ADIEU!

ADIEU!
S Bohem, pavilonku drahý, s Bohem! tolik rozkoše nám z tebe dýchalo, v našem dnešním životě tak strohém byl’s jak úsměv něžný, srdce okřálo. Byl’s květ v sadě naší Zlaté Prahy, leknínu květ kynul’s s břehu Vltavy, dědictví, sen minulosti blahý, dávné pohádky jenž sladce vypráví. Nuž, den Svobody jsi viděl slavný, národ tvůj jak vstává k životu; bolno, poroby ty svědku dávný, proč že odsoudil tě k smrti právě tu! 92 Tvůj čas přišel! mezi veteší jsi veden, umění tvé luzné, vlnění tvých říms; dnes je doba sloních velkobeden, sám suď, pavilonku filigránský, číms?! Jak se krčíš, hříčko poesie, podle elefantů z kovobetonu, marně oko tvoje touhou nyje, massou utlačený spěješ ke skonu. Bývalo to hříchem na umění, osud Krocínovy kašny věčně klat; dnes to málem za zásluhu cení, bořit pýchu Prahy slavný magistrát!*) *) Dne 3. srpna 1928 rozhodl se velkopražský magistrát pro zboření slavné památky; máme prý těch Dienzenhofrů až dost – jako by krásy bylo někdy dost! Rozhodnutí bylo sice revokováno, ale jak známo dnes, osudu svému neušel. Není ho již!
93