VEČER NA PASTVIŠTI.

VEČER NA PASTVIŠTI.
Kruh pasáčků si k ohni sedá; hle, západ dohořívá, již na východ se bíle zvedá srp měsíce, a záře bledá v líc dětem smědým splývá. Než spustí noc svůj závoj šerý a zahalí vše řásně, v ty jasné letní podvečery, ó jak tu dětem báje stery se vypravují krásně! Ne báje o pradávných králích a minulosti šedé, však o budoucna luzných dálích i zdarech velkých, nenadálých se dětské snění přede. Hoch očí bystrých, tmavovlasý kol suchou větví mává; toť lesklá zbraň, již v duchu tasí, a jeho živou bájí asi jest bohatýrská sláva. Druh k zemi schýlen, drobné hrady si z oblázků tam staví; jak zlaté zámky, rajské sady mu září v lesku čarovnady v snech rusé dětské hlavy! 77 Však třetí v ruce rákos tiskne a píšťalku si robí. „Já chci být hudcem!“ bujně výskne i sivomodrým okem blýskne a pištce napodobí. „Já budu plavcem! Nudno v suchu!“ se jiný živě hlásí. „A já zas letcem v širém vzduchu! Tam v oblacích, jak v říši duchů, co as tam divné krásy!“ Hoch štíhlý prutem trnovitým hrá nad plamenů rejem, zří stranou k dívce hledem skrytým i věstí hlasem pánovitým: „Já budu čarodějem! Znám k zaříkání černou knihu, – co, děvče, ty se směješ? Vše ze zrcadla vyčtu v mihu, vše změním proutkem v jednom švihu Mluv, čeho ty si přeješ?“ A dívčinka dí prostomilá: „Já nevěstou chci býti, chci, abych krásna, šťastna byla, já k svatbě jsem si vínek svila hle – z růžového kvítí.“ A ze šípkových růží svitý kde visel vínek její, tam sáhla proň, a krví zlitý 78 prst zabolel, v něm trny vryty. Ó, zlý ty čaroději! „Můj z kvítků byl, toť vínek jiný!“ dí k čaroději chvělá. – „Je tvůj! Ten proutek ve hložiny ti změnil kvítky nevěstiny; jen vezmi, co jsi chtěla!“ Dal vínek z trnů na skráň její, a luny zář se hostí tak bledě v dívčím obličeji a k pasáčkům i k čaroději vlá mraznou tajemností. 79