NA VÁCLAVSKÉM NÁMĚSTÍ

NA VÁCLAVSKÉM NÁMĚSTÍ (929-1929) (NOTTURNO)
Noc byla měsíčná. Proud světla stříbrný se do náměstí lil a města silueta, obraz nádherný, jak by se v snění ponořil. Spí Praha. Na brunátném oři výš se zdvih’ na piedestalu svém, hle, svatý Kníže, zalit jasem v paprscích a dojat v srdci vzníceném, tak děl: „Má krásná Praho, drahá země Čech, sne mého dětství kdys, jak perla z škeble záříš vstříc mi v pohledech, dědictví moje svaté tys! 30 Já viděl červánky tvé nad tebou se rdít a východ slunce – Kříž, jenž zaclonit tě měl jak tvojí slávy štít a silou nadchnout: „Vpřed a výš!“ Svou krev jsem vycedil tvých do lích rád, porosit osení, by ve dnech těžkých vedra nevadnul tvůj sad budoucích do pokolení. A ty jsi kvetla! Světa zrak jsi poutala, tvých cností sladký vděk, svou věrnost Bohu do skály jsi tesala jak slávu do svých památek. Však nevytrvala! Tvůj přišel hrozný pád, jenž v hrob tě srazil až, v svých slzách hořkých slyšela’s mne spolu lkát, neb hrobu tvého byl jsem stráž. Let tři sta! Tři sta let zněl proseb mojich kvil, až v přísných soudech svých Bůh slitoval se, skálu hrobu rozrazil, hrobový kámen tvůj já zdvih’! 31 Žij, lide můj! tvou slávu zřím růst do oblak a spřádat nový děj, jak Libušin kdys viděl extatický zrak: do věku hřmít tvou epopej.“ – Umlknul Kníže, hnutý krásou města teď. Korouhví zamáv’ v šíř; co „Amen“ linulo se jemu v odpověď z úst slavně světců kolem čtyř. „„Jsme stráží národa, jsme země dědici, Blaníku tvého šik; je blízka tvojí slávy meta zářící, žij! panuj!““ hlas mřel a znik’. – – – – – – – – – – – – – – Spí Praha; v dálkách dříme svatá země Čech jak dítě bezpečně, neb svatý Kníže bdí, stráž věrná, ve svých snech jak věděla by bezděčně! 32