KEPLERŮV HŘÍCH.
Noc odestřela všecky zemské roušky
s hvězd nebeských; jest jasno v nedozírnu
a mihot věčných světel praví němě:
Pusť zraky své jak orly po nesmírnu,
teď z jeho tajin plnými pij doušky,
teď mysli, měř a zpytuj, synu země!
Vzduch čistý jako chladný křišťál mrazí;
jest zimní noc, a všecky mátohy,
jež v letním vedru mlhavě se plazí,
mráz krutým ostřím srazil s oblohy;
jest průzračno až po nejzazší světy,
jež konečnosti lidských výzvědů
tam v závratných svých dálkách staví mety,
cíl krajný ozbrojených pohledů.
V tu noc Jan Kepler u svých nástrojů
bdí sám a v zamyšlení přehlubokém.
Dnes v prostor nebes nezalétá okem –
jak jindy – chtivým smělých výbojů;
v dlaň opřel skráň, v niž rýsují se vrásky,
a myslitelskou hlavu zádumčivě
vstříc hvězdám vzpjal, tak nečinně a snivě
jak mládec v okouzlených dumách lásky.
Dnes neproniká hvězdných světů tlumem
ten příbuzný, jak ony světlý duch,
dnes nesčítá jich ladný hyb a ruch
a neslídí jak neodvratný strážce
v jich věčný zákon bystře pevným umem;
zrak vnitřní v pozemské dnes tmy se hrouží,
po lidských losů pátrá slepé srážce
66
a v duši trpící, té chvělé vážce,
tíž lidských strastí, lehkost útěch váží, –
on sčítá útrapy, jež nad člověkem
jak černé hvězdy vírem žití krouží
a zmítaným jej provázejí věkem;
ne věčný zákon – věčný zmatek stíhá
i zkoumá dnes. A hvězdy září v dol
jak tvrdé démanty, jak hroty zlaté,
s jichž ostří cos jak pohrdání míhá
k tvé nicotě, jak výsměch pro tvůj bol.
Jan Kepler v celé pýše vzpjal se teď,
a z hrudi těžce zkoušené i hrdé
též svitly hvězdy démantově tvrdé
těm dálným, cizím světům v odpověď.
Hle, k černé říze chudobné, jež kryla
ta prsa, v boji svém tak ušlechtilá,
dvě slzy, které trapných tísní spor
byl vynutil, jak mužův bol tak žhavé
a zledovatělé jak mužův vzdor –
ty mráz tam přitknul, perly mihotavé,
šperk bídy lidské. Smrtelnosti znakem
tak znamenán, stál nesmrtelný muž
jak z ledu sám, tak tich, a pevným zrakem
vpřed upjatým zřel v noci jasnou líc
a vzdorně dumal budoucnosti vstříc.
„Nechť tedy zhynu v útrapách i hladu!
Vy hvězdyhvězdy, samy věčnými jste svědky,
jen přísné poznání že v závěť kladu
a nepodvrhám pověrečné cetky
vám místo čistých pravdy paprsků!
Těm zasvětil jsem žití, duši samu,
67
těch nezaprodán hadačskému klamu!
Nechť za lež dávají mi zemské štěstí:
co z věčných rysů vašich okrsků
jsem vyčetl, to jedinou je zvěstí,
již jménem vaším v pamět věků vpíši.
Já neposkvrním nauk vašich vážných
a nesmísím jich s bludnou bájek říší;
vás, v chrámu věčné pravdy světel strážných,
vás nechci zradit za všední svůj chléb.
A nechať svět chce být a zůstat slep
a zlato sype tomu, kdo jej šálí,
kdo drze, z mamičů jsa licoměrných,
si šašky tropí z bloudů lehkověrných:
já chci jak vy být nezvratný a stálý,
ne jako větrem utržený list;
duch můj – ten touží být jak hvězda čist.“ –
Zrak zvedl ku hvězdám v tom odhodlání,
však líc mu omrazilo zimné vání,
a hvězdy v chladném majestátu plály
dnes divnou, přísnou jemu cizotou,
jak kdyby v nikdy nevýzpytnou dáli
se povznášely věčnou temnotou;
dnes důvěrníku svému, příteli,
svou dávnou účast vypověděly;
vzhled jejich, jemu milený a známý,
byl proměněn a němou vedl řeč:
„Chtěls marně, smělče, obcovati s námi!
My v záři trůníme, ty v temnu kleč!
My črtami jsme míru, jasu, krásy,
a věčný soulad v nás i kolem nás!
