HOŘÍCÍ KEŘ
(U pomníku mistrova 6. července)
Na mystickém hořícím Božím keři
tys také jeden květ, neb tys plamem;
to srdce lidu tvého zbožně věří,
ví, že to není klamem;
v života knize tys slavný list,
neb ty jsi čist
šel životem i smrti branou
s tou duší dětskou, nad zlem zadumanou.
72
Byl’s v ruce Páně pochodní,
jíž mával v čtyři úhly světa
jak bdícím v znamení:
co ještě Božím semenem, ať zkvétá!
A červánkem tvé bylo světlo,
a semenem co bylo, zkvetlo!
Tvá sláva roztékala se jak řeka,
ne v čtyři, ve sta pramenů;
a národ byl jak půda, která čeká
vyrazit v osení, hnát mízu do kmenů
a dáti žeň a květ a plod
pro Boží hod.
Však jako plevel rostla i nenávist,
to z nejtučnějších míst,
a sepjala tě do úponek svorů;
však v tobě nenalezla vzdoru,
jak ovečka jsi šel, kde oheň planul:
tvůj živel – světlo, cíl tvůj – slávy jas;
a ples tvůj tiše vanul,
andělský hlas.
73
Jak na svícnu stál’s na hranici;
Bůh chtěl tě míti svící
sám před svou tvář
a Beránkovi na oltář!
V plášť oděn ohnivý jak Eliáš
jsi vstoupil, zvednut, do výší – – –
Nuž, ty se přimlouvej jak bratr náš,
a Ty buď milostiv, ó Ježíši!
74