Básně a deklamace (1883)

Vojtěch Mikuláš Vejskrab Bělohrobský

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ A DEKLAMACE VOJT. M. V. BĚLOHROBSKÉHO.
JMÉNEM AKAD. SPOLKU „RADBUZA“ ZA KOMMISSI PRO SEBRÁNÍ SPISŮ BĚLOHROBSKÉHO VYDAL ANT. ŠNAJDAUF.
(S PODOBIZNOU BÁSNÍKOVOU.)
V PRAZE. NAKLADATEL A. REINWART KNIHKUPEC. 1883. [I] Předmluva.
Spolek akademiků kraje plzeňského „Radbuza“ pořádal 4. a 5. měsíce září r. 1880 v městě Blovicích velkolepou slavnost na počest básníků na hřbitově tamnějším odpočívajících: Fr. Vacka-Kamenického, Vojt. M. V. Bělohrobského a H. Jiroty. Slavnost ta, jakkoli skvělá a hlučná, přece byla rázu více místního než národního; účastnilo se jí zajisté toliko okolí blovické, telegrafické pozdravy pak, které k slavnosti došly, byly více méně jen od osobních přátel některého ze zvěčnělých oslavenců; z kruhů pouhých interessentů literárních v naší české společnosti, kterým by pozdrav diktovala toliko vděčnost k mužům o literaturu a národ zasloužilým, bylo účastenství při slavnosti této jenom slabé, a to jen potud, pokud se týkala slavnost v Blovicích pořádaná památky Vacka-Kamenického. Víť zajisté každý poněkud literárně vzdělaný, jaký význam má v literatuře naší básnická činnost Kamenického – četné z jeho [III] písní, oděných v šumné roucho melodického nápěvu, jsou dosud ve společnostech našich právě tak srdečně vítány jako písně národní. Jméno Bělohrobského a Jirotovo zaznělo však u většiny těch, kteří si jako každého zjevu v národním našem životě tak i každého zjevu v literatuře všímají, cizím, neznámým zvukem – proto blovická slavnost nestala se slavností národní. Málo komu bylo známo, čím se Bělohrobský nebo Jirota národu osvědčili, aby si tu chudou vděčnost českou, která bohužel dosud ničím jiným se nejeví nežli slavením tryzen na hrobech třeba hladem padlých reků duševních, poněkud zasloužili. Ano i ti, kteří osobně slavnosti účastni byli, přišli spíše vzdát hold svůj manům Kamenického nežli Bělohrobského a Jirotovým, o nichž se vědělo více méně jenom to, že za života svého něco psali a že to bylo dosti zábavné a pro literaturu mnohoslibné, ale co psali, na to vzpomenouti si dovedl jenom málokdo. Bělohrobský ani Jirota nevystoupili na širší veřejnost žádnou samostatnou publikacípublikací, a proto obraz činnosti jejich spisovatelské byl pro každého mlhavý, rozplývavý. Ohlásili se sice oba v časopisech jako pracovníci na roli literární, jmenovitě Bělohrobský četné ze svých prací měl po nejrůznějších časopisech, od roku 1860-69 v Čechách vycházejících, uveřejněné, ale nikde nevyzní nové jméno tak záhy, jako v časopisech, které nemají pro literární historii epochálního významu; konečně i když si autora, který se nám representuje toliko v časopisech, povšimneme, vždycky jest úsudek IV náš o něm, musíme-li souditi jenom z prací drobných, nejistý, kolísavý. Nakreslil-li Bělohorský duševní podobu svoji v paměť českého čtenářstva lehce vystíněnou skizzou, Jirota nakreslil ji nejasnou, černou silhouetou – o Bělohrobském můžeme si jakýs takýs úsudek utvořiti již z prací, které podal na veřejnost – jest jich celá řada – také jenom z těch můžeme již odhadnouti do jisté míry hloubku jeho nadání; ale při Jirotovi dovoleno nám toliko tušiti – z toho, co podal, těžko s určitostí věděti; co jsme s ním ztratili. – Vlastní příčinou, že dnes nedovedeme Jirotu oceniti tak jako Bělohrobského, jest jediné to, že Jirota zemřel jakožto mladík, jehož duševní činnost obmezovala se více méně na tvorbu plánů a vystoupil-li přece nějakým projevem stylistického umění na veřejnost, byla to spíše práce okamžité nálady než uměleckého rozpočtu a spisovatelské píle, kdežto Bělohrobský zemřel v plném rozkvětu svých vloh jako muž třicetiletý, jehož archiv činnosti dědictvím nám zanechaný sta a sta čísel skutečných prací čítá. Pisatel těchto řádků pronesl svého času ve schůzi „Radbuzy“, přednášeje o činnosti Bělohrobského, pokud známa mu byla z časopisův a besedníků, které se mu náhodou do rukou dostaly, mínění, že Bělohrobský, než-li dospěl ke skutečné dokonalosti básnické formy, jaká se jeví v čarokrásné básni „Poslední prosby“ a v deklamaci „Žena a basa“, za niž se dostalo Bělohrobskému první ceny několika dukátů vypsané na V nejlepší práci z tohoto oboru redakcí Vilímkova „Besedníku“ v roce 1863., musil zajisté mnoho literárně pracovati, a že by bylo záhodno, poptati se po pozůstalých pracích jeho a případně, že by poptávka ta neminula se s výsledkem a slušná sbírka lepších prací Bělohrobského byla shledána, přičiniti se o to, aby vydána byla tiskem. Myšlénce této dostalo se mezi členy „Radbuzy“ vřelého souhlasu a také ihned zvolena kommisse, v níž mimo pisatele těchto řádků zasedali coll. E. Weil, JUC. J., Kafka, kand. prof. a Fr. Tropp, právník, jíž dáno bylo na starost, spisy Bělohrobského sebrati a tiskem vydati. Na vyzvání naše v novinách, v němž jsme se dožadovali na přátelích básníkových rukopisů jeho, aby nám byly zapůjčeny, jakož životopisných dat o zvěčnělém, sešlo se nám v krátkém čase takměř celé literární dědictví Bělohrobského. Z té bohaté snůšky nesčetných archů veršem a prosou popsaných – byly to samé rukopisy básníkovy – teprve jsme poznali, jak pilného a nadaného pracovníka literatura naše úmrtím Bělohrobského ztratila a ze životopisných dat o něm vycítili jsme všechnu tu hořkou vůni zvadlých růží, na jakých měl Bělohrobský jakožto člověk a jakožto humorista, kterýžto titul obyčejně bývá spojován se jménem jeho, ustláno. – Bělohrobský, jak navykl se jako spisovatel psáti, rodným příjmením nazýval se Vejskrab. Narodil se v Černovicích u Tábora 21. dubna r. 1839. – O životě jeho v letech studentských píše nám přítel VI zvěčnělého pan Jan V. Poklop, učitel a red. „České školy“: „Osobně stýkal jsem se s Vejskrabem, z něhož na německé realce budějovické „Weisgraba“ učinili, na ústavu učitelském v Č. Budějovicích v roce 1859–60. Absolvoval dvě třídy nižší realky německé v Budějovicích, kdež mívali hojně nadávek pro žáky české, v r. 1857–58. Na ústavu učitelském vynikal ve všech předmětech literních i hudebních a zastával místo prefekta hudebního (tak zván byl ten, jenž řídil zkoušky ku produkcím kostelním i cvičení domácí). Žil zde v chudobě, živě se hlavně kondicemi a nějakým tím bochníkem z domova poslaným. To slabému tělu již tehdáž ubližovalo; za časté naříkal si na bolení na prsou a ještě více na záněty v krku; k nimž i přebývání v budově ústavu v krutých zimách tehdáž, kdy ani za nejtužšího mrazu v ložnicích nebylo zatopeno, valně přispívalo. Literární činnost V. a jiných kandidatů jevila se na ústavu v psaném časopise „Oul“, jejž založil zesnulý Nikolau. Redakce v r. 1860. ujal se V. a mnohé příspěvky jeho jsou v něm složeny. – Ústav učitelský v Budějovicích tehdáž byl utrakvistický. Utrakvism záležel v tom: češtině učil ředitel Hradil (nynější stoupenec strany ústavácké), praktické úkoly, jež opravoval, pobádaly k přemýšlení a s „Oulem“ dobře působily. Týž učil vykládati články českých čítanek. Ostatnímu učilo se německy. Náboženství a církevní dějiny mohl odříkávati, kdo jak chtěl, česky nebo německy. Pamatuji, že v úkolu „Je-li Čechům potřebí němčiny“ již tehdáž VII dokazoval Vejskrab a jiní zbytečnost jazyka toho na půdě Čechův a škody z ní pocházející. – Vejskrab byl povahy veselé, humor neopustil ho ani v nedostatku ani v nemoci. Četl vše, co mu do ruky přišlo; nejraději obíral se básnictvím a porovnával často plody německé s plody českými. „Humory“ – tehdáž na počátku svého života – kolovaly mezi čekateli a pobádaly též V. k žertovnému básnění. Býval skromný, nikdy chlubný. Lásky požíval u všech. Proto smutně dojala mne práva soukromá o jeho úmrtí a podal jsem prvou zprávu o tom „Nár. Listům“ r. 1869 a zaznamenal jsem jej v článku „Seznam spisovatelův a jich prací v oboru vychovatelském a školském“ v „Učitelském kalendáři“ na r. 1871. V r. 1878. navštívil jsem hrob jeho v Blovicích a předivně na mne působila slova hrobníkova, že musí tělo zesnulého vykopati; i požádal jsem jej, dvě zlatky mu do ruky klada, aby odaloval s vykopáním, že zajisté přátelé zesnulého i žáci jeho vzpomenou ještě zásluh básníka talentovaného a učitele horlivého...“– Vejskrab, absolvovav budějovický ústav učitelský, stal se podučitelem v Merklíně nedaleko Plzně, kdež strávil školní rok 1860–61. Pobyt v Merklíně nezapsal se růžovým písmem do paměti Bělohrobského, jak soudíme z dopisů, které hned na to, kdy byl povolán za podučitele do Blovic, zaslal příteli svému, nyní slovutnému spisovateli p. Jak. Arbesovi, který jich použil ku své reminiscenci „Ze života českého kantůrčete“, v Lumíru r. 1873. uveřejněné, kdež vylí- VIII čeno jest romantické, milostné dobrodružství Bělohrobského, které zažil krátce na to, kdy se přesídlil do Blovic. – Úryvek z dopisů těch dovolujeme si zde citovati, pokud sloužiti může ku charakteristice duševní nálady, v jaké žil tehdá Bělohrobský. Mluví sice o tom, co zakusil v Merklíně, velmi mlhavě, skoro bojácně, ale vidíme přece tím mlhavým závojem dosti jasně do rozervané duše jeho a domýšlíme se, co bylo asi příčinou, že s takovou radostí přijal vyzvání, aby se odebral do Blovic. Nebylť ve svých snahách vychovatelských, jak se zdá, v Merklíně pochopen, za všechnu dobrou vůli dostávalo se mu zneuznání a nevděku, což těžce dotýkalo se citlivého srdce jeho; mimo to dovolil si jakožto chudý podučitel rozdýchati v prsou svých jiskřičku milostného citu v živější plamen a ten mu prsa nezahříval, ale spaloval. – Stůjtež zde listy Bělohrobského:
„V Blovicích 5. října 1861.
