalomoun, jak kdyby anděl zahřměl na pozoun, den soudný hlásaje. Stál bezobranně, a na zem padl svitek z jeho dlaně. Jak před hádankou před tím obrazem pak hloubávali světští ba i mniši. Ten výjev – čeho měl být důkazem? Co chtěl as malíř kočkami a myší? Tož v knihách, v starých listech pátrali, vždy o své výklady se hádali, ký význam přiřknout srstnatým těm honcům, i nemohli s tím dojít k žádným koncům. Hlav lámání tu marno. Míjel čas, a byl by smysl malby drahocenné snad v tajemství a temnu na vždy zhas’, jak ony svíce bujně rozházené; byl by se ztratil jako v písku kapka. Až k zpovědníku přišla vetchá babkababka, 92 jíž sen prý zjevil, jaký jest to příklad, i dala mnichům k staré malbě výklad: „Ten obraz mluví! Také u lidí jak u těch koček se to uvidí, že moudrost, učenost a pravda svatá je krotí, učí sloužit osvětě; jsou dobři, nevinni jak nemluvňata, – však na čas! Tak již bývá na světě! Jen pustit mezi ně k zlu pokušení, jen dát jim chutnou vnadu ku zhřešení, jak oněm kočkám když se kmitla myš: hned příroda se ozve v Adamovi, hned hejno lidské špatným pudům hoví a v člověku má dravec výhru již! Hned z chranných andělů jsou Satani a z lidí zvěř a z bratrů katani, hned po dobru a po osvětě šlapou a lup svůj loví zkrvácenou tlapou jak kočky myš, jen pod lidskou že rouškou. Ba, život velkou od Boha je zkouškou!“ To řekla bába. Uvážili mniši, že svatý není příklad o té myši, ba malbu tu, byť pěknou docela, žeť přec jen lépe vzíti z kostela. A bába šeptala mi v důvěře, že po dnes je snad skryta v klášteře. Co pamatují stařeny, je víc, než mladých rozumů ví na tisíc! 93
FOTOGRAFIE MĚSÍCE.
Jak by byl s čtverlístkem laskavec šťastně si utrhnul právě, měsíček, švarný ten krasavec, pyšní se v panické slávě. Oblačný širáček na stranu s pérem, jež dlouze mu vlaje, shlíží, jak s hradního pavlánu princ na své poddané kraje. Dvorně teď pozvedá nad hlavu klobouček s vlajícím péřím kterési hvězdičce k pozdravu; všecky as žárlí, – to věřím! Zářivým čelem se zaskvívá, – očí naň točí se mnoho! Zdola jen šumně se posmívá vodopád v lese: Hoj, hoho! Skryt jako v sníh jedva napadlý chechtá se pod bílé vousy, měsíčkův obličej zrcadlí, vtip ale na něm si brousí. Rozčeřen v škádlivém vlnění přes obraz měsíčku skáče, trhá jej v blysknavé třepení, šklubá jej jak zlaté ptáče. 94 Měsíček volá naň hněvivý: „Jaký jsi malíř ty špatný! Zrcadlo tvé se mi protiví, obraz je chybný a matný. Hlaďounké čelo mi krabatíš, kulaté líčko mi dloužíš, barvy dost jasně mi nezlatíš, stíny kol očí mi kroužíš. Nestojím o tvoje umění! Mistři mě malují nyní: lidé, ti tvorové učení, sami tu poctu mi činí. Člověk – to viděl jsem zřetelně – tvář mou si oblíbil snivou; mířil v ni sklem, které kouzelně maluje pravdu jak živou. Strojem tím čarovným zpodobí tvář moji věrně a čistě, nekomolí ji a nezdobí; pravdivou uzřím ji jistě! Dávno bych rád se tak uzíral. Tobě však radím: nech toho!“ Měsíček dále se ubíral, vodopád hučel: Hoj, hoho! K městu si měsíček popílil; nač by se styděl a pýřil? Směle dbal, aby se nezmýlil, odkud byl člověk naň mířil. 95 Skleněnou střechu, stroj blysknavý – poznal to měsíček všecko; napjal tam paprslek zvědavý, chtivý jak všetečné děcko. V dílně jsou obrazů tisíce; jeden jest na stole zříti s nápisem tím: Obraz měsíce... Měsíček svítí a svítí – Vidí a nevěří, přemítá; to že je tvář jeho skvělá? Zvraštělá, škaredá, skvrnitá, jak kdyby osýpky měla! Měsíčku hlava se točila, div že se neskoulel s hůry; stáhl si širáček do čela, vbalil se do pláště chmury. Holé teď pravdě zřel do očí jednou – a zanechal toho; když přišel zas v lesní úbočí, vodopád smál se: Hoj, hoho! Vodopád starý si pohladil bělavé vousy až k pasu, při zlatém měsíčku naladil skočnou, jak za starých časů, na starou basu. Osvěta 1896.
96
BLANICKÁ DUMKA.
