HOŘÍCÍ KEŘ

HOŘÍCÍ KEŘ (U pomníku mistrova 6. července)
Na mystickém hořícím Božím keři tys také jeden květ, neb tys plamem; to srdce lidu tvého zbožně věří, ví, že to není klamem; v života knize tys slavný list, neb ty jsi čist šel životem i smrti branou s tou duší dětskou, nad zlem zadumanou. 72 Byl’s v ruce Páně pochodní, jíž mával v čtyři úhly světa jak bdícím v znamení: co ještě Božím semenem, ať zkvétá! A červánkem tvé bylo světlo, a semenem co bylo, zkvetlo! Tvá sláva roztékala se jak řeka, ne v čtyři, ve sta pramenů; a národ byl jak půda, která čeká vyrazit v osení, hnát mízu do kmenů a dáti žeň a květ a plod pro Boží hod. Však jako plevel rostla i nenávist, to z nejtučnějších míst, a sepjala tě do úponek svorů; však v tobě nenalezla vzdoru, jak ovečka jsi šel, kde oheň planul: tvůj živel – světlo, cíl tvůj – slávy jas; a ples tvůj tiše vanul, andělský hlas. 73 Jak na svícnu stál’s na hranici; Bůh chtěl tě míti svící sám před svou tvář a Beránkovi na oltář! V plášť oděn ohnivý jak Eliáš jsi vstoupil, zvednut, do výší – – – Nuž, ty se přimlouvej jak bratr náš, a Ty buď milostiv, ó Ježíši! 74