Den po obdržení Tvého listu došlo mne písemné vyzvání, abych bez odkladu odebral se do Blovic. Kdož byl radší mne! Dal jsem se tedy do vyjednávání, pořádání, běhání. V pátek jsem byl v největším dešti v Břeskovicích, v sobotu jsem zase lítal v Merklíně a dával hubičky na rozloučenou, jednal vozku, platil dluhy a pozdě na večer šel jsem s dvěma přátely do „hvozdu“, abychom se ještě naposledy pospolu napili a naposled si zazpívali. Ale nešlo to..to... Byl jsem v hlubinách duše roztruchlen...
IX Druhého dne odpoledne byl jsem v Blovicích...
Nesměj se mi, že Ti svěřím vše, co činím. Já plakal, když jsem odcházel z Merklína. Ty dobré duše v zámku – však je znáš tak dobře jako já – věděly mnoho, ba přemnoho. Tušily, co podrývá zdraví mé, co plaší spánek z přivírajících se víček, co stírá mi živou barvu s lící – a měly se mnou útrpnost. Vždyť je tak málo srdcí ve světě, jež dovedou s bližním cítit radost i strast, ba já jich až posud málo, velmi málo poznal. Svěř se někomu; ukaž mu zkrvácené rozedrané srdce; dovol mu, aby nahlédl, jak jedovatá zmije, zapouštějíc jed svůj až do nejhlubších záhybů srdce Tvého, povlovně Ti je užírá; pověz někomu přímo a upřímně, jak zlý a falešný přítel, na oči se sice stavě, jakoby srdce s Tebou rozděliti chtěl, po straně Tvé nejsvětější city, Tvé nejdobromyslnější snahy a tužby uráží a przní, jak Tě mravně zabíjí ano i životu Tvému léčky strojí – pověz, vylič vše nejpravdivějšími barvami někomu a můžeš býti jist, že pokrčí na nejvýš rameny a prohodí: „Svět je zlý.“ A takový je mezi tisícem sotva jeden; devadesátdevět jich řekne: „Pěkná to povídačka, zajímavá –“ a devět set se jich dá do sveřepého, bezcitného smíchu...
Neřekl jsem sice ani v Merklíně nikomu, co mne tíží a trápí; ale dík těm několika dobrým duším za to, že se alespoň nerouhají citům mým a bolu mému. Nesvěřil jsem se ještě nikomu a také se nikdy X nikomu nesvěřím; dostačím sám svému bolu a hodlám jej nésti ku konci cesty své... Vidíš, já mám také srdce, jež umí cítit a plakat; nejsem vždy posměváček. Ale to jen někdy tak na chvíli sám sobě se navrátím a bývá to obyčejně večer. Ba i tento list má ráz bláznovský: kus je žertem, kus „achichem“ psán; co za dne je psáno, je světlejší, veselejší barvy, co pod večer, je černé, smutné! Ve dne a ve společnosti nikdo mne nepozná; umímť se násilně přemoci. A když je mi nejsmutněji, nejzbožněji, dám se do vejskání a hýření... Co je komu po tom? Do hlubin duše nikdo mi nevidí a lidé řeknou, že jsem – veselý chlapíček....chlapíček... – – – – – – – – – – – Od loňských prázdnin, co jsem se vrátil z cest po Šumavě, jsem jako vyměněn. Nejsem s to, abych napsal pořádný řádek, neřku-li něco většího. Co jsem si cestou nadělal poznámek a plánů! A teď nemám k ničemu ani chuti, ani vtipu, ani vůle....vůle... A poníženě prosím, odpust’ mi, že tak podivně píšu, páté přes deváté; já píšu, jak myslím a cítím, a poněvadž cítím a myslím bez ladu a skladu, nemůže být v mém listě žádného pořádku....pořádku... Tvůj Vojtěch.
11. ledna 1862. – – Kdo ti řekl, že jsem byl v Merklíně? – Byl jsem tam a navštívil jsem ty dobré duše....duše... XI Věř mi, jsou to vzácná srdce... Já jim vykázal v srdci příbytek hned vedle Tebe. Trvám, že toho zasluhují. – Ba to mé srdce v tak malém těle! A přec tak velké, že by v něm měl místa celý svět, kdyby tam chtěl totiž vlézt a potom pokoj dát. Ale také dobře, že se mu tam nechce! Mám alespoň vždycky několik bytů prázdných pro – příhodu, a nikdo mi tam nebuší, nikdo mne neznepokojuje. O každého nájemníka ostatně také nestojím; mohloť by se snadno stát, že by mi dali z vlastního srdce výpověď. A kde bych se pak octnul? Jistě někde na smetišti... Prosím Tě, je-li pak to pravda: „přátelství je prý jako student, vždy si najme byt s několika dohromady, aby jim bylo veseleji; láska prý ale bydlívá nejraději sama jako stará panna, aby se nemusila stydět a červenat, když honí blešky milostných vzpomínek...“ Ty jistě divíš se tomu podivnému neladu v mých listech. Ba div se jen, div! Já sám už se neznám. Víš ale, co to je, dojíti za své dobré, poctivé snahy, za veškeré namahání a lopocení zneuznání? – A pak – věz si o mně všecko – když člověka sžírá neukojitelná touha, když člověk žádá, čeho mu osud nikdy neposkytne, ba když se bojí vlastních myšlének, aby se mu ve snu nevtělily a neodhalily světu v hlubinách duše hárající plamen, – jemuž beznadějná láska říkají – věř, že potom člověk často ztrácívá sama sebe... Býval jsem veselé mysli. – Nyní však je mysl má pravý harlekýn a srdce se zavřelo jako při ferblu: XII pas – cu – unt – špunt. – Přemáhám se, abych byl vesel a bývá mi k pláči. Z toho ta neshoda v mém nitru, ten kontrast mezi mým skutečným a zdánlivým „já“. Mnohdy rozveselím celou společnost; všickni se smějí a jedině mně při tom srdce úzkostné bije, jakobych byl svým vtipem spáchal nějaký hřích. Nu a v mých listech máš toho doklad jakýs a to je celičký šprým. – V příštím listě budu Ti psát, jak bych se byl tady mohl bez mála zamilovat. Tvůj Vojtěch.Vojtěch.“
Následuje pak v příštích listech vylíčení milostného dobrodružství, o němž jsme se již zmínili. – Život Bělohrobského v Blovicích nejlépe karakterisuje dopis zaslaný p. Ant. K. Vitákovi, tehdejšímu redaktoru vychovatelského časopisu, „Pěstoun“, nyní učiteli na měšťanské škole v Poličce. „Velectěný příteli! Žádal jste do 12. prosince míti ode mne báseň, a hle! dnes je 12. a já teprv Vám píši. Odpusťte, nebylo mi dříve možná. Já jsem celičký den zaměstnán až do 7 hodin večer, mámť privátní hodiny po škole, kterýmiž bych se vskutku nedřel, kdybych mohl být živ z těch 150 zlatých té ponocnické a ne podučitelské gáže. A když tak člověk celý den hubu nezavře a ustavičně ducha v napnutí udržovati musí, tuť se dojista místo básnického genia dostaví prosaický Morfej, který zemdlená víčka zavírá a ztrmácené údy do po- XIII stele volá. Avšak navzdor tomu sedávám dlouho do noci a píši – a tu, aniž byste byl Aeskulapem, uhodnete, že mi to tuze k duhu a ku zdraví nejde. Jakáž tu pomoc?! Pracuji ve dne, abych byl tělesně živ a pracuji v noci, abych ducha neposlal hrobaři. Bože! kdy bude jinak?! – Právě bijí dvě hodiny s půlnoci, co toto píši, a zítra o 1/2 8. do kostela, pak opakující hodina, zas na velkou, odpoledne na požehnání – ani v neděli odpočinku! – Omluvte mé nečitelné písmo laskavě tou hluboko již postouplou nocí, či vlastně blízkým již jitrem! –“ Dopis tento jest datován ze dne 12. prosince 1863, tedy dva roky potom, kdy se Bělohrobský dostal do Blovic. Že skutečně v dobách těch mnoho literárně pracoval, ano že vzhledem ku skrovnému času, který mu po denních trampotách zbýval k tělesnému zotavení, pracoval až příliš, dosvědčuje to, že byl pilným spolupracovníkem mnohých jak zábavných, tak odborných, resp. vychovatelských časopisův, ačkoli práce v časopisech těch uveřejněné nevyčerpávají ještě všechnu jeho produkci z tehdejších dob. Předkládalť Bělohrobský veřejnosti práce toliko takové, o nichž se domníval, že mají dosti objektivní ceny, aby mohly vzbuditi účastenství co možná nejširších kruhů; prací, jmenovitě básní rázu subjektivního, v nichž přece byl alespoň co se týká plastického výrazu myšlénky mistrem, poněvadž rozuměl dobře každému záchvěvu svého nitra a dovedl těm, jimž básně ty adressoval, případným slovem nitro svoje odhaliti, neuveřejňoval nikdy – XIV domníval se bezpochyby, že práce takové činí zadost svému životnímu poslání, když povědí tomu, pro koho jsou psány, to, co mu básník pověděti si přeje; – nechodíval nikdy se svými city na trh přijímat obdiv nebo soustrast cizích lidí, abych mluvil již v duchu těch, kteří všechnu subjektivní poesii zavrhují, zapomínajíce ovšem, že nedovede nikdo ani při látkách co možná nejobjektivnějších povýšiti se nad stanovisko subjektivního názoru, poněvadž žádný umělec nedovede světu více podati nežli sama sebe... Bělohrobský, přihlašuje se toho času za spolupracovníka „Pěstouna“, jemuž zůstal věren po celý život, píše redaktoru jeho zmíněnému již p. A. Vitákovi: „Možná, že jméno mé Vám již bude známo ze Školníka (1861); z Besedníka, z Poutníka od Otavy a z jiných časopisů.“ Taktéž nabízeje se za přispěvatele „Práchně“, časopisu p. Bedřichem Vilémem Spiesem, nyní professorem realných škol kralohradeckých, v Písku vydávaného, píše ze dne 26. října 1864: „Přispíval jsem do zaniklého již „Poutníka od Otavy“ i do nynějšího „Otavana“, a nezamítnete-li péro mé, i do „Práchně“ přispívati budu. Prozatím posýlám Vám původní jednu báseň a jednu arabesku přeloženou z Herloše. Budoucně chystám Vám archeologicko-historický popis hradu Vildštejna, k němuž již několik let data sbírám.“ – „Poutníka od Otavy“ vydával v Písku p. Václav Vetterle, nyní knihtiskař v Brně, redakcí p. Adolfa Čtvrtečky, nyní poštovního officiála na Smíchově. „Otavan“ vycházel v Písku redakcí p. Vojt. Janoty, XV nyní ředitele škol tamtéž. – Zřejmo již z vytčených časopisů, jichž byl Bělohrobský přispěvatelem, že pracoval literárně velmi mnoho. – Největší péči věnoval jakožto spolupracovník „Pěstounu“; vychovatelský časopis tento svého času v Brně vycházející přinesl takřka všechny zkušenosti Bělohrobského, jichž jakožto učitel ve škole nabyl; že pak Bělohrobský s celou láskou přilnul k svému povolání, že nebyl ku stavu svému netečný a nevšímavý, že nezapomínal kvůli svým pracím literárnímliterárním, které považoval spíše jen za zábavu potřebnou ku zotavení mysli, na svoje povinnosti životní, dosvědčuje skvělá ta řada nadšeně psaných článků z oboru vychovatelského v „Pěstounu“, za něž žádného honoráře nepožadovalnepožadoval. Píše jmenovanému již redaktoru: „Z lásky k Pěstounu chci mu péra svého věnovati. – Kéž by každý učitel tak učinil a poklady ducha svého skládal do milého Pěstouna, kterýž jest nám bohatou spižírnou poučení a praktických pokynů, a rázněji a vřeleji, než všecky ostatní učitelské časopisy, zastává spravedlivé zájmy naše: samostatné působení a zlepšení materielních poměrů.