PRAHA SE MODLÍ!

Xaver Dvořák

PRAHA SE MODLÍ!
Již večer purpurové zdrhnul clony, je sklenul nad královské Prahy lože a řeka kouřila dým libovonný, podušky stlalo měkce šero: Bože, dej, sny ať krásné její hlavou letí o slávě, jak jí ždají její děti! Svůj brokát spustila i hermelíny, své odložila božské diadémy; vnad taje zahalí mhy v mušelíny, s úsměvem unylým jen pohled němý objímá, líbá v dálce České hory, těch hradeb země nerozborné svory. 19 Zvon v ticho udeřil; byl Vít to bdělý, hlas letěl, dotk’ se věžiček a věží, jež, srdce Prahy, hned se rozezněly; cit zbožnosti, jenž v hloubi srdce leží, se vzňal jak plamen, vyšleh’ a trysk’ v slova; zpěv sladký byl to, hymna Václavova. A Praha rázem, tklivou chvílí jata, na břehu Vltavy si dětsky klekla a štíty, věže výš jak rozepjatá ramena k Věčnu vznesla, s rtů jí měkla v modlitbu vroucí píseň zvonů tvrdá; pokorně modlila se Praha hrdá: „Václave svatý, vojevodo země, náš kníže, za nás pros, své Čechy milé, svůj národ chraň, budoucí své plémě, ať nepodlehne nepřátelské síle; veď k slávě jej a k výsostem jej zvedej, nám, budoucím i zahynouti nedej!“ A v slova poslední se zvony slily, jak nebesa by zapřísáhnout chtěly, a „nedej“, „nedej“ bouří hlaholily, hlas mužný, kovový i dětsky vřelý – – Spí Praha. Blahá, slávy své sny shledej! Bdi nad ní, Bože, zahynout nám nedej! „Nedej!“ – – – 20

Básně v knize Nový život: