ZIMNÍ PRAZE!

ZIMNÍ PRAZE!
Vltava, ulice, domy, věže, dokola vrchy v sněhu úbělu; zmládla má Praha, vypadá tak svěže v tom liliovém rouchu andělů, V parku jsou stromy jeden sníh a krystal; se sadem Kinských, Letnou Petřín zkvet’, jak by tam přes noc stříbrný les vyvstal, v pohádkách Němcové jak’s o něm čet’. Vltavy řečiště klín rozprostřený, kam Praha – Máť své děti shrnuje; kouzelný rej a čarodějné scény s mostu zříš zasněn, říš to skřítků je. 103 Tanec a kroužení jak v karnevalu, mladistvých hlasů pestrý křik a ples; radostí odtud slyšíš celou škálu, i tobě, hle, se úsměv na rty snes’. Neslyšně sáňky v dálku bleskem letí, jak v myšlenkách tvých sladké iluse; zas dvojice, on, ona ruce v spětí, jimž v srdcích pučí štěstí haluze. Teď jako elfi mezi lučním kvítím se drobných brusličů roj kolem mih’, smích jejich jako řeky vlnobitím až vzhůru ke mně dovádivý stih’. Hemžení racků, křižují se dráhy, jak by se přikouzlilo léto teď, jež odešlo ti dávno tak a záhy a čarem zasvítilo v tuto spleť. Do toho zvony fanfárami hrají s chrámových věží, zvonce ulice a v jeden hymn se slávy proplétají, i města ruch a hlasů tisíce. 104 Teď mlh se spouští závoj sametový, obraz se dálí, fata morgana, v ní slunce hoří jak kruh purpurový jak růže v hold by Praze vzdávána. A Praha obrovský je přízrak bílý, nachová růže padla v její klín. Zachvíš se v duši pýchou v této chvíli: to není sníh, to Kněžny hermelín! 105