U VEČER SVATOVÁCLAVSKÝ.

Eliška Krásnohorská

Tmí se v západ, černě v oheň kreslen, věžitý náš, svatý králů hrad; paprskový srší nad ním přeslen, kolem šerých štítů rozepjat. Zlatý purpur splývá do Vltavy přes tvář snivou nejkrasšího z měst; v každý večer šlehá zjev ten žhavý z čela Prahy k prvním kmitům hvězd. V každý večer sálá do temnoty nadzemský ten věnec plamenů jako vzňatý z temné hradu hmoty, z jeho útrob, z jeho kamenů. Oblačná ta rozohněná vlna, dmoucí se na nesmírna práh, báječného vzhledu, tajůplná, vzniká v němých hradu hlubinách. V skrytu klenby, v srdci toho zdiva, v nepaměti věkům památné leží svátosť vznešená i tklivá a v kouzlo zářně posvátné. Mohutný ten hrad jest její schránou, hroby knížat její podstavou; tvrz tak svatá trojí kutou bránou cloní její skvělost sálavou. Ale tomu tmícímu se hradu ze žulové hrudi obrovské proniká a nachem na západu hoří světlo svatováclavské. Čarné světlo koruny to svaté, zářícího slávy odkazu, jenž nám na večerní nebe zlaté kouzlí odlesk svého obrazu! Ryzosti své zlatojasem značí nejkrasší ten plápol večera, v nebes hvězdách odsvitem se zračí lepokamů jejích nádhera. V její přízrak toužný hled se noří jako v tajný poklad báječný, který hoří, ale neuhoří, v čarný oděn lesk a pověčný. Koruna! čím jest nám kruh ten zlatý! zářícího řetězu to člen, kterým s dávnou velikostí spjaty na vždy jsou dny pozdních, krutých změn! Vítězství to vínek ušlechtilý, kruh to, na němž visí práva štít, znak, jenž učinil nás, čím jsme byli, a nás učí chtít, čím chceme být! Zástava to před dějinným soudem pravdy nevývratné, odvěké, světlý maják nad zmítaným proudem, studna stkvoucí v poušti daleké. Jasný sled, jenž věstí cestu pravou nad strží, kde temný zeje pád, slávozář to nad národa hlavou, spravedlivý češství majestát! Shvězdění, jež srdce naše vznímá jedinou vidinou, všem předrahou, naše slunce, jež jen přes noc dřímá v černém tamo hradě nad Prahou. Koruna toť v zápasu a víru nejsvětější, věčná, jediná, zlatá páska želaného smíru, jež nám sporné duchy opíná. Čarokruh, jenž běsy pod zem plaší, pouto živlů, které nevraží, zlatá pečeť nadšenosti naší, naší vůle zlaté závaží! Spona shody nad přísahy pevná, dvou to myšlénkových točen svor, ve tmách klamných meta zářně zjevná, svrchovaná nad náš trpký vzdor! Nechť se ohněm, nechť se vodou křtíme, korunatoť velké znamení, jež nás pojí a v němž zvítězíme, svatý Václave! v den splnění! Oroduja zapuď naše vrahy! Koruny své leskem přeskvoucím ozař jím věk velebný a blahý věrným Čechům, nám i budoucím.

Patří do shluku

národ, volnost, prapor, vítězství, český, vlast, svoboda, dějiny, heslo, bojovník

1052. báseň z celkových 1358

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. ROŽMBERK V OBRAZÍCH. (Eliška Krásnohorská)
  2. KRUMLOV PŘI MĚSÍCI. (Eliška Krásnohorská)
  3. NA VÁCLAVSKÉM NÁMĚSTÍ (Xaver Dvořák)
  4. President T. G. Masaryk (Antonín Klášterský)
  5. LIBUŠIN SOUD. (Augustin Eugen Mužík)
  6. NOKTURNO (Růžena Jesenská)
  7. K PĚTISTYLETÉ PAMÁTCE 20. BŘEZNA 1393. (Xaver Dvořák)
  8. Lumírova pomsta. (František Serafínský Procházka)
  9. Květnové meditace z roku 1887. (František Serafínský Procházka)
  10. None (Otakar Červinka)