“ – Pojednání Bělohrobského: „O ctnostech občanských“, „Jaké povinnosti má učitel jako vychovatel?“ „Kterak musí býti školní zkouška zařízena, aby dosáhla účelu jí vytknutého?“ „Má-li se patriotismus ve školách národních buditi a jak by se to díti mohlo a mělo?“ (Poslední článek uveřejněn v „Slavnostním almanachu učitelském na jub. rok 1863.“ K oslavě sv. ap. slov. Cyrilla a Methoda) – do dnes zasluhují pozornosti. XVI Lahoda slohu a lehkost výrazu Bělohrobskému vlastní zvláště je odporučují. – „Nejnovější fotografie“ taktéž v „Pěstounu“ uveřejněné, a sice: Mladý p. učitel s mázem, Pan principál, Jeden školdozorce, Africký učitel, Katecheta , Učitel muzikant, Slíva, Pomeranč, Plané jablíčko, Preceptor z Bryndy a jeho rodina, Lamentace pana principála a pana podučitele, Podučitel, Kus páně učitelova denníku – svým zdravým humorem a Havlíčkovskou satyrou pobaví a rozesmějí dojista každého ještě dnes, ačkoli jsou to práce časové, tendenční, jejichž ostré hroty nemohou býti více namířeny na dobu naši. – V „Zábavných Večerech“, vycházejících svého času v Brně redakcí a nákladem Viléma Foustky, uveřejnil Bělohrobský v r. 1864 romantickou pověst z 11. věku „Založení hradu Přimdy“. Jakkoli to práce dosti rozsáhlá, přece sama nestačila by, abychom mohli z ní souditi na zvláštní původní spisovatelský talent – podlehl zde Bělohrobský cizímu vlivu, Herlošových totiž románůrománů, a proto zůstáváme při této pověsti chladnými, jako při každé práci, k níž nedala spisovateli podnět zkušenost životní, nýbrž toliko snaha po dostižení oblíbeného vzoru; – jinde lehký sloh Bělohrobského jakoby nesl tady těžký krunýř: jest loudavý, dychavičný. – V dubnu r. 1866 píše Bělohrobský příteli svému p. Vitákovi: „Že jsem Vám tak dlouho neposlal nic do „Pěstouna“, toho jsou mnohé a rozličné příčiny. Nejhlavnější jest ta, že jsem po dlouhý čas sklíčen XVII byl chorobou prsní, pro kterouž jsem měl od lékaře zapovězeno, něco psáti. Držel jsem se té zápovědi s těžkým srdcem; ale časem jsem přece chvilenku si poseděl, čehož následky jsem ovšem pak těžce vždy nésti musil. Duch byl hotov, ale tělo nemocno. Nepřičítal jsem nemoc svou ničemu jinému, leč přílišnému namahání v privátních hodinách, kteréž jsem ale při vší své slabosti a ochablosti pustiti nesměl, chtěl-li jsem jen trochu živ býti. Neboť 150 zl. – to nepotřebuje komentáře. Toť jest skvrna osvíceného 19. století; toť hana opravcův školství! Od nás všecko, nám nic! – Bylť jsem tak zaměstnán po ten celý čas, že mi mnohdy v běhu 14 dní ani půl malé hodinky nezbývalo ku procházce, a tak jsem chřadl, že jsem se již již viděl spěchati v náruč paní Zubaté z Kosatic. Díky mladému, ač ne valně příznivému jaru, že jsem si opět na zdravější nohy pomohl. Od nynějška raději malou bídu budu třít, než na velkou nemoc se zdřít. – Druhá příčina mlčení mého jest zpěvácký spolek, na podzim u nás zaražený, kterýž si mne zvolil ředitelem. Mimo cvičení třikráte v témdni musil jsem opisovati noty pro zpěváky, neboť neměli jsme ničeho před rukama, a peněz na zakoupení hudebnin a začátečních cvičení také nebylo. Toto duchamorné opisování not bylo můrou až do nedávna prsa má tížící. Teď jsem trochu zdravější a volnější, pročež budu hleděti vynahradit „Pěstounu“, co jsem zameškal. – Dáte k „Pěstounu“ na rok opět nějakou prémii? Nejste-li posud ustanoven na ní, nabídnul bych Vám XVIII českou mši vokální, již bych Vám k tomu cíli přepustil. Chtěl-li byste, zaslal bych Vám ji k prohlédnutí a posouzení. – Musím Vás též zpraviti, že hodlám vydati tiskem tři své sbory pro mužské hlasyhlasy, pak že pracuji na delší povídce z dob husitskýchhusitských. Kéž jen Bůh popřeje zdraví! – Do letošních „Květův“ podal jsem pověst „Milencové“, do „Humoristických Listův“ některé maličkosti časem posýlám.“ – Ve „Květech“ vydávaných Hálkem a Nerudou skutečně také vyšla r. 1866 pověst „Milencové“. Zdá se, že Bělohrobský se zvláštním zápalem jal se líčiti v pověsti této utrpení a osudy dvou duší, jejichžto svazku otec milenčin brání; – vyličovalť tím také utrpení svoje, neboť sám prožil všechny boje roztouženého srdce, jež nemůže doufati, že bude slunnou pohodou šťastného konce bouřlivé lásky ukojeno. Tato muka duševní přidružila se k denním lopotám a lomcovala povážlivě od přírody slabým tělesným ústrojím Bělohrobského, až podlehl těžké nemoci prsní. – Píše již dne 15. listopadu r. 1867 příteli p. Vitákovi, žádaje ho při té příležitosti, aby mu vymohl u jistého nakladatele honorář, který mu již tři léta dluhuje: „O sobě mohu Vám podati zprávu nejtruchlivější: jsem chor na prsou a to tak velice, že nesmím již po 3/4 leta vyučovati; nevím ani, mám-li naději na uzdravení. Postavení mé je bídné – skoro zoufalé! – Já nemohu teď pracovati pranic; nemám ani vůle, ani chuti, ani myšlének.“ – Hluboce tklivé jsou všechny básně, které vypučely z té smutné nálady, kdy cítil Bělohrobský, že se jeho zima blíží – XIX Nazval je „Podzimní listy“. – Do školy se více vrátiti nemohl. Nucen tak živořiti s několika krejcary denně. V té době opsal všechny básně vážné i žertovné, které od roku 1860 byl složil a krásně vázanou jich sbírku věnoval vyvolené svého srdce, která krátce před smrtí jeho stala se snoubenkou přítelovou. – Neskláněla se nad nemocným lůžkem nešťastného „kantůrčete“ žádná vlídná tvář soucitné lásky, ale sklonila k němu vzdušný ret nebešťanka poesie – ta, která jediná byla hodna velkého srdce jeho; – jako ho doprovázela v jasných dnech jeho života, kdy slunná nálada mysli pobádala ho k veselému veršování rozmarných historek, neopustila ho ani v dobách zlých, kdy obzor jeho se zatáh’ stínem černých mraků věčnosti – a Bělohrobský nejlepší ze svých prací, mezi něž na prvním místě klademe báseň „Sen o vlasti“, napsal na sklonku svého života. Jenom z této básně a z „Posledních proseb“ soudíce, nesmíme se vzpěčovati položiti na hrob Bělohrobského vavřín, který náleží toliko miláčkům Mus. – 29. července r. 1869 zemřel Bělohrobský a dne 1. srpna byl pochován na hřbitově blovickémblovickém, při kteréžto příležitosti promluvil nade hrobem jeho tamnější děkan, důst. pán P. Kratochvíl dojemnou řeč o zásluhách Bělohrobského jakožto učitele i jakožto spisovatele. – Citujeme verše Bělohrobského:
Tam spí a nic už necítí, již milostný v něm shasl plamen: svět chtěl v své srdce pojmouti a svět naň svalil hrobní kámen –
XX Z honoráře za tuto sbírku „Básní a deklamací“deklamací“, kterouž čtenářstvu předkládáme, postaven bude Bělohrobskému na hřbitově blovickém péčí akad. spolku „Radbuza“ pomník – hle, jako v životě nebral od nikoho darů z milosti, vázán ku vděčnosti za to, že byl živ, jenom svojí píli, tak ještě po smrti opatřuje si kámen na hrob svůj sám, z peněz za svoji práci. Nebude jej kámen ten tak tlačiti! – Nyní několik slov o sbírce samé. Neužili jsme všeho, co nám bylo z rukopisů Bělohrobského zasláno; vybrali jsme jenom to, co se zdálo skromnému úsudku a vkusu našemu nejlepším; při mnohých pracích, které snad by nesnesly přísného měřítka, rozhodovala ta okolnost, že jsou pěkným příspěvkem k seznání duševního života básníkova v dobách milostného blouzněníblouznění, a proto jsme jim také popřáli místa, ačkoli jinak jmenovitě v básních erotických byli jsme zvláště vybíravými již proto, že jsme měli z čeho vybírati; napsalť Bělohrobský básní milostných na sta. – Mezi deklamacemi uveřejnili jsme i takové, jichžto humor zdáti se bude mnohým až příliš masopustním; ale nesměli jsme jich přehlédnouti, poněvadž z nich sálá skutečný humor, který dráždí k smíchu přirozenou, lehkou mluvou, vybízející k hlasitému přednesupřednesu. Připomínáme, že všechny básně Bělohrobského teprve přednesem jaksi oživnou – mnohá zdá se prvnímu plachému pohledu čtenářovu mnohdy mrtvou, bezvýznamou – proto odporučujeme je vřele těm, kteří jsou na rozpacích při výběru básní, které by se recitovati daly. – Že XXI salonním humorem dovedl Bělohrobský také psáti, svědčí nad jiné deklamace „Důlečky“, kterou si zajisté každý deklamátor přízeň krásné pleti získá. – Že i některé proslovy Bělohrobského podáváme veřejnosti, práce tedy čistě příležitostné, děje se to proto, že mohou praktickým potřebám i nynějším zadost učiniti; doufáme, že tato knížka bude zvláště pořadateli různých zábav a besed s radostí uvítána –
Končíme přáním, aby publikace tato byla s takovou pietou rozbírána literárními recensenty, s jakou my jsme příspěvky do ní sbírali; obecenstvo pak nechať splatí Bělohrobskému, který 13 let po smrti své žádá na něm za čestný titul „básníka“, hojným odběrem tu velikou lásku, jakou on do poslední chvíle k národu svému osvědčoval –
Všem, kteří rukopisy Bělohrobského ochotně nám zapůjčili nebo životopisnými daty přispěli, vzdáváme díky co nejsrdečnější! Jsou pak to jmenovitě: pí. Marie Pytlová, choť nájemce dvoru v Zahořanech, p. Vácslav SukSuk, městský radní v Blovicích, pp. MDr: Karel Kundrát v Radnicích, p. Ant. K. Viták, gramm. učitel na měšťanské škole v Poličce, p. Adolf Čtvrtečka, c. k. poštovní oficiál na Smíchově, p. Jakub Arbes, spisovatel, p. Rud. Pokorný, red. Palečka, p. Jan V. Poklop, red. „České školy“, p. V. B. Spies, profesor v Králové Hradci, p. Jan Krčma, řídící učitel v Merklíně, p. Karel Steinich v Praze, p. Josef Stüstz, říd. učitel v Janovicích, pan Karel Navarra, učitel ve Vla- XXII šimi, pan Jiří V. Dlouhý, ředitel škol v Opočně, pan František Ziegler, učitel v Černovicích u Tábora. – Na konec nemohu zamlčeti zásluh, jakých si coll. E. Weil, JUC., o sebrání spisů Bělohrobského dobyl obětavou snahou svojí – buďtež mu vysloveny mé díky zvláštní, jakož i panu Ant. Reinwartovi, čestnému členu „Radbuzy“, že se ve vydání spisů těch uvázal.
