ZLATÉ PRAZE!
Ty kouzelnice sladká, kam se ději?
neb cítím, jak tvé moci propadám;
jdu ulicemi, pláči a se směji
jak milenec, proč? nevím ani sám.
Jak líbezná jsi, kypí tvoje mládí,
hned něžná jsi a hned zas koketní;
můj smutek rázem na úsměv se ladí,
tmy melancholie se rozední.
V červeno-modro-bílé ráda vlajky
se strojíš, jak ty naše děvčice
v své fábory a stuhy, zdobné krajky,
však sama předčíš všecky nejvíce.
26
Po stráních vrchů hopkuješ si svěží,
vlát necháš závoje své zelené;
na špičky vystupuješ Víta věží,
království shlédnout znovuzrozené.
Na Vltavy břeh sběhneš, hravá, dolů,
pobrouzdat nožky vlnách v stříbrných,
co nad tebou se spíná v aureolu
polední slunce s oblakových lích.
Tvé chrámy jako vzácné amulety,
po Otcích kdysi drahé dědictví,
na šíji bílé, lilie jak květy,
v paprscích slunce zářivě se skví.
Však na chvilku jen zbožná kajícnice,
jak vyjdeš z jejich svatyň na prahy,
tvé vášní rozjiskří se zřítelnice
a pryč jsou všecky zbožné výstrahy.
Jak Salome si tančíš ulicemi
v dcer luzných kráse s rozkoší,
že zdá se, nebe spojeno je s zemí
a třeští žhavá srdce jinoší.
27
A zevšad zvučí ples a radost z tebe,
aut huky v letu, zvonce elektrik,
ruch práce, než se v monumenty vstřebe,
smích jasný milenců i dětí křik.
Když večer nad tebou se prostře s hůry,
tmy závoj stáhne přes tvář líbeznou,
ty zavěsíš si, perel jak, lamp šňůry
a zraky tvoje magičtěji žhnou.
Divadla, bary dají rytmus nový
života písni, která z tebe zní;
hřích hýří v tobě, ctnost, květ pomněnkový,
jak můry spaluje se nad výhní. –
Nuž, žij jen, zpívej, tanči, svůdná v kráse,
vše mládí tvému rád chci odpustit;
bdí naše srdce! nad tebe, nám zdá se,
nic není dražšího, proč možno žít.
A básník sním, až zapadnu v tvé hlíně,
kam vroucí k tobě lásku svou jsem vzal,
jak blažen budu slyšet v smrti stíně
tvůj ples, neb v tobě věčně žijem dál.
28
Náš los je mřít; ty nesmrtelná zbývej!
já klidně nořím se v hloub hrobu dna;
však ty, má Praho, žij dál, tanči, zpívej,
vždy mladá, krásná – naše! – svobodná!
29