BRAŇ SE, PRAHO!

BRAŇ SE, PRAHO! (Před obrazem Šetelíkovým)
Jak náhlý blesk mě uchvátil ten pohled, a kouzlem jatý, znovu jsem se ohléd’: krok nechce dál, jak do země by vrost’: Jsi, Praho, zjevení či skutečnost? A znovu stíhám čarovné ty rysy, kde do zimy se jara tucha mísí; par modrá clona halí ji jak šlář a nebe nad ní jako svatozář. Ty strmé do oblaků věže Víta, zasněné v budoucnost, jež skryta, toť Akropol, jež přes věků ční věk, čas kterou ctí a jíž se nedotek’! 94 Ta Praha do nebe chce růst svou slávou, sny ctižádostivé jdou její hlavou; juž cítí stoupat mízu do svých žil, rozkvete, ví to, čas se přiblížil! A všemu život vdechne její víra, jak okna domků srdce zotevírá přívalům jara tvůrčí její dech, Národa Máť, z níž proudí život všech! A zchvácen něhou, k srdci šinu ruku, dvojnásob miluješ i cítíš muku: to zde, já cítím, „naše“ Praha je, to svaté místo, chtěl bys zlíbat je! Ó Mistře, ach, jak zázračná tvá vise, jak září v dnešek umění tvé ryzé! Co’s vtělil v nesmrtném svém obraze, je vytržení, to je extase!... Však, Praho, bdi! Neb Jidáši už chřestí svým měšcem a zlé o tobě jdou zvěsti: tvou krásu zloupit chtí, svléc’ do naha, Vše zrazuje tě! Braň se, neblahá! 95