V PRAZE v červenci 1882.
Ant. Šnajdauf.
XXIII I.
BÁSNĚ MILOSTNÉ.
[1]
Tobě.
Ten svět jest věčná proměna, ni klidu v něm, ni stání: bez konce stálé rození a stálé umírání. Den sotva jitrem zrodí se, již večer jej potírá; květ Vesny spálí letní žár, plod léta zimou zmírá. Máť daří robě životem a ono smrť jí dává: tu jeden život počíná, tam druhý dokonává. I bývá každé zrození radostně uvítáno, i bývá každé zemření bolestně oplakáno. Jitřenka svět kdy pozdraví, blahé se šíří světlo, a se sluncem kdy zašel den, již rmutné temno slétlo. [3] Kdy Vesny život rozkvétá, šat květný zemi zdobí, a rubáš sněžný věstí žal jeseni na záhrobí. Zaznívá ples a veselí, kdy člověk světu zrozen, a prsou vzdech i očí pláč jde za ním, v hrob kdy hozen. – To srdce lidské jako svět: ni klidu v němněm, ni stání, bez konce stálé rození a stálé umírání. A kdy se radost narodí, neb kdy ji zlomí tíseň: hned veselá, hned truchlivá zazvučí v srdci píseň. Mé srdce svoje písničky v blahé i smutné době zpívalo, dívko milená, ne jinému, jen Tobě.
Podání ruky.
Ty’s ruku Svou v mou ruku vložila a bytost Tvá se v hruď mi vhroužila: to stisknutí, ač lehké, stačilo, by obraz Tvůj mi v duši vtlačilo. Ty’s ruku Svou sic zase nazpět vzala, však Sebe v duši mé jsi zanechala. 4
Mé srdce bylo pokojno.
Mé srdce bylo pokojno jak jezera pláň tichá, když na ni jemný větérek lahodným chladem dýchá; a bylo jasno jak to čisté nebe, než poznalo, o dívko hrdá, Tebe. Však z poklidu je vzrušily Tvé vnady, luzná Vílo! a vehnaly je v divý vír, kde strašno je i milo, kde od každého visí hnutí buď spasení, buď zahynutí. A srdce mé teď zápasí vší silou s hroznou bouří, a ran mu stále přibývá, a z ran krev teplá kouří; a síla mizí, klesá ruka, a k muce druží se zas muka. A přec to srdce zdráhá se uniknout tomu víru, neždá si štěstí, jakému se těšívalo v míru; jest hotovo se s vírem bíti a Tebe, Vílo, vydobýti. – O duše drahá! děvo má! Mé srdce rozbouřené z obvyklé dráhy zbočilo a v záhubu se žene: 5 o hleď mu býti hvězdou strážnou! O rozpal již svou lásku vlažnou!
Sen.
Zdálo se mi dneska k ránu, že byl krásný den: seděli jsme spolu v sadě – škoda, že to sen! Já Tě pojal za bradičku dvěma prsty jen, Ty’s se na mne zamračila – dobře, že to sen! Však ten mráček na Tvém čele hned byl vyjasněn, usmála’s se, objala’s mne – škoda, že to sen! „Viď, že máš mne hodně ráda ?“ ptám se přeblažen: mlčíš a Tvá ruka sklesla – dobře, že to sen! Však tu sladké „ano“ ze rtů vyklouzlo Ti ven, objaly mne ručky obě – škoda, že to sen! Hubinku Ti malou vtisknu, pramalinkou jen; Ty’s mi prstem pohrozila – dobře, že to sen! 6 „Což Tě nesmím, neboh, líbat?“ ptám se ustrašen: hned’s mi dala deset libků – škoda. že to sen!
Hra na slepou bábu.
Konečně je omrzelo hraní ve vrchcábu. Čím se budem dále bavit? Hrát na slepou bábu. Hned mi oči zavázaly batistovým šátkem. do kola mne postavily v ruce s vařečátkem. Zmíchaly se, zatočily, potom hlouček stichnul: já měl hádat po písknutí, kdo jest, jejž jsem píchnul. Aj, což bych já dlouho hádal, kým kdo hláskem cekne – půjdu raděj rovnou cestou, kam mi srdce řekne. Býváť srdce dobrý vůdce: táhne mocnou silou – píchnu tedy – a již držím děvinku svou milou. 7 Milko sladká, já vždy doufám, ač smím jenom slabě, že tak šťastně zachytím Tě jak při slepé bábě!
Úpros.
O ustaň, ustaň, děvo moje! již nemluv ke mně chladně tak, vyjasni temná očka svoje a zapuď z čela hněvu mrak! Již neříkej, mé pusté žití že docela Ti lhostejno! Co srdce Tvoje pro mne cítí, je mně i světu veřejno. Víť svět, že duše naše v jednu spojila milost převroucí, – já posud, kdy v Tvá očka hlédnu, vidím své nebe budoucí. To slovo, jež jsi vyřkla nyní, a pohle Tvůj – toť odpor je; což tedy ze lži Tebe viní: či slovo Tvé, či oko Tvé? Tvé oko, vím, že nezná klamu – jen slovo prchlé odvolej! já pevnou vůlí řetěz zlámu, jenž táhne mne u vášní rej. 8 Tvá vůle bytostí mou vládne – jen chtěj a já se proměním, pak zhyne svárů símě zrádné pod slibným míru osením. Posud jsem nekles’ v prohlubinu, mně posud zblízka kyne ctnost – ach! odpusť, drahá, oďpusť vinu, a vrať mi s láskou blaženost!
Jak miluji Tě.
To nemohu Ti povědít, jak miluji Tě, děvo drahá! Má láska, plamenný ten cit, věř, mezí nikde nedosahá. Z té lásky, kdybych Bohem byl, na pokyn Tvůj bych vesmír sbořil, a kdyby ret Tvůj vyslovil, zas nových světů svět bych stvořil. Kdybych čet’ přání v oku Tvém, bych potěšil Tě ozdobami, změnil bych nebe v diadém a hvězdy v lesklé drahokamy; z oblaků slil bych růžný šat a z duhy závoj tkaný něžně; zem zvrátil bych ve vonný sad – vše z lásky k srdce svého kněžně! A kdybys žádala si klid kdes v koutku světa idyllickém, ráj tichý dal bych Tobě v byt, kam nejde zvěst o ruchu lidském; 9 a přírodu bych stišil tak, že bouř by dálnou hudbou byla, a vichr jen co vzdechů tlak – vše z lásky k Tobě, děvo milá! Tvá touha tak mi drahá je, tak svaté každé Tvoje přání, že nežli v slovo dozraje, již činem ve Tvůj klín se sklání; ba kdybys chtěla duše mé, již zasvětil jsem svému Bohu, já zruším Bohu slovo své a Tobě duši svou dát mohu. Jinak mi nelze vyslovit, jak miluji Tě, děvo drahá! Mé lásky rozpoutaný cit slov těsný význam neobsahá, jen láska lásku měřit zná a srdce ocení ji v skrytě! Nuž ptáš se, děvo zbožněná, ptáš ještě se, jak miluji Tě?
Když hledím v měkké oko Tvé.
Když hledím v měkké oko Tvé a ono na mně dlívá, čím to, že mi tak tesklivo a úzko v srdci bývá? Vidím v Tvém oku nebe své v prohledné, zlaté mlze; 10 a přec mi při tom pohledu vždy stoupnou v oči slze. Tam srdce jasný odznak zřím, a v něm je „Láska“ psáno; a přec mé srdce chce se ptát, zdali je milováno? Tam čítám, že jsi věčně mou a já že věčně Tvojím; a přec se, drahá, o Tebe, o lásku naši bojím. Kdy zlověstný ten zmlkne hlas, jenž poklid můj tak ruší? Kdy budu zírat bez bolu Tvým okem ve Tvou duši?
Nápoj lásky.
Před věky Chloe Dafnisovi, jak dosvědčují staré zprávy, svařila mocný nápoj lásky z Kolchické čarodějné trávy. Ty’s chytřejší než Chloe sama, Ty’s nehledala v Kolchis líku: Ty’s čárný nápoj pít mi dala z Tvých malinových, plných rtíků. Já nevím, Chloe Dafnisa-li tím nápojem si přikouzlila: však Ty’s mi, věř, svým sladkým líkem podivné čáry v žíly vlila. 11
Počítání hubiček.
Měl jsem s milou malou hádku při návštěvě včerejší: kdo z nás dvou je obyčejně na hubičky štědřejší? Přeli jsme se o většinu, k míň se nechtěl nikdo znát; až jsme posléz usoudili hubičky své počítat. Začneme. I jde to hezky: jednou ona, jednou já; potom ale pospíšivše zmátli jsme se oba dva. Počnem znova pomalounku prácičku tu sladící; v okamžiku však jsme zase v koncích se svou addicí. Když konečně v třetí zkoušce počet se nám opět zmát’, přiznali jsme oba v smíchu, že to nelze spočítat.