Mořem nočních stínů luna pluje, z moře stínů sivý Blaník vystupuje, Blaník stařík, jako když mu neklid spáti nedá, k luně staré témě zvedá; zírá, zírá, jak se z luny line dlouhý paprsk po dolině stinné a jak řada bílých obláčků se vine od obzoru z dáli tmou. Slouchá, slouchá, jak se v noční ticho dmou vzdechy vánků šumné, lkající a dumné, dojemnější každé chvíle jako duchů žalozpěv. A to není paprsk, nejsou mráčky bílé, jest to dlouhý průvod děv, řada mihotavá, bělorouchá; a to nejsou vánky, čemu Blaník slouchá; jest to píseň tichá, jež tak zádumčivě v němé stinné nivě lká i vzdychá, píseň zvuků teskně vlajících z hrdel děvích, z duší kajících. „Žel! Žel! Hvězdy, plačte oheň, sypte popel žhavý na ty provinilé naše hlavy! Na hlavách nám spalte korunu všech hříchů, spalte naši mrzkou, Bohem kletou pýchu! Níž, níž! 97 Hrdé hlavy skloňme ve prach vzdorným čelem, hořké slzy roňme s vroucím želem! Z prachu pokornosti, jenž ty slzy pije, svatá růže smíru ať se porozvije!“ Vlnou, jež se blíží, roste zpěvu síla, a jak na peřeji pěna bílá řada poutnic nočních stoupá, kráčí ku Blaníku, vzrušenému spáči. Hle, tu předstupuje z řady děv náčelnice kajícího sboru, děva statná jako Vlastin zjev, ale v oku plá jí něha místo vzdoru. Ruka její – zdaž to palmou mává? Ne, toť vlajné kapradí s květem, jenž mu sílu kouzla dává; tímto čaroproutkem zavadí děva o Blaníka bok – a dí: „Probuďte se ze sna, rytířové Boží! Po vlasti se množí pohroma tak děsná a tak úpěnlivý jako nikdy dosud volá z české nivy po vás teskný hlas – nikdy nezachvátil jíji tak hrozný osud! Vstaňte, bohatýři! Dovršil se čas!“ Třikrát mávla jako peruť letem kapradina s tajným pod lístečky květem. Byl by čaromocný květ, i hlas ten žalný vzbudil ve Blaníku spící reky as, ale že to byl jen ženský hlas, 98 nebyl účinek tak valný: ve Blaníku jen se pozatměla rozpuklina úzká, sotva na půl těla; rekové se z mrákot pouze trochu vzpjali, zívli, lehli na bok a zas dále spali. Jenom nejkrajnější strážce při otvoru zcela povstal, hlas ten uslyšev, hlavu vypjal, zíral po tom dívčím sboru; v cestě natažen mu ležel spící lev, šelma nezáhubná. Rek byl statný vousáč, bohatýrský zjev – Heřman z Bubna. Po rytířsku dvorně pokloniv se vece: „Jaké jsou, ó, panny, vaše tužby? Rozkazujte, přijměte mé služby; cokoli vás tíží, složte na mé plece. Jsem i v smrti, jak jsem živ byl v půtkách ryčných: hotov hájit slabších, nevinných a sličných, byť i proti kouzlům, proti pekel zlobě! Velte! Meč svůj za vás tasím ještě v hrobě.“ Děva ruce vzpjala k výši s nadšením. „Díky nebi! Spasným jest mi znamením, že náš hlas tak čacký rytíř slyšel. Bohatýre, jenž jsi vstříc nám smutným vyšel, dojat mocí panenského pláče: vzbuď, ó, vzbuď ty chrabré, velebné ty spáče! Vlast je volá, chvíc se o své bezpečenství, o svůj kmen i kořen, o své všecko příští, neboť studna jedu v srdce nám se prýští, otravujíc – běda – v Čechách pravé ženství! Čistou ženskost jed nám z duše střebá, 99 neb my, ach! jsme vlastní silou, snahou děsně pobloudilou chtěly dobývati sobě chleba!! netušíce, že to hřích a zrada proti přírodě i Hospodinu. Se zraků nám teprv nyní bělmo padá, neboť nejmoudřejší z vlasti synů objevil nám zákon věčný, neskonalý, že nás Tvůrce stvořil, bychom milovaly a bychom se všecky, všecky, všecky vdaly! Do sebe jsme vešly v kajícnosti zbožné: vdát se chceme, žel! však není nám to možné! Chceme vyplnit své pravé poslání – ach! však po posledním mužů sčítání nezbývá jich pro nás v celé vlasti širé! Po zoufalých námahách dosud bez mužů jsme, bludné panny siré. Sem až na Blaníka práh poslední nás vede čáka jasná: tam spí bohatýrstva četa spasná! Vzbuď ty reky! Jižtě vrchol utrpení pomoc jejich vzývá; bez nich spásy není. Vzbuď je, ať nás pojmou za manželky! Sic již mineme svůj úkol pravý, velký!“ Na kolena klesla před rytířem děva. Heřman z Bubna žasne; útrpnost ho chvátí. „Ach, vy sličné panny! Tak se chcete káti? Což se na vás Bůh tak hrozně hněvá, že byste si měly nebožtíky bráti? Nás, ty staré rváče z bitev prostřílené, jednooké, chromé, v lících rozjízvené, zarostlé a divé – každý vězí 100 od hlavy až k patě ve plísni a rezi; na jonáky také přeji dobré chuti! Ale když, jak díte, svědomí vás nutí, jest mi líto...“ Heřman ve vousech se hrabal, rozpačitě za uchem se škrabal, zakašlal i pravil: „Škoda věru, že jste vážily tu dlouhou cestu; zde – ač nerad naději vám beru – zde se neprovdáte – ani z trestu! Všichni zde my staří vousáči jsme již dávno ženáči, mnohý dvakrát, třikrát. Líto je mně! Jediný tu mládec, který ženat není: to je svatý Václav, patron české země; ale darmo mluvit – ten se neožení! Ať vás moudří rádci pošlou v jiné strany hledat sobě mužů. S Bohem, krásné panny!“ Rozpuklina, jež se ve Blaníku tměla, před kajícnicemi v tom se uzavřela; zem i nebe mračno stínem obetkalo, a já nevím, co se dále stalo. Kalendář paní a dívek 1896.
101
NA ZLATÉ PŮDĚ.
Malíř v slastném zadumání stojí před svým dílem skončeným; je tich, sám a blažen; stařičký to mnich, který po života nepokoji v klenbách kláštera si našel klid. Oknem gotickým se pozdní svit loudí k malbě, jejíž lepá krása zkvétá z přítmí, ssajíc do barev slunný jas, až jako světlý zjev nadzemský tu plá, a tvůrce jásá v duši své, že sen, jímž dávno plál, vtělen v obraz! Postava tu děví jiným očím cherubem se jeví, jemu znamená však: Ideál! Vše, co žití jemu odepřelo, več kdy doufal, co mu uletělo, s křídly anděla a s bohyň údy slétá k němu se zlaté zde půdy. Tvář, ač bez úsměvu, jest tak milá, jak by v oku jejím duše žila; i to tělo zjevem duše zdá se! Mistr zří své dílo v čisté kráse dokonalé, luzné, bezvadné... Běda! čí to ruce proradné pošpinily malby půdu zlatou? Spatřil dole v růžku skvrnu klatou, zkoumal ji a poznal, vzav si lupu, trochu černých, nalepených chlupů. 102 „Psisko všetečné! Tak ty’s to byl, jenž mi zlato znešvařil svou srstí?“ Skočil v kout, psí ucho lapil hrstí, malířskou svou holí psisko bil a pak ze dveří je vyhnal zlostně. Však když chybný růžek přezlatil, zářil obraz bez poskvrny skvostně. Hněv se z duše jeho vytratil. Šel, a vykonav svou pobožnost, vyšel z kaple šeré do zahrady; každý květ se třpytil plný vnady, každá muška jako živý skvost; každý cit byl blahem, něhou, díkem, smírem – byť i s kletým protivníkem! Proto, když mu vběhl černý pes do cesty, on vzpomněl, že to bolí býti notně malířskou bit holí; byl tak jarý a tak měkký dnes; odpustil i psu ty chlupy v zlatě. Popleskal mu na bok. Ale hned rozmrzele rukou trhnul zpět. „Chundeláči! Čím to lepíš klatě? Umazal jsem sobě celou dlaň! Jdi mi! Celý ušpiněn jsi zlatem!“ Hrozil psu, ten ale hlédl naň v divném úžase tak vrchovatém, okem zvířecím tak rozumným, přísně tázavým a výzkumným, že se zastavil a skoro lekl, když pes na něj lidskou řečí štěkl: „Co je špínou? Chloupek na zlatě nebo zlato, které bohatě 103 zdobí moji srst? Ač jsem jen pes, na svou lidskou čest mi odpověz!“ Udivením ohromen tu stál malíř mnich a skoro psa se bál, nedal na sobě však strachu znáti. Pravil: „Psisko, musím se ti smáti; chytrý jsi a přece jenom troupek! Slyš mě. Zlato, lpí-li v něm jen chloupek, špínou jest i bude, na psí srsti zrovna jak ve velmožově hrsti! Že však častěji se u lidí nežli u psů zjev ten uvidí, odpouštím ti hlupství dotazu i ty chloupky v růžku obrazu.“ Osvěta 1899.
