Noc byla měsíčná. Proud světla stříbrný
se do náměstí lil
a města silueta, obraz nádherný,
jak by se v snění ponořil.
Spí Praha. Na brunátném oři výš se zdvih’
na piedestalu svém,
hle, svatý Kníže, zalit jasem v paprscích
a dojat v srdci vzníceném,
tak děl: „Má krásná Praho, drahá země Čech,
sne mého dětství kdys,
jak perla z škeble záříš vstříc mi v pohledech,
dědictví moje svaté tys!
Já viděl červánky tvé nad tebou se rdít
a východ slunce – Kříž,
jenž zaclonit tě měl jak tvojí slávy štít
a silou nadchnout: „Vpřed a výš!“
Svou krev jsem vycedil tvých do lích rád,
porosit osení,
by ve dnech těžkých vedra nevadnul tvůj sad
budoucích do pokolení.
A ty jsi kvetla! Světa zrak jsi poutala,
tvých cností sladký vděk,
svou věrnost Bohu do skály jsi tesala
jak slávu do svých památek.
Však nevytrvala! Tvůj přišel hrozný pád,
jenž v hrob tě srazil až,
v svých slzách hořkých slyšela’s mne spolu lkát,
neb hrobu tvého byl jsem stráž.
Let tři sta! Tři sta let zněl proseb mojich kvil,
až v přísných soudech svých
Bůh slitoval se, skálu hrobu rozrazil,
hrobový kámen tvůj já zdvih’!
Žij, lide můj! tvou slávu zřím růst do oblak
a spřádat nový děj,
jak Libušin kdys viděl extatický zrak:
do věku hřmít tvou epopej.“ –
Umlknul Kníže, hnutý krásou města teď.
Korouhví zamáv’ v šíř;
co „Amen“ linulo se jemu v odpověď
z úst slavně světců kolem čtyř.
„„Jsme stráží národa, jsme země dědici,
Blaníku tvého šik;
je blízka tvojí slávy meta zářící,
žij! panuj!““ hlas mřel a znik’.
Spí Praha; v dálkách dříme svatá země Čech
jak dítě bezpečně,
neb svatý Kníže bdí, stráž věrná, ve svých snech
jak věděla by bezděčně!