Nechoď do zahrádky!
Nechoď, milá, do zahrádky, nechoď v jabloňový sad, jsou tam včely se žahátky: mohly by Tě popíchat! 12 Pojď radš sednout na lavičku sem hle! před dům pod lípu, přej mi pak Svá ústka zlíbat – já, milenko, neštípu!
Na loďce.
Slunce již zašlo za horu, červánky rudě září, hle, měsíc vyplul od boru na nebe s jasnou tváří: kol něho na sta hvězdiček co světla lásky hoří – vše ticho, jenom slavíček v hloub zpěvů svých se noří. Pluj dál, jen dále, loďko má! Nes mne tam dolů k mlýnu, kde klenba olšin objímá tichounkou zátočinu: tam v úkrytu si zasednu, k okénku zraky pozvednu a poblízku své krásky zazpívám píseň lásky: „Slunce již zašlo za horu, červánky rudě září, hle, měsíc vyplul od boru na nebe s jasnou tváří: kol něho na sta hvězdiček co světla lásky hoří – vše ticho, jenom slavíček v hloub zpěvů svých se noří. 13 To svaté ticho přírody do srdce leje lahody, a srdce, plno lásky, sladkými zove hlásky: Opusť, ó drahá, luzný sen a vyjdi k hochu svému ven, mou ukoj touhu žhoucí, spěj v objetí mé vroucí! Jedinký pohled oček Tvých, polibek ústek medových, vzdech jeden duše Tvojí mně touhu srdce zhojí.“ Tak roztouženě budu pět a má kytara bude znět těch olšin ve výklenku, až vstoupne ku okénku, když zpěv můj k Ní se donese, a zvolna ke mně vyhne se – pak budem šeptat zticha o tom, čím srdce vzdychá. A srdce až se potěší v milostném štěbetání, a luna zpola přespěší svou pouť po hvězdné báni: pak opatrně vystoupnu houpavou na lodičku a k okénku se vyhoupnu rozkošnou pro hubičku. A vroucně až si zapřejem lahodný, libý sníček a naposledy zahřejem svých při objetí líček; 14 pak Ona zavře okénko a skočí do postýlky, a já ponesu srdénko blažené od své milky. – Jen dál, jen dále, loďko má! Nes mne tam dolů k mlýnu, kde klenba olšin objímá tichounkou zátočinu: tam v úkrytu si zasednu, k okénku zraky pozvednu a na blízku své krásky zazpívám píseň lásky.
Milence na rozchodnou.
Buď s Bohem, anděli můj jasný, milenko drahá, ráji můj! Bůh lásky stvoř Ti průvod spasný a prstem svým Tě opatruj! Na krátko odcházíš, však hlubý mi svírá prsa z toho žel, a žel ten klid můj mladý hubí, jenž sotva do mé duše všel. Ty zas se, vím to, drahá, vrátíš se srdcem stejně planoucím; však znej, že vzdálí tou mi zkrátíš svit blaha v ňadru prahnoucím! 15 A víš, jak blaha zář mi skoře, ba skoře, zřídka zasvítí! O pomni, drahá, jaké hoře mé bolné srdce rozlítí! O pomni, jak tu o samotě horoucí touhou pohynu! jak tesknit budu, milá, pro Tě, než k prsoum zas Tě přivinu! O vzpomeň na mne v tiché chvíli, jen jediný mi věnuj vzdech a duše Tvá pak zatouží-li, Bůh lásky zjeví mi to v snech. Tu nech ať větřík libkem milým na Tvých se rtíkách ohřeje a donese mi spěchem čilým Tvůj dech, jímž srdce okřeje. Já Tobě stony lásky tužné na jeho pošlu záchvěvu, a křídlo jeho miloslužné nám snese v ňadra úlevu. Nuž s Bohem, děvo milovaná, mých citů svatý předměte! Navrať se brzy, zbožňovaná, ať ráj mi opět rozkvěte! 16
Osamělý koutek.
Líčení symbolického milenčina dárku.
Hle! skála holá jako kosť s mrtvoly – kostry suché – spadlá! Ni pýř, ni mech tu neklíčí, ni lišejník, ni travka zvadlá. Pochladek milý nekreje tu šedou, zpráhlou, mrtvou skálu, a slunce na ni vyleje polednem každým proudy palu. Tu podle skály stával strom, však uschl – je tu pahejl holý, a vichrů topor, blesků hrot co den mu hrozí, že jej skolí. A schne a tlí a práchniví, roj červů jeho dřeň vyžírá; sněť láme se, peň nachýlen – i zdravý dosud kořen zmírá. Pod skalou mrtvou němý hrob, v něm srdci lůžko vyhrabáno, bylať je láska ranila, a ono s láskou pochováno. Tu spí a nic již necítí, již milostný v něm shasl plamen; svět chtělo v sebe pojmouti, a svět naň svalil hrobní kámen. Tak pusto, děsno vůkolem, jak v kolébce, kde smrť se rodí; tu padá mysl v dumání, a noha klesá, jež zde chodí; 17 buď hlava myslit ustane, buď tisíc jisker v ní se vznítí; buď srdce tepot utuchne, buď příliš bije zde a cítí. Zde mrtvá poušť – zde smutný hrob, hrob víry, naděje a lásky! Sem duše jenom zabloudí, když ztrhala své s tělem pásky. A tělo nesmí za duší, nenajdeť na rakev zde hroudu; pod zemí tělo, duše zde den posledního čeká soudu. – Však ký to šum v té pustině? Hle! hrdliček sem přilít’ párek, sem v zmrtvělou tu samotu, by posvětil zde lásce dárek. Což nesvadl tu lásky květ? Či láska mrtvá přece žije? – Umíráť láska v životě, však smrť v ni nový život lije. I milují se hrdličky, samička s druhem se tu líbá – Ký div: jen viz! tu kámen puk’, a z hrobečku se srdce hýbá; i vstává živo, vzkříšeno, jak kdy je láska v ráj svůj volá, a bije zas a cítí zas, a láska zas v něm zaplápolá. Jak láska zase hoří v něm, ohněm se skála rozpadává, a slzí proud jak vlaží prsť, živnou se půdou skála stává. 18 A že ji láska zahřívá, a že jí slza vláhu dává, tu holá jindy skalina znenáhla pestře prokvětává. I kořen stromu ztlelého zas klíčivé se napil síly, a na kmeni tom sněti dvě co kříž se šíro rozložily; oblékly na se zeleň zas i libovonným páchnou květem, a stinný chládek dávají květinkám, trávě – lásky dětem. A srdce hárá plamenem, a „miluj! miluj!“ zalahodí; kříž z větví káže: „Víru měj!“ a zeleň novou naděj rodí. Tak láska lásku zbudila, a život láskou z hrobu vzkříšen; poušť rozkošnou je zahradou, zní zpěv, kde mrtvých ston byl slyšen. Místečko luzné, přemilé, ty’s tichým koutkem čisté lásky! Sem duše ráda zabloudí, kdy utužit chce srdcí pásky. Zde volno tak a lahodno, zde zhošťují se ňadra trudu, zde sladko jest se zadumat, zde snadno vznést se nade hrudu. 19
Vzpomínky na ples.
I. I.
 Krásné noci háv se ztrácel pomalounku k lesu, když jsem já se domů vracel, smuten v duši, z plesu. Ano, ples byl – a já z něho nesl v ňadru žely, z plesu, kde jen veselého ducha struny zněly! – V řadách krásek vábně vnadných skvěla se i Ona, pro niž srdce láskou tužnou plane, nyje, stoná. Růžné jindy její líce nádech nesly bledý, očka jasná nad hvězdice smutné slaly hledy. Jí po boku vítězně si sok můj šťastný kráčel, nevěda, že v koutku kdesi já zrak slzou smáčel. Ajhle! hudba veselou tu spustí notu skočnou: a hned párky ze všech koutů jarý tanec počnou. 20 U radostném zanícení vše se v kolo vrhá, lákavé to hudby znění každou žilkou trhá. S ním i Ji ta vřava hlučná vnesla v kolo víru – což to pastva jedem tučná mému v prsou štíru! II. II.
 Ustaň hlodat, červe věčný! ustaň aspoň chvilku: nepřervi, ty ostrosečný, slední srdce žilku! Nech tvé hlody aspoň minou, dokud Ona zde je, abych vzít moh’ tvářnost jinou, z níž se radost směje! Vešla v pokoj – nemám stání, musím k Ní, a brzy; já si zvyknul přemahání, nevynuť mi slzy! Hleď: i ona musí, musí veselou se zdáti, povzdechům, jež v prsou dusí, pouta musí dáti. Lásce naší nepřející stíhají nás zraky – červe věčně zžírající! zapři ty se taky! 21 III. III.
 Stáli jsme tam v koutku sami, na sebe jsme hlédli, a hned slzy pod řasami, a hned líce zbledly. Ruce se nám jako pruty na tom větru chvěly, prsa pak jsme obemknuty němým žalem měli. Potrhovali se rtové bolem, aniž hlesli, až jsme mlčky, s pláčem štkavým v náruč sobě klesli. A když jsme si poplakali, potiskli se k sobě, tu nám bylo, jak za živa pochovaným v hrobě. Naděj, radost, snové zlatí – vše to klesá v nivec, neboť zle se na nás katí osud nepříznivec. Láska jiným slasti rodí, nám jen trud a hoře; jiným úsměv na líc vodí, nám jen slzí moře. Jiní květy lásky sklízí i ovoce chutné; nám jen přáno hořké mízy, kde se kmínek utne. 22 Jiným láska bez zásluhy skvostné hody strojí; nás, vedoucí zápas tuhý, sotva drobty kojí. A my smutní žádné, žádné naděje nemáme, hráz před rájem snad že padne, odpor že se zláme! Již i sobě, bezohlední, vyhledali vraha, jenž má vsadit ránu slední v hruď našeho blaha! Zakleli nás ku věčnému, zoufalému bolu – ach! snad dlíme naposledy, naposledy spolu!? Ach, to bolí! ach, to bodá! Hrot ten příliš pádný! Kdož nám těchy, rady podá? Žádný! žádný!! žádný!!! – Zase hudby skočné víří čarodějný proutek – slyšet kroky – snad že míří sem, v náš svatý koutek? On to – již mně Ji oderve, jde Jí rámě podat! – Nuže, lačný v ňadru červe, začni dále hlodat! – 23
Garde des dames.
Když já jdu s milou na procházku, tu vždycky jako na provázku za námi někdo musí jít, a kdyby to měl psíček být! Nic nebojte se o svou dceru! Já opatřím ji dobře, věru! a jistě lepší pozor dám, než jakákoli garde des dames! Či chcete stíhat nás a hlídat, co budem kutit, co povídat? „Než dvé milenců“ – praví Čech – „je snáze hlídat pytel blech.“ Či míníte snad, že jsem slabý? že k bránění mám srdce babí? Tož vemte – radímť – ku zdaru v stráž dcerušce pluk husarů!