104
BALLADA O DIVNÉM HLASE.
Ční rozbořený hrad, v dol dávno již tak shlíží; van plísně, stín a chlad se jeho zdivem plíží, a v tichých nocí taj, když bezvětří je v šíru, co zní to dolů v kraj? To není hýkot výrů, toť divný kvil a sten jak nářek Meluzíny, mdlý jako pouhý sen, jak plakaly by stíny, a dusný, hluboký, jak šel by z ledví skály; pak slyš – ha hou! skřek letí divoký zas mrtvým tichem k dáli. Tu tajnost neblahou kdo zbádá s odvahou? Vždyť lovci praví přec, že není vlků v zemi, a menší škodlivec že slídí zchytra němý. To není zvěře ryk, spíš je to lidské lkání, – a zmužilost ni zvyk se hrůze neubrání. Stráž městská, důstojná, 105 jíž věřit může každý, přec jistí pokojná, že nebylo tam vraždy, že nešlo nikomu tam o hrdlo ni míšek; však slyš – ha hou! Či kraji pohromu snad věstí hlasy s výšek? Kdo tajnost neblahou tam zbádá s odvahou? Pan farář z moudrých úst přec dává poučení, že hrad je lidopust, a strašidel že není; to příroda že má své noční zvuky různé, jen bázeň zděšená že slyší hlasy hrůzné. Též učitel, ctný muž, všem pověrám se rouhá: „Co smysly chápou, nuž, to hmota vždy je pouhá. Tam není zjevení, – ni živočich tam zhola! Tož slyš – ha hou! Snad někdy kamení též samo hlasem volá... kdos tajnost neblahou ať zbádá s odvahou!“ A lékař obvodní dí, že to nejsou divy 106 ni zvuky přírodní, však podrážděné čivy, že v noci v chodců sluch strach loudí přelud asi... Však zbledl jako duch, sám uslyšev ty hlasy! – Kdys letmo cyklistce se zdá, že jsou to žáby; že duše z očistce, mní bohabojné báby; švec hluchý, nevěrec, dí, že to není pranic; Však slyš – ha hou! On neslyší – a přec by na hrad nešel za nic. Tu tajnost neblahou jak zbádat s odvahou? Až starosta a sbor, kdož hlavami jsou v obci, i v radě měli spor, co straší na tom kopci; že vyšetří tu věc, pak srdnatě se shodli, – a kdo je bázlivec, ten ať se doma modlí. – Tmou v půlnoc příšernou, jež černala se kolem, šel hlídač s lucernou a písař s protokolem, pak hrobník s motykou a mydlář s librou svíček. Jen slyš – ha hou! 107 Šli skalní oklikou; „půjď!“ volal na ně sýček, půjď tajnost neblahou sem zbádat s odvahou! Pan farář s kropenkou a starosta šel s holí, dráb starý s pálenkou, jak zbraň svou každý volí; a v zadu houfu švec se šklebil nevěrecky; měl v kapse růženec – tak pro případy všecky. I došel statný tlum již k černé bráně hradu. Hned ustal řečí šum i ztichl šuškot vzadu, a němých málo chvil se táhlo do věčnosti. V tom slyš – ha hou! Teď zalkal slabý kvil, až mráz všem projel kosti! Huj! Tajnost neblahou teď zbádat s odvahou! Sten bolný – zde? či tam? Kde zněl? Zda blíž či dále? Ó, zas! – Či byl to klam, že hlas je zavřen v skále? Zkad z hloubi blíže vál? Čí muky v něm se chvěly? Houf užaslý tu stál jak hrůzou zkamenělý. 108 „Hlas volá o pomoc!“ v tom sudí pravil mužně a v temnou brány noc se pustil dobrodružně... Šli za ním v pustý dvůr, tam stáli v nitře ssutin. Z tmy slyš! ha hou! Srp luny vyšel z chmur, plál na kraj černých dutin; zde tajnost neblahou lze zbádat s odvahou! Již mnozí rozžehli svých smolnic žáry rudé, by lépe postřehli, co nyní z toho bude. I pátrali v těch zdech, v té zpoustě zádumčivé. Slyš! zase sten a vzdech – však nikde stopy živé. Tam z věže, z věže jen z dna hladomorny ssuté se jasně ozval sten. Tam vniklo světlo žluté až ke dnu v prázdný stín. Však sten se ozval znova... jen slyš – ha hou! Tam skrýval země klín pláč, udušená slova – – Jich tajnost neblahou kdo zbádá s odvahou? Všem dech se svíral teď, všem bylo nejináče, 109 než že to slizká zeď tak žaluje a pláče, a každý rozechvěn teď ucho na zeď klade. Je slyšet z nitra sten jak z hrudi ženy mladé. „Jsem žena zazděná,“ tam kvílí hlas ten chvělý, „mne zeď ta kamenná od všeho světa dělí; v noc věčnou vrhli mne; kdo slyšíš, přej mi spásy! Ó slyš! ha hou! Ó dej mi světlo dne! Ach, svět je plný krásy! Znič sudbu neblahou a spas mě s odvahou! Ty šťastný, svobodný, ty silný, proč jen tobě lán zraje úrodný, proč mne zde necháš v hrobě? Jen tobě vesny květ a hvězdy noci svítí; já úpím v hluchý svět: Proč zazděna mám stlíti? Vlož na mne trud a tíž, chci ráda sít a vláčet, chci nosit krutý kříž, svým potem cestu máčet a při tom blažena chci zpívat, žehnat vděčně! Mne slyš – ha hou! 110 Mluv, proč jsem zazděna, a zůstanu tak věčně? Tu tajnost neblahou mi zbádej s odvahou! Let na sta tomu již, co zazdili mě kdysi, však dlouhých věků tíž co mrak v mou pamět visí. Ach, smysly ztrýzněné se probudily znova! Zda slyšíš vzdechy mé a slyšíš moje slova?“ – Hlas v pláč se odmlčel, snad čekal odpovědi. Druh na druha tu zřel a všichni na smrt bledi tu stáli bez rady a s vyděšeným lícem. Jen slyš – ha hou! Ó jaké záhady se tají pod měsícem! Tu tajnost neblahou jak zbádat s odvahou? Tu dí pan učitel: „Báj středověk měl divý, že stavbě pevný tmel dá zazděný v ní živý. Mně není k podivu, že zazdili zde ženu; že však je na živu a ještě schopna stenů – –( 111 I krčil rameny. Pak usnesli se svorně: dát vházet kameny v ty sklepy v hladomorně a zasypat ten hlas, jenž svatý pokoj ruší, – jen slyš – ha hou! Pak, ozve-li se zas, nu, pak si zacpat uši a tajnost neblahou tak spravit s odvahou. Kalendář paní a dívek 1899.
