VOUS KRÁLOVNY MÁŘÍ.
Král Gusta na svém prestolu
je s rádci svými v radě.
Co vousáčů tu pospolu,
co lysin pohromadě!
Kmet každý, s akty u stolu,
se šimrá v dlouhé bradě.
To v zemi, již má Pánbůh rád,
kdež blahé panování,
kde poddaný se umí bát
všech ještě přikázání;
ctěn je tu zákon, mrav i řád;
kéž nebe vše to chrání!
A zvláště ve cti je tu zvěst
již od pradávných časů,
že mudrckou jen hlavou jest,
kdo vousy má až k pasu,
a rozum krátký, mělká lest,
zeť úděl dlouhých vlasů.
S tou věštbou zákon souhlasí,
že ti, kdož v radě radí,
vždy musí býti bezvlasí
a hodně dlouhobradí;
tak aspoň dřív se vykvasí
a nejsou příliš mladí.
Však byly vousy, lysiny,
kdys v radě málo platny!
117
Sbor proseděl tam hodiny
a míval konec špatný,
ba, zmar a zkáza otčiny
se zdály neodvratny.
To bylo tak: bylť zákon psán,
jenž nikdy nebyl zvrácen,
že v zemi každý lesů lán
smí teprv býti kácen,
až dá sto let mu věků Pán.
A všem ten řád byl vzácen.
Však náhle – jaký je to děs,
když po vichřici noční
se zkácela sta kmenů v směs
na horské stráni boční,
a jest to hříšně mladší les
o lhůtu celoroční!
„Dím pod přísahou,“ vece kmet,
ctihodný rada Vševěd,
„že stromům svaleným je let
jen devadesát devět!
Kéž raděj’ by ten les byl klet
a musel zkosodřevět!
My lid svůj máme poslušný,
co, co však říci tomu,
když taký habán ovzdušný
nám spískal vzpouru stromů?!
Náš zákon však je nezrušný
a přísný, – u sta hromů!“
118
A všichni rázně souhlasí,
trest hrozný vichru přejí,
však o myšlenku zápasí,
jak provést to, co chtějí;
kol vousatí i bezvlasí
pot marně z čel svých lejí.
Král, polekán tím objevem,
hned svolal tajnou radu,
ta poslala pak v celou zem
vzkaz do všech měst i hradů,
i sjel se valný, slavný sněm,
všem sněmům ku příkladu.
Blíž krále řada ministrů
jak výkvět země sedí;
co rytířů a purkmistrů
z brad jako z lesa hledí
a kolik lysých magistrů,
to kronikáři nedí.
Co tento sněm se naseděl,
je známo Bohu Otci!
Ba, táhlo se to do neděl,
den po dni, ba i v noci,
však žádný moudrý nevěděl,
jak rázem odpomoci.
Až rozhodli, jak náleží,
že čtyři hlavy lysé
a troje vousy velmoží
sněm zvolí do komise,
a ta že sněmu předloží
své zdání v řádném spise.
119
Sněm čekal, táhlo se to dál,
až komise ta čilá
svůj obsáhlý memoriál
v ten smysl předložila:
„V té věci rozsuď sám jen král!“
Toť její rada byla.
I rázem jasno bylo všem,
že po řádu a právu
tak bude nejlíp. Jásal sněm
a králi volal slávu,
a sněmovníci v celou zem
tu vážnou nesli zprávu.
Král zbyl tu na svém prestolu;
ach, oni domů jdou si,
on k těžkému však úkolu
svůj důvtip marně brousí,
ba v osudném tom zápolu
div nevyrve si vousy.
Jde v šatnu k mladé královně,
jež těchou jest mu v stáří,
i vzdychnuv praví laškovně:
„Má nejmilejší Máří!
Jak zlatavě, jak čarovně
tvé dlouhé vlasy září!“
I hladí rozpuštěný vlas,
jenž blýská v plné kráse,
a vzdychá, vzdychá zas a zas.
