JAN AMOS V LEŠNĚ.
Letopočet – Bohu vzdání – Amen.
Vzrušen dopsal písmě poslední,
chvělým dechem zhasil svící plamen.
Šero jest, však již se rozední;
již se písař neuloží k spánku
po své noční práci dokonané.
Sepjal ruce nad poslední stránku,
modlí se. – „Ó všemohoucí Pane!
Zbožným díkem duše má se koří
Tvojí milosti, již dals mi k dílu.
Dals mi vnuknutí, dals věk i sílu,
bych je dovršeno mohl zřít
s pláčem blaha v dnešní ranní zoři!
Přijmi, Pane, pod svatý Svůj štít
knihu, již jak oběť k Tobě zdvihám,
za niž prose – slabý orodovník –
lnu k ní jako k svatým Tvojim knihám:
knihu mluvy otců, Čechů slovník!
Tobě, Bože, posvěcuji jej,
poklad řeči té, jíž těšíme se,
Tvých když nepřátel nás honí rej
z vlasti, kde se půda s námi třese,
do cizin, kam pro své spasení
utíkáme bludní, ztracení!
Ty, jenž držels v oblacích Své ruce
nad Svým synem, umučeným Kristem,
Ty to víš, jak volá trýzeň v muce –
a co chví v té knize každým listem!
Všecky jsou v ní vzdechy bídy naší,
12
žaloby, jež se mi v srdce vbodly;
jsou v ní drahé zkazky doby krasší,
šepty naděje, v níž lid se modlí, –
zlatá slova víry, těchy, lásky,
moudrá hesla světlé nauky,
vše, co písně ladí v souzvuky,
nevina co dýše v dětské hlásky;
jména všeho, co si člověk spřádá
v bol i v štěstí, v rozmysl i v práci,
čím boj pravdy s křivdou zaburácí,
z čeho život vezdejší se skládá
i co v božském nekonečnu tuší;
vše, co volá z přírody a z duší
jazykem, jejž národu dals, Pane:
vše jsem vzpomínáním v mysli prožil,
schránil v sklizeň mluvy požehnané,
ji v tu knihu jako svátost vložil,
by svou mluvou ožil národ vnovo, –
neboť: na počátku bylo slovo!“
V rozvlněných dumách nad svým dílem
stál Jan Amos v ranním svitu bílém.
Ale k Bohu obrácený duch
náhle v letu svém se sklonil s výše.
„Žití stvořil slovem sám jen Bůh, –
tvůrcem není člověk ve své pýše.
Nezdržím svým dílem chvíle smrti,
jestli Vševládci se zlíbilo,
že nás Čechy i to snění zdrtí,
jež nám sladký návrat slíbilo...
Tvé jen svaté vůle soud, ó Pane,
jak nám usoudil, tak nám se stane!
Bože věčný! Moudrost Tvá-li velí,
13
bychom jako bídní tuláci
pod svým křížem teskní, osiřelí,
skleslí před cizími paláci
zahynuli za svou víru ryzí,
a by vypila jen půda cizí
české slzy poslední: ó, Pane,
pod tíhou Tvé vůle svrchované
čelem k zemi před Tvou velebou
padám v prach, jsa červem před Tebou.
Chceš-li Ty, kmen český setlí v hrobě.
Ale dej, ó dopřej, Otče náš,
by ta kniha dálné příští době
hlásala, jak u náhrobku stráž,
jaký velký mrtvý pod ním dřímá!
Kéž ta kniha nezmarnými slovy
o nás Češích pozdním věkům poví,
čím jsme byli! Ať jim zní a hřímá
naší památkou, ať naší řečí
věkům světa o nás, Bože, svědčí!
Vyplň, kniho má, své poslání,
jak ti určí Pán!“ – A přiklání
pokorně Jan Amos nade knihou
hlavu svou a s temnou v srdci tíhou
polibkem a svatým kříže znakem
s ní se žehná, s oroseným zrakem.
Rychle ze své jizby vychází
do polí a k háji, kde tak rád
jako v chrámě Božím častokrát
vykonává pobožnost svou ranní.
Smutek hluboký jej provází;
srdce, ač se soudům Božím klaní,
14
krvácí mu v rozbolněné hrudi;
jedna úzkost zaclání vše jiné,
jedna otázka se stokrát budí,
stokrát úpí: zdaž ten jazyk sladký
vlasti české, bolestné té matky,
a syn její v mukách – národ – zhyne?! –
Červánek, jak jindy, v jasné kráse
na východním nebi zardívá se, –
ne však, ne! Dnes temně krvavý,
jako když se výheň rozžhaví,
sálá rudým žárem pod oblaky,
valící se jako bouřné mraky
v černých kotoučích. V té děsné zoři
tonou věže, čpavý věje van,
plamen zubatý se k výši míhá,
jak když peklo do nebe se vžíhá;
zvony skučí bědným jekem hran –
vedro dýše z města – Lešno hoří!
Tu Jan Amos, jemuž tucha vzchází,
že v tom ohni Bůh mu dává zříti
prst svůj plamenný, se vrací k městu.
Hle, tam v žár se černé krovy řítí,
a ne v jednu střechu, ale ke stu
střech se lísá jazyk blízké zkázy.
Šílený kol nářek, strach a chvat!
Též Jan Amos k dílu záchrany
ruku podává jak bratrům brat,
jako křesťan mezi křesťany.
Když pak zdolán živel, démon spjat,
jde Jan Amos, oddaností vzňat,
pokořit se, jak byl kázal sobě,
vůli Boží ve své zpustlé kobě.
15
Rozpukané vidí trčet stěny
bývalého svého přístřeší;
jde – a bol jej svírá bezejmenný
při té chůzi, v žití nejtěžší.
Jest mu, že té jizby černý kout
odhalí mu věčný božský soud
a že vzhlédne zrak tam bádající
ve tvář osudu, ba v Boha přísnou líci.
Zmar jej vítá z trosek dveřejí;
vchází v jizbu – černé prázdno kol;
dým jen zbyl tu ze všech nadějí,
po knize ni stopy, ani listu!
Hasnou jiskry oharků, v jich svistu
cos jak žalem rozloučení stená.
K srdci sahá úžas, křeč a bol
v přemocné té muky okamžik;
však cos nutká padnout na kolena,
duši tiskne na kříž k nohám Kristu,
na rtech potlačuje lidský vzlyk
a jak čistým pláčem andělů
žhoucí skráně zmývá, na ně roní
sladkost duchovitých pocelů,
a cos v duši zvučí, jak kdy zvoní
velkonoční zvony vzkříšení.
Zřel Jan Amos vpřed, měl zjevení.
Ztajen v obláčcích a vnořen v jas,
tanul vzdušný zjev a mluvil hlas:
„Proto zničil velký Hospodin
spis tvůj drahý, žití tvého čin,
že Svou vůlí neustanovil,
aby mrtvá jenom knihy blána
uchránila mluvu otců tvojich!
V soudech Svých jí lhůtu obnovil:
16
bude živá v živých zachována
mluva Čechů po strastech a bojích!
Obětovat sebe ve svém díle
přál ti Pán. Tys došel svého cíle!
Po věcích to poznáš v rajském klidu,
až tvou mluvou zazní tvému lidu
vzkříšenému: „Vstalť jest této chvíle!“
Osvěta 1915.
17