Tajná láska.
Jen oko v oko ponořit, jen stiskem ruky hovořit, jen jeden z duše poslat vzdech, jen zřídka kdys, jak na pospěch skrytě se zlíbat na procházce – toť dost před světem tajné lásce. 24
II.
IMMORTELKY.
[25]
Věnování.
Sám se svým citem, vzdálen světa všeho Když v podvečer jsem v tichém snění sedal, Rozváté když jsem z blahověnce svého Oschlé již lístky v upomínkách hledal: Vždy Musa věrná úkoje mé tísni NEsmírné skytávala dumnou písní. Každinkým bolu mého rozechvěním Vynořil zpěv se z choré duše mojí, I lyra má jej provázela zněním Tím milotěšným, jež nám rány hojí. Květ písní těch jsem pourovnal k sobě, Oběť to, již teď posvěcuji Tobě. Nuž přijmi je, ta dítka mojí Vesny –, Ach! časně prchlé v Orkus zimy děsný! Povzdechy mými jsoutě odkojena A krví srdce mého pokropena; Mých žalů jsou to naříkavé tóny, A bláze mé zvonící k hrobu zvony. Tož přijmi je, ten dáreček nevelký, Ku rozpomínce mnohých blahých chvílí, U jichžto vzpomínání pěl jsem immortelky. [27]
Květlo děvče.
Květlo děvče v jarní kráse jako růže stolistá. Ach, ty Bože! Komu nebe to děvčátko uchystá?! Přilétali motýlkové pobavit se s růžicí; chodívali mládencové za mladinkou dívčicí. Ale růže slavíka si za kochánka obrala; dívka láskou své srdéčko ku zpěváku rozňala. Zpíval slavík na sta písní růži milé z úkryta; loudil jinoch zpěvy lásky z rozchvěného varyta. Aj slavíku, ptáče prosté, v chudém šatě k růži jdeš! Aj ty hochu, chudý hochu! proč to děvče miluješ? Líp’ se hodí zlatohlavý motýl k růži stolisté. Ach, ty hochu milý! veta po tvé lásce zajisté! V dál slavíka zaplašili – růže svadla, opadla; láska hocha, láska děvy v srdcích mladých nesvadla. 28 Tluče slavík o samotě po růžince spanilé; – dívka pláče pro milence a hoch touží po milé.
Zdaž zpomeneš?
Až někdy v loktech chotě Svého blahostně spočineš, a jeho ruka Tě hladíc, vlásky s čela Tvého lehýnce odšine, a lahodné Tvé tílko ku ňadru přivine, a zlíbá Tě – zdaž, milko, pak vzpomeneš, že tomu, jenž Tvé vlásky hladíval také druhdy v blahu lásky, opuštěnému srdce puká?
Ráj lásky.
Jak šťasten, komu osudové ráj lásky dali údělem, ráj, jenž nás božským prstem zove, však – božským střežen andělem. Máť nároky sic každý stejné na ráje toho blaženost, a božství všem je dobrodějné; však cest je různá rozdílnost. 29 Jednoho samo vnese štěstí bezvolně skoro v lásky ráj; druhý si peklem dráhu klestí a ani neuzří ten kraj. A jiný vidí na obloze malebné ráje odznaky: „Za nimi!“ velí pádit noze – a honí vzdušné přízraky. Tu jeden, stoje blízko ráje, nemůže k němu najít klíč a jiný zase, klíče maje, pro ráj ten nemá ani chtíč. Ba málo jich, jimž ráj své klásky v žeň podal už zde na zemi; však tam, v tom sídle věčné lásky se sklene láska nad všemi.
Podzimní listy.
Oddíl první
I.
Což se divíš, že to listí Což se divíš, že to listí
 se stromů už seschlé padá? po létu že Flóra chřadne – ve hrob kloní se tak mladá? Nediv se! vždyť ve životě stejné případy se dějí: tisíc listí naděje má, ale – všecky opršejí. 30
II.
To pole, tam hle! jak je siré! To pole, tam hle! jak je siré!
 jen strniště mu z všeho zbylo; že tisíceré dalo plody, za to je stádo rozšlapilo. Jen pracuj, bratře, ze vší síly! ať duch Tvůj veškerenstvo opne: až všecko dáš a vyžiješ se, pak svět Tě vděčně za to – kopne.
III.
A což ty větry burácejí? A což ty větry burácejí?
 proč ruší vod těch rozhovory? Snad nechtí pohnat z líné hloubky to pleso na ty příkré hory? Jen mlč, ty srdce! zticha větře! to jezero se z místa nehne; ty hneš jen vlnkou a pak zmlkneš, a voda – v starý žlab si lehne.
IV.
To slunéčko si nyní hoví: To slunéčko si nyní hoví:
 jde brzy spát a pozdě vstává. Což nehoví si? Či snad také jak mnohý člověk postonává? Ba nedivím se, jestli stůně, už dlouho službu vykonává, a v jednom kuse v práci dřít se, to věru sil mu nepřidává. 31 Drvoštěp se nalopotil, chudák, celé léto v lese, nadělal tam sáhů dříví, a jaký mu zisk to nese? Dříví odvezli si jiní, zima už se blíží během, a ten chudák za vši práci zatopit si může – sněhem.
Oddíl druhý.
I.
V mé duši je tak truchlivo V mé duši je tak truchlivo
 už po nějakou dobu; jakobych cítil předtuchu, že jsem již blízek hrobu. Počínám teprv duchem žít a cítím, že mám zhynout! Ach na počátku úkolu mám ustat – odpočinout!
II.
Jak zář červánků večerních Jak zář červánků večerních
 déšť věstí zpráhlé zemi, tak pohled na pouť života mne těšil nadějemi. 32 Já přál si býti dělníkem u vlasteneckém dílu a cítil v sobě probouzet se mládí jarou sílu. Svůj život nes’ jsem za oběť bratřím a drahé vlasti, a klesám cestou k oltáři, na nějž chci žertvu klásti.
III.
Můj život posud mrtev byl, Můj život posud mrtev byl,
 jakoby život žádný, a teď, kdy jsem se probudil, osud mne drtí zrádný! O hrozno jest, chtít živu být – a nemít k tomu moci! těšit se slibným mladým dnům – a klesat v náruč noci!
IV.
Už noc se dávno rozpředla Už noc se dávno rozpředla
 co síť pavouka hustá, a vláda světla dobledla, teď vévodí tma pustá. Ztich’ život i ten jeho ruch, jenž poklid svatý kazí, ba ani nehýbe se vzduch – jen z děr svých lezou plazy. 33 Na nebi jedna za druhou se vyrojily hvězdy, jakoby k věcem velikým mít valné chtěly sjezdy. A měsíc zvolna za horou si bránu otevírá a na to nebe zjasněné i na zem temnou zírá. A vidí, vidí na nebi mrak zlý i hvězdic řady, a vidí, vidí na zemi ty plazy a jich zrady. A jak tu jeho paprsek na tichý hřbitov hledí, tu uzří, uzří živého, jenž u mrtvých tam sedí. A kolem něho ropuchy, slepýši, červi, hadi, již o tělo se živého – o kvas to nový radí. A v hlavě toho živého se štírem zmij’ se pere, a v srdci toho živého bol – červ ten lačný – žere. A neřest ta, co na zemi, s neřestí v nitru jeho se radí, jak by podělit se měla o živého. 34 A rada jejich shodla se: „Nám vnitřním patřit bude co živ, a až jej zdrtí smrť, pak vašim hodům zbude.“ Vyslechl živý ortel svůj, že za živa má mříti, a v smrti, kdyby pokoj měl, že červům musí žíti. Vyslechl v němém zoufání – a povzdychnul bezděčně; a v ňadru kýs mu šeptnul hlas: To věčně! věčně!! věčně!!! V tu dobu měsíc zavolal na husté, černé mraky, by všemu světu zastřely hvězd uslzené zraky. A vítr divě zaskučel, a hrom zaduněl v rázu, by nikdo v světě neslyšel ples jedovatých plazů.
Poslední prosby.
Až shasne na vždy oko moje a srdce mé až dobolí, až nebeského do pokoje duch vzlétne z toho údolí: 35 pak, Předrahá, již v srdci nosím, přistupiž k lůžku mému, prosím, a čelo, ústa, prsa má nech pokřižuje ruka Tvá. Víš, že i já jsem v lásky době dělával zbožně křížek Tobě! Pak v to mé shaslé, sklenné oko toužebně ještě pohlédni, by obraz Tvůj v něm přehluboko utkvěl co obraz poslední; i zatlač je co milou schránku obrazu Tvého – k věčnu spánku. Tak budeš se mnou v hrobě dlít, já Tebe a Ty mne zas zřít. Víš, že jsem v blahé lásky době tak rád pohlížel v očka Tobě! Svou hlavu nachyl k mojí hlavě a poceluj mne na čelo – na čelo to, jež přelaskavě vždy na Tebe jen myslelo. I rty mé polib zsinavělé, jež o lásce Ti pěly vřelé, i oči, jichž jsi byla svět, i líc, již barvíval Tvůj hled. Víš, že i já jsem v lásky době rty, čelo, oči líbal Tobě! A na památku lásky vroucí, jíž jsem Tě ctil až po ten hrob, slzičkou z oka vykanoucí můj obličej již ztuhlý skrop; ta smyje všecku moji vinu a libá bude Hospodinu; 36 ta, oko Tvé když zarosí, mně smilování vyprosí. Víš, že i já jsem v lásky době proléval slzy – z lásky k Tobě! Až obléknou mne v rubáš bílý a v tvrdou rakev uloží, kol hlavy dají vínek milý a růži bledou přimnoží: i Ty mi prokaž služnou lásku, a spletši vínek ze Svých vlásků, polož jej, slzou skropený, mně v důlek srdce studený. Víš, že i já jsem v lásky době dal se své hlavy vlasy Tobě! Až spustí mne v tu chladnou zemi, v tu poslední mou posteli, jež s všemi světa, nadějemi i s Tebou mne již rozdělí: tu vysyp, drahá, první hrsti na rakev mou té těžké prsti; své tíže Tebou pozbude a tolik tlačit nebude. Víš, že i já jsem v lásky době tíž všecku hleděl levit Tobě! A každým jarem kdy se vrátí zelený květný země krov, nezapomínej zpomínati na opuštěný ten můj rov; vsaď důvěrnému svému druži pomněnku, immortelku, růži; jich vniknouc ke mně koření Tvé zašepce mi zdravení. 37 Víš, že i já jsem v lásky době libostná kvítka skýtal Tobě! Na mé i na Tvé jmenoviny přijď, drahá, vždy mne navštívit tam do mé tiché domoviny, kde věčný mír a věčný klid. Tam díš mi, co Tě rmoutí, těší, co má Tvé srdce i co hřeší; mně pak se bude o tom zdát, když dlouhý sen svůj budu spát. Víš, že i já jsem v lásky době v ty svátky býval blízek Tobě! I na Dušičky, kdy se sejde na hřbitov přátel přemnoho, nech zpomínka Ti v paměť vejde, i Ty že máš tam někoho! Tak chvilku na mém hrobě prodli, za věčné blaho mé se modli, tři křížky na hrob udělej a požehnání Své mi dej. Víš, že i já jsem v lásky době modlitbou prosil blaho Tobě! Konečně až ten život zdejší odevzdáš Bohu do rukou, až pukne srdce nejněžnější a tepny Tvoje dotlukou: přijď, drahá, za mnou bez meškání tam ku věčnému milování; přijď s touhou Svému ku choti, on vyjde Tobě naproti. Víš, že jsem vždycky v lásky době spěchával nejraději k Tobě!
