NA ZLATÉ PŮDĚ.
Malíř v slastném zadumání stojí
před svým dílem skončeným; je tich,
sám a blažen; stařičký to mnich,
který po života nepokoji
v klenbách kláštera si našel klid.
Oknem gotickým se pozdní svit
loudí k malbě, jejíž lepá krása
zkvétá z přítmí, ssajíc do barev
slunný jas, až jako světlý zjev
nadzemský tu plá, a tvůrce jásá
v duši své, že sen, jímž dávno plál,
vtělen v obraz! Postava tu děví
jiným očím cherubem se jeví,
jemu znamená však: Ideál!
Vše, co žití jemu odepřelo,
več kdy doufal, co mu uletělo,
s křídly anděla a s bohyň údy
slétá k němu se zlaté zde půdy.
Tvář, ač bez úsměvu, jest tak milá,
jak by v oku jejím duše žila;
i to tělo zjevem duše zdá se!
Mistr zří své dílo v čisté kráse
dokonalé, luzné, bezvadné...
Běda! čí to ruce proradné
pošpinily malby půdu zlatou?
Spatřil dole v růžku skvrnu klatou,
zkoumal ji a poznal, vzav si lupu,
trochu černých, nalepených chlupů.
102
„Psisko všetečné! Tak ty’s to byl,
jenž mi zlato znešvařil svou srstí?“
Skočil v kout, psí ucho lapil hrstí,
malířskou svou holí psisko bil
a pak ze dveří je vyhnal zlostně.
Však když chybný růžek přezlatil,
zářil obraz bez poskvrny skvostně.
Hněv se z duše jeho vytratil.
Šel, a vykonav svou pobožnost,
vyšel z kaple šeré do zahrady;
každý květ se třpytil plný vnady,
každá muška jako živý skvost;
každý cit byl blahem, něhou, díkem,
smírem – byť i s kletým protivníkem!
Proto, když mu vběhl černý pes
do cesty, on vzpomněl, že to bolí
býti notně malířskou bit holí;
byl tak jarý a tak měkký dnes;
odpustil i psu ty chlupy v zlatě.
Popleskal mu na bok. Ale hned
rozmrzele rukou trhnul zpět.
„Chundeláči! Čím to lepíš klatě?
Umazal jsem sobě celou dlaň!
Jdi mi! Celý ušpiněn jsi zlatem!“
Hrozil psu, ten ale hlédl naň
v divném úžase tak vrchovatém,
okem zvířecím tak rozumným,
přísně tázavým a výzkumným,
že se zastavil a skoro lekl,
když pes na něj lidskou řečí štěkl:
„Co je špínou? Chloupek na zlatě
nebo zlato, které bohatě
103
zdobí moji srst? Ač jsem jen pes,
na svou lidskou čest mi odpověz!“
Udivením ohromen tu stál
malíř mnich a skoro psa se bál,
nedal na sobě však strachu znáti.
Pravil: „Psisko, musím se ti smáti;
chytrý jsi a přece jenom troupek!
Slyš mě. Zlato, lpí-li v něm jen chloupek,
špínou jest i bude, na psí srsti
zrovna jak ve velmožově hrsti!
Že však častěji se u lidí
nežli u psů zjev ten uvidí,
odpouštím ti hlupství dotazu
i ty chloupky v růžku obrazu.“
Osvěta 1899.
104