„Co jest ti?“ ona ptá se.
Král Gusta váhá krátký čas
a potom zpovídá se.
120
Své celé srdce ztrápené
před věrnou družkou prázdní,
pak v řeči divně zmatené
si pozasteskne s bázní,
že neví rady, ne a ne,
a že se z toho zblázní.
„Jak lapit vítr za peruť
neb chytit za pačesy,
jak zchladit na něm k pomstě chuť,
že zvrátil naše lesy?
Kde vzít naň sílu? Bůh mě suď!
Ten úkol můj mě děsí.
Já když jsem musel studovat,
jsem zvěděl, že dal z trestu
král Xerxes moře zbičovat,
že bouřilo mu v cestu;
však nepřestalo vzdorovat
dle starých dějezvěstů.
Jakž teprv toho křídláče
by moc má vytrestala?“ –
Ctná brada krále vousáče
tu od slz promokvala,
až královna, ne jináče,
též nad ním zaplakala.
„Můj Gusto, už je toho dost!
Ach, jak mi tebe líto,
že tak se trápíš pro hloupost!
Máš hlavu jako síto.
Ty nevíš, jak být tísně prost?
Nuž, tvoje žena ví to.
121
Nech vichr vichrem, ať si vlá!
Ten upláchne vždy snadno.
Však je tu stromů rota zlá,
tam sáhni vzpouře na dno!
Jich věrnost byla hříšně mdlá;
ty zbůjce ztrestat radno!
Ne zvěšet. Na čem? – V krev je sklát,
bezkrevné piklů kujce?
Je utopit? Kdež vodopád,
by splách’ ty obry, zbůjce?
Či upálit je? V zmar je dát?
Toť drahý ohňostrůjce!
Však zbůjce ztrestej sekerou!
Kaž koruny jim stíti,
též kořeny, a veškerou
jim kůru s těla dříti;
trest získali si nevěrou,
a zákon dlužno mstíti.
A za to, že jim v počtu let
rok jeden chybí ze sta,
dej z kmenů jejich vystavět
dům starců v lůně města,
ať v teple babka v něm či děd,
klest zbůjců v kamnech trestá.“
I raduje se Gusta král,
pak udeří se v čelo.
„Ne, toho jsem se nenadál!
Co se to s námi dělo?“
Hned vyslal posly v šíř i v dál,
by vše se na sněm sjelo.
122
Tož zasedal zas vážný sněm.
Kol svítily se pleše,
kol vlály brady, co jich zem
má k ozdobě a k těše.
Svůj výrok děl král Gusta všem,
svůj úkol slavně řeše.
I jásali mu slávu zas,
však on děl: „Zticha buďte!
Zvěst novou slyšte, nový žas,
tím znova hlavy truďte:
znak moudrosti-li vous či vlas?
To zkoumejte a suďte!
Neb vězte, že tu záhadu,
s níž my jsme všichni měli
tak pernou, těžkou závadu
a rady nevěděli,
že rozluštil ji – bez snadu –
mé ženy důvtip smělý!
Kdo rozluští nám druhou však
teď záhadu všech těžší:
zda zákon ten, že moudrých znak
jsou dlouhé vousy s pleší,
zda napsán je snad naopak
a proti pravdě hřeší?“
Hluk povstal. Pleše shlukly se
a bouřně rokováno,
až zvolena zas komise,
jíž za úlohu dáno,
by mudrci v ní shodli se,
zdaž pravdou, co je psáno.
123
Když vrátily se v plný sněm
ty nejmoudřejší hlavy,
tož prohlásily svorně všem:
„Ten zákon, jejžto slaví
již od pradávna naše zem,
ten svatý je a pravý.
Jej rušit – hřích! A jestli snad
hlup někdy vousáč lysý,
to tím, že vousy mýlkou v zad
též rostou ženám kdysi,
a mýlkou mužům někdy z brad
že dlouhé vlasy visí.“
Osvěta 1895.
124