NA ZLATÉ PŮDĚ.

NA ZLATÉ PŮDĚ.
Malíř v slastném zadumání stojí před svým dílem skončeným; je tich, sám a blažen; stařičký to mnich, který po života nepokoji v klenbách kláštera si našel klid. Oknem gotickým se pozdní svit loudí k malbě, jejíž lepá krása zkvétá z přítmí, ssajíc do barev slunný jas, až jako světlý zjev nadzemský tu plá, a tvůrce jásá v duši své, že sen, jímž dávno plál, vtělen v obraz! Postava tu děví jiným očím cherubem se jeví, jemu znamená však: Ideál! Vše, co žití jemu odepřelo, več kdy doufal, co mu uletělo, s křídly anděla a s bohyň údy slétá k němu se zlaté zde půdy. Tvář, ač bez úsměvu, jest tak milá, jak by v oku jejím duše žila; i to tělo zjevem duše zdá se! Mistr zří své dílo v čisté kráse dokonalé, luzné, bezvadné... Běda! čí to ruce proradné pošpinily malby půdu zlatou? Spatřil dole v růžku skvrnu klatou, zkoumal ji a poznal, vzav si lupu, trochu černých, nalepených chlupů. 102 „Psisko všetečné! Tak ty’s to byl, jenž mi zlato znešvařil svou srstí?“ Skočil v kout, psí ucho lapil hrstí, malířskou svou holí psisko bil a pak ze dveří je vyhnal zlostně. Však když chybný růžek přezlatil, zářil obraz bez poskvrny skvostně. Hněv se z duše jeho vytratil. Šel, a vykonav svou pobožnost, vyšel z kaple šeré do zahrady; každý květ se třpytil plný vnady, každá muška jako živý skvost; každý cit byl blahem, něhou, díkem, smírem – byť i s kletým protivníkem! Proto, když mu vběhl černý pes do cesty, on vzpomněl, že to bolí býti notně malířskou bit holí; byl tak jarý a tak měkký dnes; odpustil i psu ty chlupy v zlatě. Popleskal mu na bok. Ale hned rozmrzele rukou trhnul zpět. „Chundeláči! Čím to lepíš klatě? Umazal jsem sobě celou dlaň! Jdi mi! Celý ušpiněn jsi zlatem!“ Hrozil psu, ten ale hlédl naň v divném úžase tak vrchovatém, okem zvířecím tak rozumným, přísně tázavým a výzkumným, že se zastavil a skoro lekl, když pes na něj lidskou řečí štěkl: „Co je špínou? Chloupek na zlatě nebo zlato, které bohatě 103 zdobí moji srst? Ač jsem jen pes, na svou lidskou čest mi odpověz!“ Udivením ohromen tu stál malíř mnich a skoro psa se bál, nedal na sobě však strachu znáti. Pravil: „Psisko, musím se ti smáti; chytrý jsi a přece jenom troupek! Slyš mě. Zlato, lpí-li v něm jen chloupek, špínou jest i bude, na psí srsti zrovna jak ve velmožově hrsti! Že však častěji se u lidí nežli u psů zjev ten uvidí, odpouštím ti hlupství dotazu i ty chloupky v růžku obrazu.“ Osvěta 1899.
104