HLINĚNÝ PTÁČEK.
Jest sabbat. Nad královským purpurem,
jenž lemem z bíle mlhavého rouna
plec horstva halí, stoupá azurem
v tak prudkém lesku koule slunečná
jak démantová koruna, v níž plály
kdys dumně žhavé skráně Šalomouna.
Kol velebnost je slavně svátečná
a záře taká, že i srázy skály
se ryzím zlatem zdají, jsou i zlaté
zdi města, domy, chrámu stěny svaté;
tak zlatem oděn plá ves Jeruzalém.
Kol majestát a mír. Vše odpočívá:
i lidský ruch i vánek v listech palem,
v jichž modrém stínu studna tají šum
a nikde ani stéblo nezakývá;
ba mlčky do květů skryt mušek tlum,
a z dálky táhne horký dech tak němý,
jak v nedohlednu široširou zemí
dnes všechen život byl by ustal vříti.
Od ledví země ku hnízdečku v houšti
vše trne, světí; mníš, že sabbat cítí
i netvor v moři, dravec v dálné poušti.
V tom klidu, jehož nesmírnost až kruší,
tvor jediný jen velký sabbat ruší.
Hle, mladou palmou kryt, jež prvně kvete,
hoch bělolící schýlen sedí v stínu;
pot perlí se mu s čela v hnědou hlínu,
již ve svých útlých prstech pracně hněte.
Tvář jak by náležela cherubínu,
44
a tak je zlatá kadeř pacholete,
že odsvit jasný, lehce mihotavý
v stín září kruhem kol té dětské hlavy.
Hoch robí pilně, s neodvratným okem,
když písek žlutý, chrastě pádným krokem,
se ztemňuje, a trojí dlouhý stín
se staví před ním. Ku chrámu se bere
tré Farizejských. Prvý, v říze šeré
a s tváří vpadlou, pochmurný svůj hled
v líc hocha vbodnuv, praví: „Jak jsi jmín,
ty chlapče, hřešící tak v jitře let?
Jsi pohan snad a Bohu nenáležíš?“
Hoch zvedá zrak, – jak noc to tmavý zrak,
v níž hvězdný vesmír plá, i dí mu tak:
„Bůh otec můj a jméno mé jest Ježíš.“
Pak zvolna spustiv mohutné své oči,
dál robí klidně hračku hliněnou;
tu hrdélko, tu hlavu oble točí
a malý hrot z ní táhne na zobáček,
tu dloubá rýhy v peruť sevřenou,
i vidí Farizejští, kterak v dlaních
mu vzniká neúhledný z jílu ptáček.
Jich druhý, jehož prsa v rouchu z žíní
se kají, vzrušen z modliteb svých ranních,
plá zlostně okem žlutým jako topas
a rukou vyzáblou rve vous, jenž po pas
mu splývá bílý jako horské jíní.
Ten dutě skuhrá hlasem chraplavým:
„A nebojíš se dílem rouhavým
v den svatý hněvat Boha Hospodina?
Jen k modlení kdy smíš dle přikázání
vznést ruku čistou v zbožném pohnutí,
ty hlinou skvrníš ruce své, sám hlína
45
té duše nehodná, již v smilování
v ní oživilo Boží dechnutí!
I země slaví odpočinku sabbat,
a kdo se odvážil v ní rýt a hrabat
v den sedmý a ji drzou rukou hněte,
jest zlořečen a robí dílo kleté.“
Tu vzhlédl hoch; on usmál se, – i vzplál
jas velmocnější z jeho pousmání
než z koule slunečné, jež v nebes dál
jak žhoucí démant srší velkolepý
a střelami svých paprsků se brání
všem zrakům, že – kdo vzhlédnou – budou slepí.
Tak oslňoval jemný úsměv dětský
zrak Farizejských, že se rychle sklonil,
by mžitky divné bázně pozaclonil
a jevil přísný hněv jen pokrytecký.
I svezl se jich pohled zmatený
v dlaň hochovu, kde ptáček hliněný
dlí jako mrtvé země hrstka šedá;
ta bílá dlaň, jež drží jej, se zvedá,
svůj chudý výtvor nese výš – a zticha
ret hochův sladký, růžový naň dýchá...
Tu blýskla očka ve hlavičce z jílu,
a jemné peří tílko pokrylo,
dvé malých křídel zkouší svoji sílu
a třepetá se čerstvo, rozmilo;
hle, ptáče dechem božským oživené
svou peruť vznáší s písní jásavou
a letí paprskovou záplavou,
až kde se blankyt v nekonečnost klene,
kde nedozírné dálky třpyt je cloní,
až nezřít ho! Však nápěv báječný
46
v sluch země ještě rajským plesem zvoní,
když v nebi mizí ptáček svátečný.
Tré Farizejských v ohromení stojí,
druh druhu v oči pohledět se stydí,
druh druhu z duše pravdu číst se bojí
a doznati se zdráhá to, co vidí.
Až třetí jich, jenž hávem nádherným
svou úctu pro den svatý chlubně hlásá,
dí s drzým čelem v sebe dověrným:
„Jak vesele to ptačátko si jásá,
že vydralo se z rukou pacholete!
A nám se zdálo, hoch že hlínu hněte.“
I kývli druzí. S licoměrným klidem
ten zázrak zalhali, jenž před jich videm
se právě stal, a tvářili se tak,
jak vírou jejich nic by neviklalo.
Šli k chrámu dál. A hluboký svůj zrak
to dítě božské za pokrytci slalo,
i zřeli zrak ten plný útrpnosti,
jak něžná slza žalosti jej smuší,
a sotva duch jich záhady se zprostí,
co dělo se v té mladé božské duši...
Ó, nikdy nepojmete toho pláče
a nezvíte, že vzletný duch – to ptáče,
že vůle okřídlená svobodou,
že nadšenost, že láska nesobecká,
jež plýtvá vroucností a lahodou,
vše, co jde výš než chytrost pokrytecká,
to vše, co světlem, krásou požehnáno,
vše, co jest velké, vše, co k štěstí dáno,
jak sluncem co v nás plá i hřeje dobrem,
47
vše, člověka co činí v srdci obrem,
to vše, čím nejsladší kdy Boží dech
v nás hlínu oživil a duši stvořil,
to, jak ten ptáček, jenž se v nebe vnořil,
že nezrozeno v týchže s vámi dnech!
Neb stvořit, co tak plno pravdy, síly,
Bůh, nejštědřejší prodchnut milostí,
sám v slastné může sváteční jen chvíli,
a nikdy vám se jsoucnost nerozední
těch vzletných, svátečných těch bytostí,
vám, Farizejci, tvorové vy všední.
Zlatá Praha 1889.
48