Již prapor Žižkův s Vyšehradu vlaje, –
hoj, kalicha to první vítězství!
Již první hvězda vzchází z nebes kraje,
až zástup hvězd se výš a dále skví,
a jako věstíc příštích bojů slávu,
vznik setby boží, pravdy hojný plod,
se jiskří nebe v zlatožhoucím hávu.
Tmou po dobyté hradbě kráčí vůdce;
kněz kališník jej stihl. „Viz ten svit
tam z břežní chýžky, zapálené v půtce!
Když Vyšehrad byl tebou vydobyt,
v tu chvíli nebe lid náš rozmnožilo:
tam při požáru, kol kdy zuřil boj,
dvé synů Husitce se narodilo!“
A v pravdě! žena v spáleništi chatky
dvé nemluvňat i sebe zahřívá,
v strop nebes pátrá do hvězd oko matky
a blahostí se věštbě usmívá.
Pak vyšla přes práh, k Vltavě se kloní,
tam čerpá lázeň dětem rekovným
a z přílby křest ten na jich těla roní.
Meč, prvé poltiv papeženců lebky,
šat rozpůlil teď v plénky robatům;
leč v oblý krunýř jako do kolébky
čím ustlat pod hlavinky poupatům?
Hle, kniha Písma s podstropí se dívá,
žár se jí netknul! poduškou jim buď!
Máť sedá k dětem, kolébá a zpívá.
A nad robátka svoje růžolící
se schýlila v té kolébavce níž,
jen matně „Kdož jste boží bojovníci“
ret dozpíval a tichne v spánku již.
Tu vzešel měsíc k oné hvězdě prvé
a v úplňku jak rudý kalich plál,
ne kalich světla, ale kalich krve...
A hrůzně stoupal mezi hvězdné pluky,
v nichž doznívat se zdál ten reků zpěv;
v jich věštbu vplétal zlého snění muky,
jímž v matčiných až tepnách stydla krev.
Kněz vešel s vůdcem. Matka ze sna zírá,
až s děsivým se budíc výkřikem,
jak lvice skočí v cestu bohatýra.
Svým tělem cloní děti své a volá:
„Jdeš konat soud! je pravdou hrozný sen!
Vím, že z tvé pochvy blýskne ocel holá,
a nepohne tvou duší matky sten!
Jen sečkej, pane, sečkej ještě málo!“
Tu vůdce v divném hnutí chmurně dí:
„Ty bědná ženo, co se tobě zdálo?“
– „Ó mně se zdála divověstná báje:
Tys vítězil, tys podrobil si svět,
tys ještě válčil, až jsi dobyl ráje
nám Husitům, nám vojům božím zpět.
Mým srdcem přece chvěla hrůza tajná, –
já, první matka v ráji, tiskla jsem
dvé dítek v loktech, Abela – i Kaina!
Tys na ně patřil! V srdci krůpěj každá
mi zmužněla, a slavně kázal ret:
Že z husitského lůna bratrovražda
se zrodila, tož znič ji, pane, hned! –
Tu meč jsi chopil v soudu nepoddajném,
já zvedala jsem k tobě syny své:
Zde viz a tresci, který z nich je Kainem!
Meč blýskl, – – oba mrtví padli k zemi!“ –
– A ledový jí s čela kane pot,
kdy s chvěním hrůzy zvedá roušky lemy,
zda neuzří, že mrtev její plod; –
zří děti růžné, a jich první snové
jim úsměv loudí v ústka líbezná...
„Jsouť oba,“ šeptne vůdce, „Abelové!“
– „A padnou?!“ hlesne žena s tváří sinou,
a vůdce dí pln teskných pocitů:
„To v dobrém bude boji, v něm-li zhynou,
a bratrovrah-li vzejde z Husitů,
ten nezrodí se ve chatrči chudé,
Kain Jidáš panské, zlaté doupě má
a purpur naší krví barvit bude!“
A dlouho dumá o té věštbě žena,
když dávno kněz i vůdce zašli v noc.
V sen divověstný bádá pohroužena,
až po letech jí zjevna jeho moc:
spí jeden syn, kde padli Táborové,
a s panstvem druhý, mrtev u Lipan, –
jsouť oba Kaini, – oba Abelové...