38 III.
PŘEKLADY.
[39]
Muž v poslední den svých přání. (Dle Al. Blumauera.)
Již blahostná se blíží chvíle, tak dlouho úzkostlivě kýžená, kdy mne i Ji ve slučbě přespanilé s rozkoší láska v náruč pojit má! O slétnislétni, dne, o slétni se své dráhy, jenž stojíš ještě mezi mnou a štěstím mým! A slunce! zavři oko svoje záhy – ty’s krásné jen, kdy usínat tě zřím! O vzhůru, noci! na svém voze hvězdném v měsíce průvodu se vzhůru vznes! By kynulo ti, mně co kyne dnes, ty schvátila bys oře v kvapu rychlojezdném! Co v mládí bujném, v roztoužení bezdném jsem o slastech a o požitcích snil, to ztělesní se všecko za příštích už chvil – to vše, ba mnohem víc! – Ó luzné vidiny těch dob! Vy snové obraznosti! jen drážděte mých ňader hlubiny: dnes – dnes již stanete se skutečností. Dnes vámi napěním tu číši valnou, z níž neúkojnou žízeň, věčně palnou [40] jsem hltal druhdy chvatem šíleným, dnes vámi číši onu napěním, a povznesa ji, zahledím se v ni, až chtíčem mocným rtové zplamení. A byť již z tělesné duch prchal skrýše, já pozvednu tu číši slastí výše a budu píti – nechť se póly boří, nechť oheň pekel v patách za mnou hoří, nechť zem i nebe rozsype se v prach a dým – živť bůh! já číši tu až na dno vychýlím!
Píseň o vzdáleném miláčku. (Dle Al. Blumauera.)
Odešel milý můj v daleký kraj, dělí ho ode mne hory i háj; kdybych já dohlédla tam, kudy jde, já bych mu kynula a on zas mně. Květným kdy zplesal by nad údolím, měla bych polovic radosti s ním; utrh’-li kvítko by, dal by je mně, pěl-li by písničku, pěl by ji mně. Vidouc ho kráčeti po lesinách, slyšela jeho bych toužebné „ach!“ Laskavě bych ho pak obejmula, k němu se věrnému přivinula. O kéž jsem rusalkou čarodějnou, mohoucí měniti podobu svou! 42 Jak bych s ním milostně laškovala! jak bych se blažena usmívala! Když podle vody by zadumán šel, milý květ pomněnky za ním by spěl; a kdyby vylovil plynoucí květ, v milených rukou by choval mne hned. V stínu kdy hledal by odpočinek, příkrov bych snesla mu ze květinek; na louce kdybych ho uhlédala, za ním co motýl bych polétala. Ku knihám v komůrce kdyby si sed’, k oknu co slavíček slétla bych hned; pěla bych písničku, co má tak rád, srdéčko v něm by se musilo smát. Aspoň svůj laskavý toužebný vzdech kéž mohu poslat mu po Zefyrech; křídla by mělo mít políbení: mé by mu doneslo pozdravení!
Kterak se má milovati? (Dle Al. Blumauera.)
Ždáš-li sobě blahý svět, musíš, dívko, rozumět hříčkám Amorovým: poslyš tedy, zlatoušku! já Ti – ústa ku oušku – tajně o nich povím. 43 Předně budiž každý čin, hled i pohyb přiodín znakem lásky skvostným; láska jen to kouzlo zná, jež i hříčky odívá půvabem milostným. Hubičky jsou lásky květ! Slasť kdy ze rtů pije ret – ach! to v srdci sladí! Sladší však to pamlsek, Tvůj kdy vlhký jazýček s mým se zobká, hladí. Lahodně to chutnává, když Ty, nejsouc zdráhavá, dáš se líbat snadně; avšak ještě ladnější líbek jest a chutnější, jejž Ti uzmu kradně. Společnosti chladný ráz těsní-li a svírá nás, vtipkuje a nudí; velí-li nám oči zlé, bychom sladké city své ukrývali v hrudi: nechať plane v očku tvém – tajná slídným zrakům všem – tiché lásky záře; nechať brzkou úlevu z tvého vyčtu úsměvu, z ruměnné tvé tváře. Laškování, ťuknutí, potisk ruky, mrknutí, 44 pod stolem nožička, jež se o mou opírá – neb když nikdo nezírá, úkradná hubička, a podobných hříček roj otevře nám chutný zdroj, skytne chvilky zlaté; v každém kruhu bude nám usmívat se Mílek sám, závisť pak se zmate. Když však spolu sami jsme a u štěstí lásky své líbáme se v skrytě; pak uvolni obraznost, srdce, žerty, rozmarnost z těsných zvyků sítě! Pak setřesme zdráhání, u zpilém ať líbání srdce v jedno splynou; rtové nechť se napájí, duše pak ať jásají, blahostí až zhynou! – Chtěl jsem sdělit, dívko má, kouzla Ti, jež láska zná, plán se mi však sřítil. Umlknu již. Kdo by chtěl lásce určit pravidel, ten jí nepocítil. 45
Honem líbej! (Z Lessinga.)
Závisť čítá líbky, dítě! proto líbej stokrát hbitě! honem ty mne, honem já tě, honem! honem!! na stokráte! Honem! líbej na stokráte, ať se závisť v počtu zmate. 46
IV.
DEKLAMACE VÁŽNÉ.
[47]
Matce vlasti.
Ty drahá matko, vlasti moje! už nekvil, nenaříkej sobě, že světoznámá sláva Tvoje tak dlouho musila tlít v hrobě. Hle! anděl Páně světem letí, a křídel jeho spasný vánek rozvívá hromadu těch smetí, z nichž nepřítel Ti vztýčil stánek. Se sluncem ranním vstanou jasní dnové, již lesk Tvůj zjeví světu v kráse nové. Ty vlasti moje, drahá matko! už zastav horkých slzí toky, že ti, jež kojila jsi sladko, jsou vrahům dáni za otroky! Hle! anděl Páně letí světem, a vichrem mocných křídel jeho pukají pouta v dvěstěletém žaláři s rukou nevinného. S nadějí, láskou syni k tobě letí, svobody svátek s vírou slavně světí. Ty matko drahá, moje vlasti! již utiš srdce svého žely nad rodem, jehož čackou mláz Ti v němotu vrh’ lid zlověstnělý. [49] Hle! letí světem anděl Páně, a šum ten mocný jeho letu dal synům Tvým vzdor hlubé ráně zas řeč, že mluví v uši světu. Nezkalí cizinec čest Tvoji hanou, k obraně Tvojí čin i slovo vstanou! Ty vlasti moje, matko drahá! už nekvil, nehořekuj více, že láskou lásku splácet váhá Tvých dítek skorá polovice. Hle! anděl Páně světem letí, a křídel jeho rozechvění ovívá spící tvoje děti a zvěstuje jich probuzení. Cizinců jed jim uspal oči obě – teď procitlé vše v náruč chvátá Tobě! Ty vlasti moje, drahá máti! už zjasni tvář Svou bolem trudnou, že odrodilci předpojatí jdou posud cestou hříšnou, bludnou. Hle! anděl Páně letí s hůry, a levné jeho křídel vání rozhřívá ledných srdcí kůry a vede zpět je ku poznání. Kajicně, v popeli a žíni, bosi – „Ach matko, odpusť!“ u Tvých nohou prosí! Ty drahá matko, vlasti česká! už netruď, neplač, nesmuť hledy, že vztek a zloba nepřátelská své dlouho lily na Tě jedy. Hle! světem letí anděl smrti a mečem božské spraved’nosti 50 zlověstné roty ve prach drtí brojivší proti národnosti. Bůh válčí za nás, vítězství je s námi! Kdož odváží se bořit Slávy chrámy? Nuž vlasti drahá, slavná Slávo! už zvesel srdce, zjasni zraky: syn miluje Tě, hájí právo, a svět je musí uznat taky. Hle! anděl Páně proudy lásky do veškerenstva srdcí leje: sbratřence víží rodné pásky, a cizinec cizinci přeje. Veliké Slávstvo dojde svého práva, a slavně oslaví se slavná Sláva!
Nedejme se!
Aj Čechové, vy bratří slavní! potomstvo hodné statných dědů! Nám přešlý čas smrt strojil mravní, chtě vymazat nás z živých středů; však my se ze mdlob probudili a osvěžili dávné síly; budoucnosť nový věk nám nese: Nuž bratří, žijme! nedejme se! Naproti nám se moci spikly od nejnižší až k svrchované, jež tísnit, šlapat nás si zvykly a utlačovat bezochranné; 51 my přec jsme vznesli svislou hlavu a hlásíme se k svému právu; svobodný národ pouta střese: Nuž bratří, vstaňme! nedejme se! Když jazyk náš, ten libozvuký, vytlačen s hůry v chýši klesl; když stíhaly prodajné ruky, kdo český syn jsa, česky hlesl: ach jak tu srdce Čechů věrných přetěžce neslo tisků perných! Však naše řeč se zas povznese, jen ctěme ji a nedejme se! Koruny české práva svatá, lesk dějin slavné naší vlasti – vše zničit spěly ruce kata, i budoucnost nám chtěly krásti! Však lid náš ví, co druhdy býval, kdy praděd za vlasť krev cedíval! zná práva svá a ctí je v plese. – Nuž hajme práv a nedejme se! Velicí muži proslavení, již rozžali nám světla svíci a lidem hnuli k probuzení, jsou pro věc svatou mučeníci. Los krutý v bídu, v smrť je sýlal, a vrah i zběh jim klnul, spílal! Teď setba jejich plody nese – nuž slavme je a nedejme se! Památky dávné vzdělanosti, jíž honosil se předek jarý, i slavné činy rekovnosti, již osvědčil kdys nad Tatary: 52 náš „Rukopis“, ty zpěvy vzorné – vše lží jest chásce pravdosporné! Však sláva naše nesetře se; lesk její šetřme, nedejme se! Čech milovníkem býval míru, nevedl války pro zisk podlý; ctě zákon otcův i svou víru, žil tichém, svatém ve pohodlí: však lupič zlý-li hlavu vztýčil, tu povstal Čech a škůdce zničil. Jak předci naši chovejme se: milujme mír, však nedejme se! Jen slaboch volně šíji kloní pod nohu; jež ho k zemi tlačí; muž, síly vědom, máchne po ní, než k zašlápnutí čas jí stačí. Svobodný pouta zdrtit hledá, otročit hrdost jemu nedá. Což v nás krev čacká nepohne se? Svobodu chtějme! Nedejme se! Nuž Čechové! vy bratří drazí! Jen svorně, mužně k sobě stůjme! Nám z blízka, z dáli hrozí vrazi – i my jim hrotné zbraně kujme! My za věc svatou vedem boje ; za drahou vlasť, za práva svoje; zdar hojný s nebes k nám se snese, jen paže vzhůru! nedejme se! 53
Proslov
k prvnímu vystoupení zpěváckého
spolku.
