MÁ PRAHO!

MÁ PRAHO! (PROLOG)
Květ vodní růže ležíš, sladký zázraku, přede mnou na moři těch drahých krajů, v paprsků proudech, jež dští na tě s oblaků, královna, záříš v půvabech svých tajů, v své slávy ponořena extatické snění; nad tebou, Praho, stojím v svatém vytržení. Kam padnou zraky do obzorů v dál a šíř, střech hřebeny se nesčíslné vlní, sta ulic tvých kde rozběhla se do stran čtyř jak řeky ráje, který krásou slní; jak tepny srdce tvého, jimiž život bije a zpívá velkých snů tvých věčná melodie. 9 Na tisíc věží strmí, hroty praporů nad šiky vojsk, jež vítězně výš vlají; kovových bání, odkud v mocném hlaholu se svatvečerem zvony rozzpívají, kdy noci stín si tiše do tvých ulic lehá a měkce rýsuje se siluet tvých něha. Kolosy paláců, jichž granitový štít Atlanti nesou, balkony i brány, v svých dumách o jiném se zdají světě snít, tvé letopisy do žuly jak psány, jichž slavné písmo ani bouře nesetřely, hymn epopejí tvých jak věkem zkamenělý. Ach, Svatá Hora tvá, kde pohádkový Hrad, svých dějů ozářený minulostí, až v nebe noří se, tvůj svatý Monsalvat, královské heroy jenž v sobě hostí, v náhrobcích z mramoru již dřímou v slavném snění ve zbroji vítězné i v hrobě nesmrtelní. Tam zase Vyšehrad, v své báje zadumán, skráň věkovitou pozvedá a snící, jenž mrtvých sad v hruď tiskne jako talisman, jak lásek nejdražších svou popelnici, a neví, město před ním či to báje tklivá, či sen těch mrtvých snad, a k snu se pousmívá. 10 Je ze stříbra pás kutý tvoje Vltava, jež lichotně tvé boky obejímá, kde poledního slunce žhavá záplava klenotů tisícerých požár vznímá; kde mostů oblouk směle s břehu v břeh se klene jak spona démantná, náramky drahocenné. V ní ostrovy jak plovoucí jsou zahrady, na vlnách stříbrných se smaragd svítí; to koše hojnosti, jež nesou Najady, jichž vábný zpěv, slyš, ve vln šumu zní ti; kolem nich Afrodity holoubci jak bílí rackové vznášejí se ve své kratochvíli. Tvé stráně zelené jsou věnce vavřínu, tvých vítězství jež diadém ti vinou, rozkvetlých sadů řady tobě do klínu strou květů nádheru a k nohám řinou tvé kráse, majestátní jež a vždycky nová a za baldachýn nebesa má azurová. Ó město nádherné, jak zraky Věštkyně kdys zřely tě v svém věštím vytržení, jež výsostmi se ztrácíš v nebes hlubině, svých věšteb dnes ó slavné naplnění; národa mého kolébko, snů pýcho jeho, svých reků krví naždynavždy znovuzrozeného. 11 Ó blahoslavené, dnes národa tvrz stůj, o nižto nepřátel se vlny tříští, pod tvojí záštitou ať zkvétá národ můj a vstříc jde nových slavných věků příští. – Má naděje, střes skepsi zlou, jež sny tvé třísní! má lásko, žhni a tryskej nesmrtelnou písní! 12 PRAHA
[13]