U LETOHRÁDKU BÍLKOVA

U LETOHRÁDKU BÍLKOVA (Mistru Fr. Bílkovi)
Hlava se zvrací, kam to srdce táhne: Matičko rodná, naše svatá zem, krok zakolísá, bolest k srdci sáhne, otázka bodá: „Vrátíme se sem? Všecko jsem dal ti, že’s má byla Matka, co byl jsem v životě a co jsem měl; má práce pro tebe mi byla sladká, vyhnanství je mi trpký za úděl. Má touha byla, jako vyvolený tvůj národ mezi všemi k výším vznést a jména tvého mezi všemi jmény do končin země šířit slávu, čest. 69 Z tebe, aj, světlo mělo vzejít světu, jak vzešlo lidstvu kdysi z Betlema; můj duch však zastižen je v hrdém letu jak orel hor a v srdci osten má. Dnes bludný poutník, vyhnanec jsem vlasti a krok můj vázne překročit tu mez: již zítra na cizí zem hlavu klásti, tvým dítětem být ještě teď jen, dnes! A tebe opustit tak ušlapanou, na šíji provaz a s ruk okovy; ó Matko, slzy do cesty mi kanou, jíž půjdeš s dětmi, průvod křížový. Však ducha blesk mi do mrákot těch padá, tvůj los, tvých dětí příští patřím jas: tvých věcí vrátí se ti jednou vláda, svobodna vstaneš, vládkyní svou zas. Zřím větší slávu tvou, než byla prve, korunou věčnou Praha kyne ti, však k metě své dřív půjdeš brody krve, svých dětí statisíci obětí. 70 Buď s Bohem, s Bohem, otčino má drahá, ráj zdáš se mi v té chvíli na pohled, vod hukot slyš, šum borů, kam zrak sahá, ó luzná, zřít že tě mám naposled. Mne zpodpírejte teď, ó děti, ženo, neb cítím se dnes náhle stár a kmet, a hlínu vemte pro mne, hrobu věno, by její dech sen o vlasti mi před’.“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Náš otče! přípověď tvá, hle, jak zkvétá, viz Prahu, královnu, slyš slávy ruch; za tebou duch náš k hrobu v dálce slétá, však doma s námi žije dnes tvůj duch! 71