PŘÍPITEK STÍNŮ.
Byl večer dne a vzduchem vanul stesk
jak večer žití. Zavily se květy,
v keř sedl tiše motýl rychloletý
a složil křídla, skryl jich pestrý lesk
mdlým spodem ven je obrátiv. Jsou chvíle,
kdy na života stromě rub jen šedý
list každý vtírá v rozkouzlené hledy
a smutku netopýr nám šustí v týle,
duch větří „nic“ – a hasne naděje
co zkřehlá světluška. Byl soumrak hluchý,
van němý bledé chmury hnal jak duchy
kams za nesmírné, černé dveřeje.
I našim duchům zatměla se vstříc
ta brána, za níž propast – Marnost zeje;
i vážili jsme teskně, bez naděje,
zda naše tužba, sil svých neměříc,
tu nedozírnou propast přeletí.
Či vášeň bořivá, jíž čas je vznícen,
vše, co nám draho, strhne v zmaru jícen?
V ten večer dne vál večer století –
i tázali jsme se, zda příští jitro
bez slunce bude, jímž náš zénit plál,
zda bez zápalu, jenž nám srdce hřál,
nás odřekne se příštích rodů nitro?
Zda bude pro vtip, co nám pro nadšení?
Co v potu svatém námi zaseto,
zda bude vypleto a prokleto
kdys pohrdáním příštích pokolení?
Zda naše světlo tmou, ctnost naše hříchem
9
a naše boje, vzlety, oběti
zda povídačkou budou pro děti
jak o Karkulce, a jich dozvuk smíchem?
Či nechytli jsme z nesmrtelné příze,
z níž vesmír snuje věčnost životnou,
ni vlákna ve svou práci klopotnou
a není živé kapky v naší míze?
Či zhyne bez plodu a bez stopy,
co chránili jsme jako mláď svou lvice,
a nejdražší náš odkaz pro dědice
věk příští smete valem potopy?
A musí tak, co po věk budováno,
v rum kácet mládí? musí nový svět
si od počátku v troskách vystavět,
by době příští vzešlo blahé ráno?
A nebude než mythem starým pak
ta láska, jež nás v národ svatě pojí,
než pověrou ta víra ve krev svoji
i v ducha otců, v rodný vlastní znak?
Ó zmizí sladké kouzlo domova
i soucit s jeho štěstím nebo hořem?
Zda lidstvo jako kapky splyne s mořem
v poušť sklennou bez břehů neb ostrova?
Ne, naše víra není přeludem!
Ta vroucnost, jež nás víže v rodné svazky,
jest zákon, který klamu prost i masky
meč přísně kříží s vrátkým osudem.
Jest jiskrou přímou z krbu přírody,
jenž tvory její živí a je zhřívá.
Ne! dokud lidstvu lidské srdce zbývá,
hlas velký dí mu: buďte národy.
Toť nevylhaný, jasný paprslek,
jímž sudba věčná v srdce naše svítí
10
a v koutek tajin svých nám přeje zříti.
Nuž, tomu světlu vznesme přípitek!
Buď zdráva žehnaná ta svatá zvěst!
Buď zdráva láska rodná, moc ta věčná!
Boj náš byl dobrý, budoucnost buď vděčna!
Nuž spěte dobře, s Bohem! večer jest...
I zvedli jsme své číše na rozchod,
vstříc ruka ruce k přípitku je zdvihla.
V tom zlatá zář se od západu mihla
a paprslek se vřinul do mrákot.
Tu červánkově vzplály stěny bílé,
a naše stíny z číší ohnivých
si připíjely v doušcích zářivých:
„Ať žijí, přežijí nás naše cíle!“
Osvěta 1897.
11