Ký syn to zmatků bolných k nám se hlásí
a drzým umem vráží v umu hráz?
Co víš? Kam stačíš? Co ti možno zbádat
68
v tom krátkém žití vrátkým zkušením?
Tvá pravda – jesti víc než domněním?
A můžeš pyšně víc než ze hvězd hádat?“
Stín těžký zastřel duši badateli,
a jako stínu toho vtělení
se černý obrys kreslí v sněžné běli
a blíží se. To není vidění,
toť lidský stín. Zrak hněvný blýskl z šera,
a mračný stanul Valdštein u Keplera.
„Tak jsem tě nalézt chtěl, tak právě v díle,“
dí Valdštein hvězdáři. „Co žádám, víš.
Mně dávno slouží astrologů píle,
a dávno zvěstila mi slavné cíle
svou nadpozemskou mluvou hvězdná říš.
Však nevěřím všem věštbám pochlebným
z úst zištných, dobrodružných lžihadačů;
však z pravých čisté vědy vykladačů,
již ku hvězd mysteriím velebným
zří s úctou vážnou, – z těch ctím nejvýš tebe.
Chci tebou zvědět, co mým losem jest!
Mne volá čin, jest čas, – nuž zkoumej nebe,
bys tlumočil mně ryzí věštbu hvězd.
Chci zvědět, jest-li vhodná, šťastná doba,
bych počal záměr srdnatý!“ – Tu něm
vzpjal Kepler k výši dlaň, – i mlčí oba,
až Kepler dí: „Tam věčných světel sněm
plá nade mnou, a před jeho bych tváří
byl kejklířem? A nevěříš-li lháři
ni prodavači šalby, slyš mě tedy:
co žádáš vědět, nikdy nevyloží
ti učeň chladné, pravdomluvné vědy.
Já zkoumám dráhy hvěd, – ne soudy Boží.“
69
„Jak? soudy Boží?“ šeptá Valdštein temně,
a duše otřásla se v hlase jeho.
„Jest víra tvá, že nad okrskem země
jen Bůh jest beze soka pánem všeho?
Že ran i zdarů tahům pobludným
jak vojevůdce svrchovaný velí,
on sám že zlo i štěstí soudně dělí,
sám otáčí jen kolem osudným?
Ty nevěříš ni v moci démonické?
Nic není mezi člověkem a Bohem,
co tajným prstem sahá v losy lidské
a soudy Boží kříží v ději mnohém?
A nevidí tvůj důvtip slepý, němý,
co vládne mezi nebesy a zemí?
Snad magické jsou, předurčené vlivy,
jež odvracejí těžké Boží soudy;
snad hvězdné skupiny, jich běhů proudy
svou silou pronikají v zemské nivy
a losy stanoví, jichž nemění
i nemstí – nesmí mstít Bůh spravedlivý!
Či vše to popírá tvé učení?
Slyš! Zdar mi slíbil dávný výrok hvězd, –
leč nezbytným je k zdaru přede mnou
teď čin snad prokletý, – čin odvážlivý,
a Boží soud-li vládcem losů jest,
pak osud náš jest: odměna či trest.
Rci: klamal jsem se, hvězdy chápav tak,
že triumf beztrestný mně zaslibují?“
A Kepler dí: „Ty pojals pověr brak;
nám pád ni triumf hvězdy nezvěstují!
Červ Člověk ve své pidimuží pýše
se domnívá, že oněch sluncí sbor,
jenž věčnost řídí a jí zákon píše,
70
se stará o náš bídný chtíč a vzdor!
Co hvězdy dí, to může být jen zvěstí
hvězd pokolením, bilionům věků,
ne chvilkové té pavučině štěstí,
v níž pavouk Osud pase po člověku!
Chceš, aby o tvém příští výrok hvězd
kdes mezi nebesy a zemí visel?
Znej, co dí hvězdy, co jich pravdou jest:
toť řady ohromných jen měr a čísel,
jichž velkost mrazí lidskou nicotu!
A mravenčímu tomu životu
přec plá-li světlo hvězd a oběžnic,
jen tu nám ozařuje jistotu:
jsme lhostejni těm hvězdám tam, jsme nic.“
Jak černý stín stál Valdštein před Keplerem,
stín, jenž se třásl záští, pomstou, vztekem,
stín hrozivý a srostlý s nočním šerem
jak démon, jak sám Osud před člověkem.
„Měj díky!“ zasoptil; „aj proto tedy
tě v službách mám, a zlato mé ti vděkem
jen za to, hladový ty hlupče vědy,
ty pídimudrci, jenž nadut chloubou?