112
NA PŮDĚ.
Vždy pozvedajíc víka dvou truhlic otřelých, se v mysli znova sříká snů dávno vymřelých. I dnes, když o trám krovu ta víka opírá, cos jako smutek rovu k ní z truhlic vyzírá. Ach, naděje, sny steré v nich odklizeny tak sem v koutek půdy šeré jak veteš, mezi brak. Pruh záře, v šero vmeten, plá šikmo z vikýře; jest teplo, venku květen, – svět mlád až k nevíře! K svým truhlám těžce klekla – – jeť člověk záhy stár! Cos šustlo, až se lekla... to holoubků byl pár. Ti do vikýře vlétli a zobkají se v něm; toť obrázek je světlý a blankyt jeho lem. 113 Sem z venku, vše kde pučí, vlá vůně šeříku; cos do vnitř kmitlo, bzučí, – chroust leze po víku. Teď slezl na obrázky v něm uvnitř vlepené; jsouť výjevy to lásky, již polo setřené. Tu zbyla mráčku clona, srp luny, krajina, však všude on i ona, táž něžná skupina. Chroust vypjal křídla hnědá a bzuče mizí v stín. Dlaň vyschlá z truhel zvedá teď zplihlý organtýn. Jich obsah odekrývá jen s péčí žehravou, – a šedá hlava kývá nad dívčí výbavou. Jak dávno již, co v zmatku ji sladkém skládala, sny o lásce a sňatku si tiše spřádala. – Dnem, nocí šijíc, robíc svou pílí bláhovou a každý kousek zdobíc pak stužkou růžovou! 114 A haléř po haléři si ukládajíc jen v to běloskvoucí peří a v plátna čistý len! Kment za úspory nuzné a krajky, pravý div jak jemné a jak luzné, má z odepřených skyv. Chléb těla i chléb duše, vše dala za oběť té jedné sladké tuše, jež dávno zašla teď. V ní zřela účel všeho, své blaho, cíl i ctnost, slib žití, příkaz jeho a zlatou budoucnost. V to tenké plátno vpředen a v krajek útlou spleť, ten nejdražší sen jeden svou zrušil přípověď... Ó, jakých útrap tíseň jí smyčkou sdrhla hruď, než tkla se krajek plíseň a kmentu mrtvá žluť! Kdož ví, jak v šedé hlavě vrou upomínky zlé, když kloní ku výbavě ty staré oči mdlé! 115 Ba v starém srdci muka snad ještě zadrásá, když opatrně ruka ty kmenty roztřásá – Když proti světlu v šeru je zkumně povznáší! Ach, jejím očím věru se zdají rubáši... Co činit? Nouze hlodá, již není porady! Zdaž odhodlá se, prodá ty skryté poklady? I hledí na ně dlouze, pak ukládá je zas. Ať počká lačná nouze, ať k rozmyslu dá čas! – Zas klapla těžká víka na zplihlý organtýn. A pablesk máje vniká v kout půdy v šerý stín. Kalendář paní a dívek 1897.
116
VOUS KRÁLOVNY MÁŘÍ.
Král Gusta na svém prestolu je s rádci svými v radě. Co vousáčů tu pospolu, co lysin pohromadě! Kmet každý, s akty u stolu, se šimrá v dlouhé bradě. To v zemi, již má Pánbůh rád, kdež blahé panování, kde poddaný se umí bát všech ještě přikázání; ctěn je tu zákon, mrav i řád; kéž nebe vše to chrání! A zvláště ve cti je tu zvěst již od pradávných časů, že mudrckou jen hlavou jest, kdo vousy má až k pasu, a rozum krátký, mělká lest, zeť úděl dlouhých vlasů. S tou věštbou zákon souhlasí, že ti, kdož v radě radí, vždy musí býti bezvlasí a hodně dlouhobradí; tak aspoň dřív se vykvasí a nejsou příliš mladí. Však byly vousy, lysiny, kdys v radě málo platny! 117 Sbor proseděl tam hodiny a míval konec špatný, ba, zmar a zkáza otčiny se zdály neodvratny. To bylo tak: bylť zákon psán, jenž nikdy nebyl zvrácen, že v zemi každý lesů lán smí teprv býti kácen, až dá sto let mu věků Pán. A všem ten řád byl vzácen. Však náhle – jaký je to děs, když po vichřici noční se zkácela sta kmenů v směs na horské stráni boční, a jest to hříšně mladší les o lhůtu celoroční! „Dím pod přísahou,“ vece kmet, ctihodný rada Vševěd, „že stromům svaleným je let jen devadesát devět! Kéž raděj’ by ten les byl klet a musel zkosodřevět! My lid svůj máme poslušný, co, co však říci tomu, když taký habán ovzdušný nám spískal vzpouru stromů?! Náš zákon však je nezrušný a přísný, – u sta hromů!