SOUD NA OLYMPU.
Soud nastává. Jak hlahol trub a rohů
hlas hromů bouřných strašně volá z chmur;
sbor olympských to rozhněvaných bohů
z niv země spěchá domů nad azur,
kde v nesmrtelném jasu bájných výší
již zasedají vládci věčných říší
i bohyně, stín hrozby na čelech
a v nebeských svých očích pomsty žeh.
Jsou nebešťané veškeří tu spolu,
jen Hermes na potulkách mešká kdes,
a nejvýš v bílých mračnech na prestolu,
jejž zlatí nehynoucích blesků děs,
dvou lící svítí převelebný rys:
toť hromovládce ZevsZeus – a Nemesis.
Hrom zařval jako tisíc lvů, pak v tichu
ZevsZeus dí: „Vstup, žalobníku, před soud náš!
A zločince, jenž zatvrdil se v hříchu,
hned olympská nechť přivleče sem stráž!“ –
Hlas zvolal: „Zde se hlásím k svému právu!“
I vyvstal mládec krásný v zlatém hávu,
měl v ruce pochodeň, ten žalobník;
bůh Hymen byl to, sňatků panovník.
Z chmur táhly Eumenidy provinilce;
ó, Venuši krev stydla v každé žilce!
Všech zraků blesky vzplály vězni vstříc
a zabodly se v známou, něžnou líc,
v líc dětskou v slzách! Vzlykot z hrdélka
se dral, když sáhla kloučku do týle
86
Megaery dlaň a jako motýle
jej zvedla za třaslavá křidélka,
jej, zločince, jej, Milka, bůžka lásky,
i zapletla se nehty v zlaté vlásky,
až křičel; na to zlobou bezcitnou
jej vrhla před trůn na zem blankytnou.
„Zde,“ zvolal Hymen, „suď jej bohů kletba!
On povinnosti svojí nekonal,
je líný, málo střílí, lovu nedbá,
vždyť sotva kdo si láskou postonal
a nikdo nepodlehl, jak má býti;
ba Milek snad se ran a krve štítí,
on opouští svou službu falešně;
ba myslím, že radš chodí na třešně.“
„To není pravda! Nemám na duši
já žádných třešní! Chraň mě, maminko!“
A klouček plačky spěchal k Venuši,
však Hymen za kulaté ramínko
jej chytiv, horlil: „Kde jsou tvoje skutky?
Zdaž na jedinou srdcí dvojici
jsi v pravdě vystřelil šíp dosti prudký,
by nemohla již míru dosíci
než mojím požehnáním? – Hle, jsi v zmatku!“
A za ouško jej držel. – „Nikde sňatku
jsi nezpůsobil, kuls jen svévoli
a tropils šašky, pletky, cokoli, –
mne uvrhnuls však v prázdeň nečinnou,
a ctnost i řád tak v lásce zahynou.
Já nemám práce, – já svůj úřad skládám.“ –
„To nesmí býti!“ volá bohů sbor. –
„Tož jiného si bůžka lásky žádám;
buď půjdu já, buď on! Neb jeho vzdor
87
jest v úřadě mém božském překážkou
a důstojenství mého urážkou.“
Tu rozbouřil se bohů celý dav,
a Venuše jen sama Milka brání;
sbor bohů hlasně hájí čest i mrav,
ač tajně – !? Ví se o jich milkování;
jim všem se chtívá z Hymenových pout,
však Hymena teď slaví jejich soud.
Až Venuše pak na nich vyprosila,
by porota jich Milku dovolila
se obhájit. Mnul uslzená očka
a plačky štkal svou řeč: „Já střílím dost,
já vraždím srdéčka jak myšky kočka;
toť křivda nevěřit v mou ukrutnost.
Jsem krvežízník, tyran, – ale běda!
Mně pro Hymena nic se chytit nedá;
mám soka, také křídlatého boha,
je velikán, jsem proti němu malý;
kam přijdu, předběhne mě jeho noha,
já musím prchat, sice by mě hnali!
On tupí mne, je vtěrný, poroučí,
ta nejněžnější srdce rozloučí
a jiná sváže Hymenovým jménem;
ó, všecka láska lupiči je plenem!“ –
– „Lžeš! Bájiš! Chceš jen šálit, malý smělče!“
Tak volalo se hněvně se všech stran.
„Již slož svůj toulec, mizerný ty střelče!
Ni vrabčík nebojí se tvojich ran!“
I nevěřili v jeho nevinu
ni v jeho udatnost, ba odsoudili
tak nectně maličkého hrdinu,
by do věčnosti směšně zhanobili
88
jej mezi bohy, půlbohy a bůžky.
Tož zavolali Parku z noci sídla, –
tu, která vždy má nabroušené nůžky,
a kázali jí – ustříhnout mu křídla!
Již do mdlob klesá blednouc Venuše,
a Parka hrozná zpod své loktuše
svůj nástroj pozvedá. – V tom junný bůh
jak švihák vletí, s křídly u své hlavy
a s křídly na patách; to dobrodruh,
bůh Hermes jest; on božské dámy zdraví
a kývá bohům kollegům; pak v smíchu
jde k Hymenu a dí mu v náhlém tichu:
„Mám nový úřad. Já, bůh obchodu,
mám obchod v srdcích; rvu jim svobodu
a jménem Tvým je poutám. V zemském kraji
mně všude lidská srdce podléhají;
má nástraha je nad šíp Milkův jistá,
sto tisíc dvojic srdcí tobě chystá!
Přijď požehnat jim na zem! Tolik jich,
že vznést je k oblakům – to šlo by těžce!
Dvě srdce nesu jen.“ A hodil v mih
v dlaň Hymena – dva naplněné měšce.
„Pro Matici“ 1890.
89