PETŘÍN

PETŘÍN
Čaroděj, podzim, máj tu vyčaroval, co barev odstínů tu jemných snes’! je sen to, jenž tvou duší přelét’ dnes? vzpomínka, již jsi v krytu duše schoval?! Ne, skutečnost! ať užaslé mneš zraky, tu stojí před tebou a plane, hoj, přírody slední barev ohňostroj nad Prahou blankytnými pod oblaky. Jsou z bronzu, zlata, purpuru ty listy a v slunci září, skvoucí, nad Prahou; podzimu bázeň zažeň neblahou, stroj v srdci svém vznět lásky čistý! 98 Svit slunce žehne ještě na oblaku a Vltavy skví vlny stříbrné; huk parníků tvou duší zatrne: v duši se mihne kouzelný pár zraků. Vše, jako bylo, v duši zase žije, po blahu žízeň, touhy naděje; pod zkvetlé stromy zas se ukreje pohádka lásky, jež se nepřežije! A ty je neprozradíš, drahé hlavy, jež tulí se v tvém stínu, Petříne, a v nejsladší jich tady hodině jim vavřín svůj tkáš ve skráň, usmívavý. Ať tiše jdou a předou sen svůj blahý, v budoucí máj tak plni důvěry; ty zavineš je do své nádhery, neb miluješ ty děti svojí Prahy! Tvá Praha! ach, jak shlížíš na ni v pýše, jí k vůli chtěl bys v máj i jeseň kvést, je krásná, jak by sestoupila s hvězd; což, láska v hruď ti zaťukala tiše? 99 Ba, láskou všecky nás už zapálila; když s tebe shlížíme tak v ulic roj, jak o nevěstu byl by to zlý boj, kdyby se cizácká láj odvážila! – – – 100