“ 118 A všichni rázně souhlasí, trest hrozný vichru přejí, však o myšlenku zápasí, jak provést to, co chtějí; kol vousatí i bezvlasí pot marně z čel svých lejí. Král, polekán tím objevem, hned svolal tajnou radu, ta poslala pak v celou zem vzkaz do všech měst i hradů, i sjel se valný, slavný sněm, všem sněmům ku příkladu. Blíž krále řada ministrů jak výkvět země sedí; co rytířů a purkmistrů z brad jako z lesa hledí a kolik lysých magistrů, to kronikáři nedí. Co tento sněm se naseděl, je známo Bohu Otci! Ba, táhlo se to do neděl, den po dni, ba i v noci, však žádný moudrý nevěděl, jak rázem odpomoci. Až rozhodli, jak náleží, že čtyři hlavy lysé a troje vousy velmoží sněm zvolí do komise, a ta že sněmu předloží své zdání v řádném spise. 119 Sněm čekal, táhlo se to dál, až komise ta čilá svůj obsáhlý memoriál v ten smysl předložila: „V té věci rozsuď sám jen král!“ Toť její rada byla. I rázem jasno bylo všem, že po řádu a právu tak bude nejlíp. Jásal sněm a králi volal slávu, a sněmovníci v celou zem tu vážnou nesli zprávu. Král zbyl tu na svém prestolu; ach, oni domů jdou si, on k těžkému však úkolu svůj důvtip marně brousí, ba v osudném tom zápolu div nevyrve si vousy. Jde v šatnu k mladé královně, jež těchou jest mu v stáří, i vzdychnuv praví laškovně: „Má nejmilejší Máří! Jak zlatavě, jak čarovně tvé dlouhé vlasy září!“ I hladí rozpuštěný vlas, jenž blýská v plné kráse, a vzdychá, vzdychá zas a zas. „Co jest ti?“ ona ptá se. Král Gusta váhá krátký čas a potom zpovídá se. 120 Své celé srdce ztrápené před věrnou družkou prázdní, pak v řeči divně zmatené si pozasteskne s bázní, že neví rady, ne a ne, a že se z toho zblázní. „Jak lapit vítr za peruť neb chytit za pačesy, jak zchladit na něm k pomstě chuť, že zvrátil naše lesy? Kde vzít naň sílu? Bůh mě suď! Ten úkol můj mě děsí. Já když jsem musel studovat, jsem zvěděl, že dal z trestu král Xerxes moře zbičovat, že bouřilo mu v cestu; však nepřestalo vzdorovat dle starých dějezvěstů. Jakž teprv toho křídláče by moc má vytrestala?“ – Ctná brada krále vousáče tu od slz promokvala, až královna, ne jináče, též nad ním zaplakala. „Můj Gusto, už je toho dost! Ach, jak mi tebe líto, že tak se trápíš pro hloupost! Máš hlavu jako síto. Ty nevíš, jak být tísně prost? Nuž, tvoje žena ví to. 121 Nech vichr vichrem, ať si vlá! Ten upláchne vždy snadno. Však je tu stromů rota zlá, tam sáhni vzpouře na dno! Jich věrnost byla hříšně mdlá; ty zbůjce ztrestat radno! Ne zvěšet. Na čem? – V krev je sklát, bezkrevné piklů kujce? Je utopit? Kdež vodopád, by splách’ ty obry, zbůjce? Či upálit je? V zmar je dát? Toť drahý ohňostrůjce! Však zbůjce ztrestej sekerou! Kaž koruny jim stíti, též kořeny, a veškerou jim kůru s těla dříti; trest získali si nevěrou, a zákon dlužno mstíti. A za to, že jim v počtu let rok jeden chybí ze sta, dej z kmenů jejich vystavět dům starců v lůně města, ať v teple babka v něm či děd, klest zbůjců v kamnech trestá.“ I raduje se Gusta král, pak udeří se v čelo. „Ne, toho jsem se nenadál! Co se to s námi dělo?“ Hned vyslal posly v šíř i v dál, by vše se na sněm sjelo. 122 Tož zasedal zas vážný sněm. Kol svítily se pleše, kol vlály brady, co jich zem má k ozdobě a k těše. Svůj výrok děl král Gusta všem, svůj úkol slavně řeše. I jásali mu slávu zas, však on děl: „Zticha buďte! Zvěst novou slyšte, nový žas, tím znova hlavy truďte: znak moudrosti-li vous či vlas? To zkoumejte a suďte! Neb vězte, že tu záhadu, s níž my jsme všichni měli tak pernou, těžkou závadu a rady nevěděli, že rozluštil ji – bez snadu – mé ženy důvtip smělý! Kdo rozluští nám druhou však teď záhadu všech těžší: zda zákon ten, že moudrých znak jsou dlouhé vousy s pleší, zda napsán je snad naopak a proti pravdě hřeší?“ Hluk povstal. Pleše shlukly se a bouřně rokováno, až zvolena zas komise, jíž za úlohu dáno, by mudrci v ní shodli se, zdaž pravdou, co je psáno. 123 Když vrátily se v plný sněm ty nejmoudřejší hlavy, tož prohlásily svorně všem: „Ten zákon, jejžto slaví již od pradávna naše zem, ten svatý je a pravý. Jej rušit – hřích! A jestli snad hlup někdy vousáč lysý, to tím, že vousy mýlkou v zad též rostou ženám kdysi, a mýlkou mužům někdy z brad že dlouhé vlasy visí.“ Osvěta 1895.
124
HALŽE.