Nechť jsou ti k pohrdání o tom zvědy,
co Valdšteinovou slávou jest či zhoubou!
Či myslíš, že jest cílem mým a tužbou
tvých čísel chaos, čar tvých křivolakých?
A neodmění se mi lepší službou
skla zázračná tvých zpytů krátkozrakých?
Či všecku čest a přízeň, všecko zlato
snad pošetile vyplýtval jsem na to,
by Kepler, spiklý s nebeskými zjevy,
z nich pyšně vypočítal, že nic neví?
71
Jak? Tam, kde denně šiky svoje mění
ty tajuplné, mnohozvěstné světy,
nic o Valdšteinu neplá ve všemmíru?
Mne sžírá žízeň po tvém odhalení,
však závratného mozku svého trety
mi pouze házíš: číslici a míru,
jak místo chleba kámen lačné feně!
Již tedy sčítej ve své vědy jméně
mou štědrotu a bídu svojich běd!
Jdi, pyšný žebráku, jenž mně se rouhá;
jdi, kacíři, – pouť v exil není dlouhá!
Dnes Valdšteinovi sloužils naposled!
Jdi s vědou svou, jdi s hladem, – Bůh tě živ!
Tvůj aspoň los je trest, je spravedliv;
toť Boží soud, ne tajný hvězdný vliv...“
Pryč s výsměchem se Valdštein odebírá
a s hněvem, odvrátiv se od hvězdáře.
Jan Kepler v temno jako v propast zírá;
hle – jaký zjev se náhle odestírá
před jeho duší? V lesku rudé záře,
jež démonickým svitem barví všecko,
zří mroucí děcko – hladem mroucí děcko,
své děcko vlastní drahé, oplakané,
jak prosí okem o svůj život mladý, –
a není spásy – umřelo přec hlady...
Jak děsný zas to nyní obraz plane?
Jan Kepler vidí ozářenou stěnu
a před ní s vlasem divě zježeným
stát s vytřeštěným zrakem hroznou ženu,
jež úpí k němu skřekem šíleným
a v matném, srdcervoucím blábolu,
v nějž bujně kletby beze smyslu vplétá,
72
mu vyčítá té dlouhé bídy léta,
jež protrpět jim bylo pospolu...
Toť žena, kterou v lásce v srdci nosil...
Zrak ztrhaný, jak o soucit by prosil,
zrak zakrvený vtýká se mu v duši,
pak tmí se v mlhách, zahalen se smuší,
až bělmem vzhůru zvrácen v smrti hasne...
Hle! jaké šlehly nyní žáry jasné
kol postavy, jíž dlouhý bílý vlas
vlá ve větru a lomící se ruce
se chvějí nad hlavou? Kol ohně jas
plá z hranice, k níž davy s rykem proudí
zřít divadlo, jak tupá, temná zášť
a nevědomost čarodějku soudí,
svůj zločin halíc v nábožnosti plášť.
On zří, jak stařena ta zděšená
tvář plnou vrásek v mukách k nebi zdvihá;
a nešťastná, již soud tak mrzký stíhá,
toť jeho matka – matka milená! –
Jan Kepler stojí, zírá bez hnutí,
a zdá se mu, že věje od hvězd na zem
kýs démon zuřivou svou perutí
a plní život lidský tmou a mrazem,
a mocně magický že jeho vliv
ten svatý rozum, který tvorstva div
kol pořádá, ten zákon pravdy ruší, –
sic osud lidský byl by spravedliv...
To cítí ve své bolem zryté duši
a vzpomíná... má opět ženu milou
a děti nevinné, k nimž démon žene
zas bídu, škrtitelku zasmušilou;
73
smrt vidí – exil – trýzně neskončené – –
Jest otřesen. On s přesvědčením náhlým,
jak poštván pekelných by pitvor hejnem,
v noc chvatným krokem spěje za Valdšteinem,
a stihnuv jej, dí schvácen: „Pane, stůj!
Jsou vlivy démonů, jsou vlivy hvězd!
Cos mezi nebesy a zemí jest,
co tajem silným, víře neobsáhlým
a vědě nevýzpytným, světu vládne;
to něco slepé, kruté, tupé, zrádné,
co kuje osud lidí, osud můj!
Pojď, chci ti hádat z hvězd, jsem hotov k práci!“
A Valdštein zří, jak vyřknuv tuto zvěst
se Kepler omráčen mu k nohám kácí.
Osvěta 1889.
74