PRAHA Z DÁLI

PRAHA Z DÁLI
Jen z dálky zřím tě odtud, naše Praho, a zdáš se krásný, nedostižný sen; tě z dálky zřít, to vyhnanců vše blaho já chápu dnes, ač nevypověděn! Když navraceli se zas na Čech půdu, když vášnivě tu líbali svou zem, po dobách touhy vyprahlé a trudu tě patřili jak já pnout pod nebem! Jich slyším pláč, zřím je se objímati a „Praha“, „Praha,“ slastné výkřiky; „jsme doma a tam zlatá naše Máti, ó žití okamžiku veliký!“ 81 „To, děti, je ta Praha Libušina, to našich dějů nejslavnější kruh; tam Karel, jasné slunce s nebes týnu, nám planul a vlád’ mocný jeho duch!“ „Tam žili naši proroci a věštci, tam Husův unášel nás sladký hlas; tam naší Svobody i krvosvědci šíj pod meč skláněli, ó krutý čas!“ – Však více viděl já v den Obrození, jak s nohou střásala zas rabství prach; a do pohádky jak se kouzlem mění, jak obléká se ve brokát a v nach! Jak stře se údolím i vrchu výší, a byla-li dřív zázrak, teď je div; je královnou teď v pravdě svojí říši, kdo host ji shléd’, ten je jí žádostiv! Ó Praho, patřím na tě okem syna a připadám si jako vyhnanec; tisíce pout mě s tebou vroucně spíná, bez tebe žiji, nežiji však přec. – – 82 Teď mha se fialová nad ni zvedá, víc jasní čarovnost se jejích vnad; hle, rozhlíží se, jak když obdiv hledá: ó Matko má! já na kolena pad’... 83