Tak nízko rytíř Heralt hlavu kloní, až dlouhým vousem perel dotýká se, jež na stole se třpytí v něžné kráse; choť mladá čeká. Kosmo vzhlíží po ní pán její okem skrytě pátravým a věru – místo perel zkoumá ženu. „Již vidím, že tě jinak nezbavím tvých trampot chtivých, než když zapomenu, že v truhlici mi málo grošů cvaká. Nuž, pro tvou radost, Katuše, chci přec ti toho tretu přát, když marná taká a pro nás příliš velkopanská věc kus blaženství ti vnese do duše. Zde vezmi! Tolik dávám, Katuše,“ děl hodiv na stůl míšek se zlatoušky. „Však žádá-li si mistr Filibert víc za tu halži, nechci dělat dloužky; pak mu ji vrať. To věz, a žádný žert!“ Vstal, čapku vzal a kuši, na lov šel. A Katuše tu stála osamělá, jen ze zrcadla, přihalená v žel, jí vlastní krása okem v oko zřela. Ó jaká škoda, škoda perel těch! Vždyť věděla, že mnohem větší měch by musel zlatoušky své vydat za ně; a přec – ach, jak jsou krásny! Jak se skvějí, když vine je kol růžové své dlaně; jakž teprv na běloučké šíji její! 125 To byl by lesk! A k pokusu ji svádí ten obraz v zrcadle – a v krvi mládí! Chtíc nechtíc obtočila hrdlo svoje tím skvostem luzným, plna nepokoje, a žádostí se líčko její rdělo, až zaplavil jí ruměnec i čelo. „A nač se tolik zdobit? pro koho?“ Tak sebe samu v tiché duši viní. „Však dost se líbím zrakům jednoho – či chci snad, by mě krásnou zřeli jiní? Vím, že to hřích...“ A přec jak okouzlena tam v zrcadle se zhlíží mladá žena, až do chrpových očí dětinných se drobné perličky jí zvolna linou. Ach, smutno jí, že krásna být je hřích – i neví proč, a cítí se již vinnou. Již dotýká se spony, již je sejme, ty perly svodné, znamení to zřejmé zlých nástrah úkladného pokušení. V tom náhle jakés kleště studené jí tvrdě stiskly ruce. Za ní čert se zjevil v zrcadle, – však ne, ó ne, to přikradl se mistr Filibert, tich jako duch, a černou, kučeravou svou bradou i svou drsnou tuří hlavou se za pobledlou žínkou ukázal. „Jen nechte tak,“ hned jazyk rozvázal; „jen nechte, paní, halži na svém místě! Tak drahé perly nemohly by jistě na hebčím polštáříčku spočinouti, než na sametu krčku vašeho. Však vůči vám, jak soudím ze všeho, 126 pan rytíř nechce lakotivým slouti k své hanbě při své slávě! Musí z vděku být štědrý vám, jak jemu Bůh byl štědrý, a skvostu přáti vám, když ve svém věku byl skvostem vaší krásy obdařen! Ej, mnohý velmož plničkými vědry by sypal zlato rád a přeblažen, by učinil tak sličné paní radost. Ba, stáří musí také ctíti mladost.“ Již nedbala, by sponu rozepjala; však chotě hájit horlivě se jala; „Můj dobrý pán mi všeho přeje rád; tím laskavější jest, že není mlád, a vše, co může, pro mé štěstí činí; je čestnější než všichni muži jiní. Však vy jste, mistře, přijel znenadání sem na hrad k nám v tu naši samotu a probudil jste ve mně vzpomínání na velké město plné blyskotu i radovánek nádherných, – a trošku ten šperk mi hlavu zmátl závratí. Pán chce mi halži dát, a tolik grošků, co může jen, vám za ni zaplatí. Zde tento měšec zlata – to je cena, již může dáti; více nelze mu.“ Teď stála od zrcadla odvrácena – i sňala perly. Mistr ke všemu, co promlouvala, vrtěl jenom hlavou, rty stisknuv pod svým vousem havraním, co vodnatý, však smělý jeho zrak ji zkoumal všetečností pronikavou; 127 pak zaskuhral: „Já pána nehaním, však halže z perel není taký brak...“ A zase mlčel. Nevšímal si měšce a nepočítal, neřekl, co schází, zřel jenom na ni. Pocítila těžce ten pohled tísnivý až do nesnází, jenž srdce strašil, mrazil v každou kost. Děs jímal ji – a přec i zvědavost, neb tušila, že ledový ten hled má tajemství, jež zjeví naposled. Ach, paní nevěděla, čím to bylo, že se jí náhle z duše vynořilo, co před nedávnem zažila: to z jara, když v zahradě se líhli kosové, tam skákalo si mládě májové, a v trávě za ním hlídala je stará. V tom kde se vzal, tu vzal se: kocour tmavý se krčil v houšti, s dravým svitem v oku zřel na mládě a již se chystal k skoku. Křik samičky se ozval pronikavý, ta tlukouc křídly, zoufalostí divá, se vrhla k dravci, na smrt odvážlivá, své mládě bráníc proti jeho chtíči. A Katuše již mrštila tam klíči, jež sňala od pasu, a zahnala tak zákeřníka. Proč se jí teď zdálo, jak v úzkostech by matně zírala zas v oko kočičí, jež bledě plálo jak sirný plamen? Napadlo jí v taji, že samiččina křídla tlukoucí se v jejím srdci strachem třepetají; proč ale? Oč se tolik, tolik bojí? 128 Však již se připozdilo na orloji a v jizbu lehlo přítmí houstnoucí. Vstal mistr Filibert a chladně děl: „Jest doba slušná, abych odešel. Dám na rozmyšlenou vám lhůtu, paní, až do rána. Snad přistoupíte na to, že koupíte tu halži drahocennou – ej – za jiného cosi nežli zlato. Vím, že jste ctihodnou a věrnou ženou, však má-li jen pan rytíř dobré spaní – –“ „Co chcete?“ křikla zděšená; on honem se přitočil a šeptl: „Jen se ztište; co povím, to se nevyzvání zvonem; já tajemství vám svěřím; nuže slyšte! Vy můžete mi dáti víc než pán, – vy můžete mi dáti – talisman.“ Tu řekla paní: „Křesťanskou jsem duší, a kouzel mámení mi nepřísluší; já nemám talismanu.“ – „Máte jej,“ děl mistr šuškaje; „ba máte, máte! Jsem také křesťan, žádný čaroděj; já nechci mluvit páté přes deváté, a řeknu přímo: škaredý jsem chlap a přece rád bych užil také lásky; však loudím-li se do srdéčka krásky, pak teprv přijdu z deště pod okap; čím více vzdychám, lichotím a plaji, tím více se mi děvy posmívají. Ctná paní, teď to přijde, co chci říci. Když takováto mužská příšera se zalíbit chce dívce pěkných lící, – snad řeknete, že jest to pověra – však dojde svého cíle přec, 129 jen má-li v ruce věc, jež krásné ženě k tomu posloužila, by muže, jejž má ráda, zohyzdila.“ Tu zachvěla se hnusem sličná paní. „Co myslíte si o mně? Máte za to, že nic mi není ve svědomí svato? Že počestná má ruka chotě zraní?“ „Kdo mluví o zranění?“ šeptl svůdce. „To nejapná by byla zbytečnost. Však v bitvě nejedné i mnohé půtce ran dostal již pan rytíř dost a dost, a víte, jízvami že zhyzděn jest.