VÍNEK Z LILIJÍ.
V půl zbořená kaple, kol hvozdu stín
a měsíček dovnitř se dívá.
Co vyzvání havran? Co Meluzín
tam třinácte na kruchtě zpívá?
Kol oltáře liška co kostelník
tam ometá, po koutech šuká;
má spěch, neb to sám pekel náčelník
snad zhurta již na vrátka ťuká.
„Hej otevři!“ Vrátka se rozletí
a kostlivec na feně vjede,
kol krku má provaz a v zápětí,
hle, čerta si za ohon vede.
„Aj stupaj, ty psoto! Hup na oltář!
Či za světce sloužit tě mrzí?
Je čas, neboť sýc, lesa hodinář,
již dvanáctou odhoukne brzy.
„Sem lampy a hudbu a fábory – nuž
jen honem, a nasypte kvítí!
Já s milou, jíž do srdce vrazil jsem nůž,
chci slavné dnes oddavky míti.
„Ať před hosty nemáme hanbu, však čest!
Jich přijde dnes chumelenice,
když nevěsta pro faleš zabita jest
a ženich je se šibenice!“
51
Spěch nastal a šustot, je z příprav znát,
že půjde to slavně a s leskem.
V tom vyhoukl sýc v lese dvanáctkrát,
a havrani zvoní teď vřeskem.
Sbor třinácti Meluzín zahlaholil,
ty výskají, co mají dechu,
též buran co dudák se přibatolil
a zapištěl z plného měchu.
Čert hupky se posadil na oltář,
tam dřepí, jen ohonem šlehá,
sto bludiček vlétlo a modravá zář
kol ďábla si skáče a běhá.
Z dna kropenky, v níž trošek vlhkoty lpěl,
tři kuňkají žáby jak v louži,
a do netopýrů vzlet radosti vjel,
ti kol místo andílků krouží.
Flór pavučin, počerných krajek a stuh
je rozvěšen příčmo i k důli,
a od kadidelnic jde mámivý puch,
dým pekelné síry a smůly.
Kol v kytkách se třepetá pýr a rdest,
zem postlána troudem a plísní.
V tom slyšeti dupot a cvakot a chřest –
houf kostlivců do vrat se tísní.
Leb sráží se s lebkou a s hnátem hnát,
řvou velcí a drobnější plačí,
ba málem by chtěla ta láje se rvát,
kdo nejdřív se do předu vtlačí.
52
Když plno je v kapli a lomoz a vír,
tu na stupně pokryté blínem
teď k oltáři ďáblovu ohromný výr
jde v ornátě pod baldachýnem.
Ten baldachýn hejno je nočních můr
a za ministranty jsou tchoři.
Vzduch zatmí se, hromem se otřese kůr
a z mračen sto blýskavic hoří.
Tož vypoulí oči ten ďáblův kněz
a do vřavy houkne: „Hoj drazí,
vás na svatbu proklatců vítám dnes,
vy hříšníci, lotři a vrazi!
„Kdo padouchem nebyl, kdo zemřel čist,
pryč odtud! Jen vyvrhel pozná,
jak požehnám kletbami nenávist
těch dvou v muka vesele hrozná.
„Ať k věčnému záští a zatracení
se zasnoubí vražda a zrada!
Ty, ženichu s oprátkou na znamení,
proč nejde tvá nevěsta mladá?“
I zaskuhrá ženich: „Je hluboko v snech,
víc pošlete kulichů pro ni!
Ať rykem ji vzbudí a vezou ji v spěch
sem čtyrspřeží havraních koní!
„A zatím, než přijde, mi řekněte již:
kdo svat můj? Byl z vás kdosi katem?“
Tu vypjal se kostroun všem o hlavu výš;
„já!“ řechtnul, „já budu ti svatem!“
53
Ven klátí se z davu, a jekot i vřesk
jej provází. Ale v tu chvíli
se otevrou dveře, a čarovný lesk
z nich proniká čistý a bílý.
Tam v bělostném rubáši dívčí zjev
se blíží, je bledý a krásný;
hle, na srdci nevěsty rudá krev
se vpila v šat sněžný a řásný.
Hle, v utuhlých rukou má růženec
a z lilijí korunku svěží.
Hup! Ďábel a ďáblův svěcenec
se za oltář uschovat běží.
A k ženichu dívka když obrátí
ty mrtvé, ty tajemné oči,
strach divoké kostlivce uchvátí,
až lebkami závrať jim točí.
Jsou zticha, když nadzemným ohlasem
se rozléhá řeč její milá:
„Tys volal, můj milý; já přišla jsem;
jdu z dálky, já v ráji jsem byla.
„Svou lásku ti nesu, své odpuštění,
však Boha též za tebe prosím;
můj dáreček vezmi si na smíření,
tu korunku, již v nebi nosím.
„Já bez vínku vrátím se na nebe,
tam šperk budu nositi jiný:
my nevinní béřeme na sebe
tam zbloudilců hříchy a viny.“
54
I složila na stupně před oltář
svou korunku z lilijí ráje;
kol oslepující se vznítila zář,
a třásla se kostlivců láje.
Ti v zděšení, s hrůzou se řítili ven
i s ďáblem a s pekelnou spřeží, –
a ze všeho zbyl tam, když zasvitl den,
jen z lilijí vínek svěží.
Osvěta 1895.
55