ZE SMĚSI ZPRÁV.

Eliška Krásnohorská

ZE SMĚSI ZPRÁV.
Ční maják při mexickém břehu. Kol žádný koráb na dostřehu; je pusto na vodách i nebi. Jen zuřivé vlny se bijí a rvou, jich víry se černají matnými tmami, jak po jícen roztažené zejí tlamy, z nich zubatá skaliska bíle se šklebí – a mraky lhostejně jdou cestou svou. Ční maják světlem k nebi vzpjatý; hlas hrůzy od jeho řve paty až do pustinné jeho výše. Neb donikla zvěst v jeho samoty taj, bouř divá že jitří se za břehem v dálce, že otčina krvácí v neblahé válce, že vypíjí útrapy z přeplné číše ten domov bratrů, drahý rodný kraj. Ký div, že v zmatku zapomněli, jak na majáku osamělý as na chléb čeká strážce s dětmi! Již buší jim na dveře vychrtlý hlad, již matka tak úzkostně sousta jim dělí, že bezvolně strážce, vždy oddaně bdělý, je v pokušení... Jestli maják se setmí, pak přichvátá mu pomoc odevšad... Ne! Na mžik jen jej hoře pletlo! Jde, udržuje strážné světlo, 49 to svaté světlo povinnosti! A žena, svým drahým když udílí všem té ubohé, miznoucí potravy části, vždy tajně a hrdinsky umí je zmásti, vždy ubírá sobě, by měli jen dosti, – a chřadne, věrna těm svým obětem. Až vzpomněl kdos, že maják strádá, a do vln zuřivého stáda člun přispěl těm, již chrání světlo, a všecky je přeplavil na dobrou loď. Chléb života přijal zas otec i s dětmi, zas vrátil se k světlu, jež nikdy se netmí, – však vysílením, jak se ve zprávě četlo, svou láskou silná zhasla máť a choť. I pohřbili pak blíže mysu v tu mořskou schránu bez nápisu choť skromnou bezjmenného reka. A hrob její, velký a křišťálový, je nesmírný, tichý jak hluboká láska; vždy maják bdí nad ním jak strážcova hláska, kde povinnost k posvátným obětem kleká. – Ó, co je v světě světců, – kdož to ví?! 50

Básně v knize Zvěsti a báje: