Jak miluji Tě.
To nemohu Ti povědít,
jak miluji Tě, děvo drahá!
Má láska, plamenný ten cit,
věř, mezí nikde nedosahá.
Z té lásky, kdybych Bohem byl,
na pokyn Tvůj bych vesmír sbořil,
a kdyby ret Tvůj vyslovil,
zas nových světů svět bych stvořil.
Kdybych čet’ přání v oku Tvém,
bych potěšil Tě ozdobami,
změnil bych nebe v diadém
a hvězdy v lesklé drahokamy;
z oblaků slil bych růžný šat
a z duhy závoj tkaný něžně;
zem zvrátil bych ve vonný sad –
vše z lásky k srdce svého kněžně!
A kdybys žádala si klid
kdes v koutku světa idyllickém,
ráj tichý dal bych Tobě v byt,
kam nejde zvěst o ruchu lidském;
9
a přírodu bych stišil tak,
že bouř by dálnou hudbou byla,
a vichr jen co vzdechů tlak –
vše z lásky k Tobě, děvo milá!
Tvá touha tak mi drahá je,
tak svaté každé Tvoje přání,
že nežli v slovo dozraje,
již činem ve Tvůj klín se sklání;
ba kdybys chtěla duše mé,
již zasvětil jsem svému Bohu,
já zruším Bohu slovo své
a Tobě duši svou dát mohu.
Jinak mi nelze vyslovit,
jak miluji Tě, děvo drahá!
Mé lásky rozpoutaný cit
slov těsný význam neobsahá,
jen láska lásku měřit zná
a srdce ocení ji v skrytě!
Nuž ptáš se, děvo zbožněná,
ptáš ještě se, jak miluji Tě?