Tak vidím Libuši – hle, na svém hradě stojí,
je noc, sny věštecké se ve hlavě jí rojí –
a ona k oné hvězdě vzhlíží,
jež nad Čechami z půlnoci se hříží,
ta hvězda rudá, Marse zjev,
a požár to a čerstvá krev,
a šepce: „Hvězdo budoucnosti,
co ve tvém prudkém svitu hostí
se proroctví, co bojů, klání, muk,
jež vytrpěti má můj vnuk!...“
Ó, jestli zřela Libuše kdys tak
v ten od západu valící se mrak
a hvězdu chvějnou, živou v něm
plát prudkým, rudým paprskem,
jak zvolala pak: „Hvězdo, ty, ó dál
nes touhu mou, můj odkaz, ideál
až tam, kde odkrývajíc kdysi
své čisté rysy
plát budeš na bojiště, popraviště,
kde muž svou ocel o val vrahů tříště
umírat bude – naději tu krví svou si koupí,
že nový hrdina tu v jeho místo vstoupí,
a muži padnou-li či odhodí své zbraně,
že žena, dítě půjde v bitvu za ně – –
až, jasná hvězdo, nade Prahou vzplaneš
a nad zrozeným novým lidem staneš!
Tam, jasná hvězdo, sestup se své výše
a do té mladé hrudi přelévej se tiše,
ať silou lví a láskou lvice dýše!
Pak, jasná hvězdo, můžeš zapadnout –
je skončena ta tvoje dalná pout,
pak obrodíš se v srdcí milionech
a hřímat budeš v jasných písní tónech
na slavnost zrození a ku vzkříšení –
co bylo vyhnanství a otroctví, již není!“
Ó, hvězdo – přijde čas, kde náš je ideál?
Však zatím plaň nám, hvězdo, dál a dál!
Ať lid náš novou číši muky pije –
Kdo věří, žije.