ZE SMĚSI ZPRÁV.
Ční maják při mexickém břehu.
Kol žádný koráb na dostřehu;
je pusto na vodách i nebi.
Jen zuřivé vlny se bijí a rvou,
jich víry se černají matnými tmami,
jak po jícen roztažené zejí tlamy,
z nich zubatá skaliska bíle se šklebí –
a mraky lhostejně jdou cestou svou.
Ční maják světlem k nebi vzpjatý;
hlas hrůzy od jeho řve paty
až do pustinné jeho výše.
Neb donikla zvěst v jeho samoty taj,
bouř divá že jitří se za břehem v dálce,
že otčina krvácí v neblahé válce,
že vypíjí útrapy z přeplné číše
ten domov bratrů, drahý rodný kraj.
Ký div, že v zmatku zapomněli,
jak na majáku osamělý
as na chléb čeká strážce s dětmi!
Již buší jim na dveře vychrtlý hlad,
již matka tak úzkostně sousta jim dělí,
že bezvolně strážce, vždy oddaně bdělý,
je v pokušení... Jestli maják se setmí,
pak přichvátá mu pomoc odevšad...
Ne! Na mžik jen jej hoře pletlo!
Jde, udržuje strážné světlo,
49
to svaté světlo povinnosti!
A žena, svým drahým když udílí všem
té ubohé, miznoucí potravy části,
vždy tajně a hrdinsky umí je zmásti,
vždy ubírá sobě, by měli jen dosti, –
a chřadne, věrna těm svým obětem.
Až vzpomněl kdos, že maják strádá,
a do vln zuřivého stáda
člun přispěl těm, již chrání světlo,
a všecky je přeplavil na dobrou loď.
Chléb života přijal zas otec i s dětmi,
zas vrátil se k světlu, jež nikdy se netmí, –
však vysílením, jak se ve zprávě četlo,
svou láskou silná zhasla máť a choť.
I pohřbili pak blíže mysu
v tu mořskou schránu bez nápisu
choť skromnou bezjmenného reka.
A hrob její, velký a křišťálový,
je nesmírný, tichý jak hluboká láska;
vždy maják bdí nad ním jak strážcova hláska,
kde povinnost k posvátným obětem kleká. –
Ó, co je v světě světců, – kdož to ví?!
50