“ – „Jak?“ zvolala, „že zhyzděn? Jsou to zdoby, jichž dobyla si rekovnost a čest. Již zanechte těch řečí plných zloby!“ Však mistr Filibert se nezalekl, jen kmitl okem sinavým a řekl: „Ba, pravdu, pravdu máte, vzácná paní. Tož dbejte jen, ať pán má tvrdé spaní, pak nůžky vezměte a na bradě, víc k levé straně, kde se jízva skrývá, jak víte, hrozná, přes niž vous mu splývá, tam – hleďte – – ostatní jest na snadě: hrst vousů, rouška oné jízvy rudé, až bude mou, pak halže vaší bude.“ Ten tlukot srdce! Není-li až k smíchu? Tak málo učinit – a perly míti! Což by to bolelo? Což to kdo cítí, když vous mu zastřihneš? – Vous, jeho pýchu! Svou malou špetkou vzdoru proti hříchu se vzpjala. „Nezohyzdím svého chotě! 130 Již jděte, zanechte mě o samotě!“ – „Jdu,“ s úlisnou hned svolil pokorou; „ne, nezhyzdíte pána; jízva čestná jen zdobí reka; k čemu skryta jest tou hrstkou vousu řídkou, nesporou? Vždyť dobyla jí rekovnost a čest; stříž bude bezvinná a bezbolestná, a levná koupě bude úsporou.“ Teď myslela si: On si tropí šprým. I řekla: „Nuže, mistře, také vím, že mému choti nůžky takou stříží ni na těle ni na cti neublíží; ten trošek vousu by mu zase narost. Však vám to nepomůže! Jest to žert a šaškovina.“ Mistr Filibert jí odvětil: „To není vaše starost, jen moje. Ztráta má je velká dost, však Bůh mi svědkem: jak se Boha bojím, ať proklet jsem, když slibu nedostojím! Nuž, paní: za hrst vousů taký skvost – – Teď račiž Pán Bůh dobrou noc vám dáti a dobrý rozmysl. Nuž dobrou noc.“ Již odešel. Však ženě dech se krátí; jen kývla na pozdrav a nejraději by v tísni hrůzy křikla o pomoc a prchla by, však nohy se jí chvějí, zrak ztrnule se jako na strašidlo kams ve stín upírá, – to na vnadidlo té šňůry perel, třpytné jako had, jenž kouzlem zraků očaruje ptáče... 131 Zas ustrašený pták jí v srdci skáče a tluče křídly, tuchou zkázy jat! Tu zlostně shrábla šperk ten zlořečený a v pouzdro zamkla jej. Teď bude klid! Vše marno: vnadidlo má hlubší skryt již v pobouřeném nitru mladé ženy; již nikam bezpečně ho neodklidí; i v tmě i v pouzdře stále perly vidí. – Jak dobře jest, že rytíř Heralt dnes se z lovu vrátil namožen a pozdě! „Ni myšky nepotkal jsem v celém hvozdě a domů ani žáby nepřines’. Když čert chce, někdy se tak lovci stává. Zlost moji zkrotí únava jen líná; dej, Katuše, mi velkou číši vína, víš, toho, po němž se mi dobře spává.“ A rytíř brzy usnul. Tvrdým snem již zaspává svou bídnou honitbu. Mdle noční lampička jen bliká v růžku tam za klekátkem, kde svou modlitbu choť mladá šeptá roztržitým rtem; pak po špičkách se zvolna krade k lůžku a dlouho nepohnutá, bezehlasá jak duch tam stojí bílá, prostovlasá. Ač něžně krásna jest jak světice, přec u pasu jí visí tkanice a na ní – nůžky. Stojí zadumána a pozoruje spánek svého pána. Ba, pán to jest a pokornou má služku, ne volnou, šťastnou, milující družku... On čestný muž a ona čestná žena, 132 však mezi nimi skelná z ledu stěna, a na tu stěnu bolné otázky si píše smutný život bez lásky... Tak stojí, hlídá, váhá nerozhodna, i ve svévoli ještě nesvobodna; jen slídí, jestli pevno jeho spaní. „Spíš?“ hlesla tiše. Nehnul sebou ani. Teď rukou jako pírko lehkou zas mu hladí na temeni bujný vlas; byl zlatý kdys, teď stříbrem prokvétá; pak drobné prsty do zvlněných kštic mu schválně dovádivě zaplétá; on spí, on stále spí a neví nic. Tu její ruka, jako svodem kouzla, níž podél tváře do brady mu vklouzla, vous plavý vlevo rozhrnula jemně – hle, spáči se tam krvavě a temně škleb velké, počernalé jízvy jeví; ten po hlubokém seku jemu zbyl! Kdy, v jaké řeži si ho vydobyl, již její paměť ani sama neví. Těch jizev mnoho na těle on hostí, a mnoho s nimi kronik, událostí je spojeno. Vždyť Heralt v každé válce již od jinošství statně jako lev své vlasti hájil, v otčině i v dálce za čest a víru proléval svou krev; vždy věren svojim, často nastavil hruď vlastní za přítele; ano – kdysi... ach, tehdy za bouřného výpadu jí bratra zachránil; tam ve bradu byl ťat... 133 Proud vzpomínek se zastavil, a jihly oči, jihly tváře rysy; tu mezi vous, na jízvy důlek lysý se jemným tknutím tiše vložily ne chladné nůžky ale rty dva vřelé tak měkce, jak jen mohou archandělé snad líbat! Tak tam něžně, dlouze visí, že mrtvého by slastí vzkřísily! Ó, tenkrát Heralt každou vteřinou dal důkaz, že byl silným hrdinou, neb takou hubinkou být líbán, – prvou i druhou, stou – a nehnout ani brvou, toť víc, než může všední smrtelník! Dal by si ruce, nohy probít hřeby, by na rány jen dostal taký lík, pak zmučen, zprobodán – by byl jak v nebi. A paní Katuše – jak byla ráda, že pán tak tvrdě spí! Tož lehla tiše, však neklid nevpustil jí do snu říše; až k ránu přemohla ji spánku vláda. Pak sotva napolo když procitla, hned se jí v mysli starost zakmitla, jak nejchytřeji choti svému zalže, proč perel nechce již. V tom cosi studí ji na šíji; tu zcela již se budí a sáhne tam – i žasne: z perel halže! A nad ní Heraltova tvář se kloní, však jaká záře rozlita jest po ní! Jak blýská tmavý zrak mu znova zmladlý, a rty, jak dravci v ovčinec když vpadli, jak hltají tu šíji pod perlami, 134 jak žhnou a lační! – Jsou to sny a klamy? On tázavou čte v očích jejích výzvu. „To za to, jak jsi líbala mou jízvu, ty milá, dobrá!“ – „Heralte, ty víš? Já myslela jsem, že tak pevně spišspíš.“ On smál se jarým hlasem: „Zlaté děcko, vše chtěl jsem sám, a proto vím teď všecko.“ Tu s údivem se ptala zmámená: „Tys chtěl jak špehýř do duše mi hledět? Však proč?“ – On dí: „Nuž, chtěl jsem přece vědět!“ „Co vědět chtěls? Co vše to znamená?“ Však odpověď jen němá, plamenná jí proudí k srdci žárem, jenž se sdílí; že nové žití vzešlo jí tou chvílí, to slastně cítí znovuzrozená; dřív pánu svému věrně náležela, teď v loktech milence se rozechvěla a sotva chápe změnu báječnou! „Co zvídals?“ ptá se s něhou všetečnou. Děl: „Co teď vím,“ a líbal zas a zase. Víc neřekl, a více neptala se. Osvěta 1910.
135
Z PRAŽSKÉHO UČENÍ.
Jaká hrůza prochvívá to Prahou, jaké lání, jaká bouř! Proč se žene prach kol každou drahou jako valící se kouř? S hrozbou rozbíhá se různou stranou pomsty zvěstných mračen roj; hněvným úprkem to každou branou uražených táhne voj. Párem skotu mnohý povoz těžký folianty vleče ven, jich si střeže koňmo nebo pěšky žlutých tváří pergamen. Ve všecky tu hrčí světa úhly s velkou vnitřní těžkostí, s kováním a zámky hřmotné truhly, nabité as moudrostí. Na každé pak naložené káře, s níž se pachtí spřežení, vidět magistra či bakaláře jako vrchol skupení. S výše své, k níž dusot kopyt zdvihá prachu mračno vířivé, každý žhavým bleskem zraku švihá jako božstvo hněvivé. 136 Nechť mu vědy tělo vysušily v kostru svojí svítilny, nechť jich olejem jest povytylý, k vědě žití náchylný. Rusá nechť mu brada světské rysy zkrašluje či knírů pár, nechať vážný laloušek mu visí, krásně hladký, na talár. Nechť mu vlas již témě pozaclání bělavou jen obrubou nebo vonnými se mastmi chrání před svou příští záhubou. V hedvábu nechť oděn zlatotkaném, v medvědím nechť kožiše: v každém zříti hořce rozhněvaném hromovládce Joviše. Každý hrozí za nevděčným městem za to strašné bezpráví; že je Pánbůh stihne hrozným trestem, s druhem druh si rozpráví. Neboť Praha, zhoubně podemletá kacířskými pokusy, k největšímu neznabožství světa svést se dala od Husi. Rozsouzeno mocně zde a zkázně o vysokém učení, by tam vlastní vůle vládla rázně, cizí skromně vedle ní. 137 Vlastní nadšenost a zkumná snaha by tam vlastní měly chrám, vlastní světla chce si vznítit Praha; proč jen? to ví Pánbůh sám. Vědy nájemci a podnájemci jediní a výteční, světoobčané a cizozemci prý jsou jí tam zbytečni. A přec dosud jako na oltáři na tom pražském učení slunili se ve své slavozáři jako světci blažení. Jaký div, že hněv jim z duší sálá! Teď jak vývrat se strží z hříšné Prahy celý proud jich cválá, nikdo jich však nedrží. Tu, když kluší po Karlově mostě, sedí rytíř, v dlaních líc, pláče, jako na kázání v postě, s každou karou víc a víc. Pláče jediný, jeť v jeho hlavě vyšší rozum, vyšší vzlet; hrůzou tají dech jak na popravě a zas hlasně kvílí hned. Všem co skryto, on to řeší snadno, vzácný jest to věru muž; máť on důvtip zříti všemu na dno, jazyk břitký jako nůž. 138 Říkadel zná moudrých jak Smil Flaška; jeť on příštím dědečkem přeslavného Jiříkova šaška, nazvaného Palečkem. Pláče, div se neobměkčí kámen horkých slz těch povodní. Cizince tu jeti zří jak zmámen, – je to již ten poslední. Ten, když pohledem se rozžehnává s Prahou, krutou macechou, jížto hasne učenosti sláva, pláč ten vidí s potěchou. „Příteli,“ dí dojat, skočiv k němu, „pochopils nás jediný! Kvílíš pro nás, žeť již konec všemu v pustých tmách tvé otčiny! „Vznešené že opouští ji světlo umění a vědění, nevděčné jež Praze námi květlo na vysokém učení. Světlo naše, jež vás mělo spasit a jež kacíř dechem svál. Ó že směl je neurvale zhasit zpupný rouhač, Václav král! Hrozná ducha chudoba tu zbude.“ – Rytíř hlavou pozatřás: „Pánbůh z té mé vlasti, duchem chudé, vzácní páni, provoď vás! 139 Nepláču já pro vás, moudré mistry, světoznámé mudrce, ani pro váš rozum velebystrý nenaříkám od srdce. Pro zatmění bez vás v kraji českém nekvílím tak nelidsky, ale pláču – prorockým to steskem – že tak není na vždycky! Že se vrátíte, až vám se zmane, na to pražské učení, jako mouchy jedva odehnané k libovonné pečeni. Ale až váš průvod zas k nám vklusá, pak, vy ducha rytíři, sotva potkáte zde opět Husa s tvrdohlavci, kacíři. Ba snad ani plačícího šaška neozve se lkavý hlas, ale jistě takového Vaška potom nebude tu zas! Paleček 1881. 140 OBSAH:
Věnování7 Přípitek stínů9 Jan Amos v Lešně12 Rozkaz18 Vlčí mák21 Dva drobky hlíny23 Legenda o klasech25 Pruty Svatoplukovy29 Křižáci hu Domažlic30 Sen Husitky32 Před trůnem Pravdy35 Tajná pouť40 Hliněný ptáček44 Ze směsi zpráv49 Vínek z lilijí51 Janův druhý sňatek56 Otrokovo vidění57 Lacrimae Christi60 Ve věnci z hloží63 Keplerův hřích66 Tři lesní panny75 Večer na pastvišti77 Na rozcestí80 Ballada epigram82 Zrcadlo83 Soud na Olympu86 Diptychon90 Fotografie měsíce94 Blanická dumka97 Na zlaté půdě102 Ballada o divném hlase105 Na půdě113 Vous královny Máří117 Halže125 Z pražského učení136
E: až; 2002 [141]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan; Unie
(Vydal J. Otto Praha. Tiskem Unie v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 142

Věnování: Mattuš, Karel
(Slovutnému Pánu panu J. U. DR. Karlu Mattušovi, vysoce zasloužilému zástupci národa českého na sněmě zemském i v radě říšské, doživotnímu členu sněmovny panské, znamenitému účastníku čelných českých sdružení osvětových a politických k významnému dni 21. května 1916 věnuje tuto knihu v známku hluboké úcty a vděčné oddanosti autorka)