(Poprvé přednesen v Blovicích 21. května 1866.)
Hodina míjí, prchá den, i rok ve hloubi věků klesá – a srdce lidské v dobách těch tu hořce truchlí, tu zas plesá. Však ples i žal se nestřídá jak s nocí den, vždy stálou měrou: než jednu srdce pije slast, zakouší mnohdy bolest sterou. Přešťasten, komu nebem dán ten dar, jejž dosti nelze cenit, ten dar, jenž z pláče tvoří směv a hoře v rozkoš umí měnit! Však blažen i, kdo strastí zlých loudavý odchod zná uspíšituspíšit, a ne-li měnit trudy v slast, aspoň jich hlody v ňadru tišit. – Nám Čechům tuhý osud dal pocítit často svého hněvu; však nebe poskytlo nám zbraň – a zbraň ta božský dar jest zpěvu! Kdy tíseň hněte, pějeme, a dumka žel náš ukonejší; a slast kdy blaží, jásáme, a radost je pak vznešenější. 54 Pěl Lumír náš, a Vyšehrad se kouzlem zpěvu pohyboval; pěl Záboj bratřím stísněným, a vrah se zdrcen odstěhoval. Voj Táborů kdy zazpíval, Evropa v údech svých se třesla, a cháska prchla malátná od božích bojovníků hesla! Kdy pastýř zapěl v údolí, umlklo ptactvo stinných hájů, a dívky zněl-li sladký hlas, oživnul sen čarovných rájů. Čech silou kdy se rozzpíval, byl rekem mocným, nepřemožným; kdy láskou – srdce podmanil, kdy modlitbou – i svět byl zbožným. – Zpěv náš je odkaz praotců, jím býval národ Čechů slavný; i potomek, jenž zdědil jej, žij v zpěvu, buď v něm neúnavný! Ne nadarmo svět nazývá ten národ český rodem zpěvným! Zpěv, zdoba naše, klenot náš, buď tedy všemu světu zjevným! My pějme v svatém zápalu, ať sbor náš mocně, slavně hlásá, že nezmřeli jsme, žijeme, že naděj kyne nám i spása. 55 Neb tehda jen by zhynul Čech, kdy ztuhly v něm by zpěvu proudy, a nepřítel vždy ochotný na rakev by mu sypal hroudy. – Však dokud svaté jméno Čech co štít nás bude přiodívat, my nezahynem, budem žít, a chceme zvučně, slavně zpívat!
Proslov
k otevření ochotnického divadla.
(Poprvé přednesen ve Spáleném Poříčí 1864.)
Svobody zavítalo mladé ráno, volnosti slunko vzešlo nad obzor; povstává, dlouhým snem co udoláno, a probuzenstvo stoupá v čilý sbor. Sen neutlumil svěží ducha pružnost, on síle spící novou sílu dal, on utužil tu starodávnou mužnost, jejížto zárod v chrabrých prsou spal. Vstal národ český jako na zvolání, a vstala s ním i touha po činech; pojistit slavně jemu bytování teď záleží jen věrných na synech. 56 I my zde, sníťka mohutného kmene, jenž pevným kotví v Čechách kořenem, k té úloze se známe posvěcené, a svatým plá nám srdce plamenem. Pomáhat osvětě a vzdělanosti, porážet bludů temnost přemnohou, probouzet vroucné city národnosti – toť vznešenou je naší úlohou. Hle! chrámek Thalie tu stojí malý, bohyně libosměvné oltář v něm; my s touhou radostnou jej zbudovali a poprvé dnes přicházíme sem. Zde v nevinném, šlechetném pobavení duch zondaný se opět zotaví, a síly poochablé prací denní na novo osvěží a pozdraví. Zde libohlasná naše mateřština zalahodí nám ryzím hlaholem, a vypleje se vlačná cizotina, jež zlým je v mluvě naší koukolem. Zde láska k národu a vlasti milé ve prsou povděčných se probudí a probuzena u zmnožené síle zaplane ohněm jasným ve hrudi. Zde obrazy živými vzorných ctností se ojemní a zušlechtí náš cit, zde duch se předsudků a mrákot sprostí, a vzejde jemu blahé záře svit. – 57 A tak ten chrámek skrovný, v němž se nyní ples první koná Muse na počest, hojného poskytne nám dobrodiní: v něm pravda, krása, dobro budou kvést. Jen družně vespolek se podporujme, vedlejších nedbajíce ohledů; jen svorně, co muž jeden, k sobě stůjme, a heslo naše budiž: „Ku předu!“
Proslov
k zábavě hospodářské jednoty.
(Poprvé přednesen v Blovicích 24. května 1864.)
Duch času stále ku předu se bere, tu u volném, tam rychlém pochodu, poráží bludy, trhá mraky šeré a světlu průchod klestí k národu. I nad rolnickým stavem zašuměly již ducha času mocné perutě – paprsek světla probudil jej skvělý, a rolník k slunci hledí upnutě. On nenávidí tmu, v níž tápal maně a klesal hloub a hloub rok po roku, on vítá záři jasnou, jí se klaně, k osvětě hlásí se a k pokroku. 58 On knih se chápe, pomocné té ruky vyprošťující ducha z temnoty, hledí si oprav, dbá i na nauky a v prospěšné se řadí jednoty. On ač si váží moudrých otcův zvyku, přec výmyslů si všímá novějších a při práci a každém při podniku docílit úspěchů chce hojnějších. On nechce pracovati rukou pouze, jak před nedávnem ještě pracoval, kdy potu jeho květem byla nouze, kdy statek hynul a se zkracoval. On uznává, že musí ruka zdravá rozumem zdravým býti vedena; jen práce rozumná že práce pravá, a blahobyt že její odměna. On ví, že v jedné hlavě moudrost není, že každý něco z celku poznává; a proto přijímá rád naučení, jehož mu zkušba jiných podává. On, čeho sám byl zkusil, druhým sdílí a uvažuje jejich zkušenost; tak vzdělává se, prospívá a sílí a pěstí občanskou ctnost – vzájemnost. Ke schůzím hospodářů, kde se radí pospolným míněním svůj o prospěch, tam spěší rolníkové staří, mladí, a jeden sbírá zkušenosti všech. – 59 Hle! takto rolník český kráčí, chvátá ku předu v rovné čáře s pokrokem, by vzešla jemu brzy doba zlatá, kde hoj a štěstí snah je úrokem. A doba tato vzejde, vzejde, vzejde! Rolnictva blahobyt zas zakvete! Tlak, pod nímž dlouho úpěl rolník, přejde, a umlknou ty stesky staleté. Lid náš se dodělá zlatého věku, jehožto ztrátu často oplakal, a žehnat bude zbožném ve povděku těm, od nichž věk ten zlatý vznik svůj vzal. A naše vlasť, ta krásná, přebohatá, kolébka drahá, svatá Čechie, ta bude nám pak sedmkrát tak svatá a skvostem rájů sebe pokryje. I bude hojnost, mír a požehnání po zemích berly Svatovácslavské, i zradujem se vděčném ve plesání, a šťastni budem v krásné vlasti své.
Sen o vlasti. Báseň k deklamaci pro dívku.
Byl krásný letní podvečer. To nebe čisté jako oko děcka, v němž starost žádná, blahost ale všecka; 60 tak čisté nebe, jako mysl svatých, již plynou v jasnu na perutích zlatých; tak čisté nebe, jako sama ctnost, že možno zříti až tam v bezednost, kde hvězdinky na lůžku modrém spějí, dřív nežli na pouť noční vycházejí. Byl krásný letní podvečer. Tak ticho venku jako v chrámu Páně, kdy cherub snáší do své zlaté báně povzdechy tiché z hloubi srdce jdoucí, jež rád vyslýchá Vládce všemohoucí; tak ticho venku jako v srdci šťastném, jež hoví sobě ve snu lásky slastném; tak tichounko, že ucho doslýchá, jak příroda si klidně oddychá. Byl krásný letní podvečer. Mé srdce touhou bezejmennou plálo, tok citů mých byl mocně rozvlněn, v té jizbě mé tak těsno se mi zdálo – vše vábilo i pudilo mě ven. Ach! přivinout se k přírodě co k matce, tam zavzdychat, kde nikdo neslyší, tam zaplakat i zadumat si sladce – ach, tím se srdce vždycky utiší! A mně tak divně bylo, k nevypsání; tak mocné cítila jsem záchvěvy, že v citů různých divém kolotání mně velmi třeba bylo úlevy. Hned zdálo se mi, celý svět že musím pojmouti v náruč, tisknout k prsoum svým, a úkoje že dříve nezakusím, než až se láskou všecka opojím. I rozstřela jsem lokty svoje maně, jakobych vesmír zvala v objetí; 61 však brzy zalkala jsem rozplakaně, že zem i nebe ke mně neletí. – Hned zase zdálo se mi srdce moje tak malým býti, ach tak malounkým, by všehomír pojalo v nitro svoje, a k lásce veliké tak slabounkým. I sklesly ruce mé a hořkým žalem se zalilo mi oko ve pláči: ach! zalkala jsem v bolu neskonalém, proč srdce mé té lásce nestačí?! Svět nesmírný, a srdce mé tak malé! jak možno sad ve kvítko uschovat? A mně přec lásky třeba! – Ach, ty srdce malé, co mám, ach rci mi, co mám milovat? – Tak smutna, nepokojna, rozechvěna, jak děsil by mne hrůzoplodný sen, tak vyšla jsem, celička uslzena, samotna ze své skrovné jizby ven. – * Zamyšlena, trudna, volným krokem ubírala jsem se na pahorek, na němž, rozestřen jsa táhlým bokem, tajemně si šeptá mladý borek. Na temenu jeho v sosen stínu místečko znám, zvláště roztomilé; tam si často ráda odpočinu, zablouzním a zbožně světím chvíle. Odtud pohled volný otvírá se na báň nebes, na krajinu celou, odtud možno oku plavbou smělou plouhati se ve přírody kráse. Stanu na vršku. – Aj, jak tu vlídno! kadidlovým sosny voní dechem – ani hlásku vůkol – všechno klidno, země vystlána je hebkým mechem. 62 Tak tu všecko vábí ku prodlení, že nemožno ani odejíti; srdce praví v sladkém utěšení: Zde je dobře, zde je blaze býti! Já si sedla. Slunéčko se právě potápělo za modravé hory a ve zlaté jeho ve záplavě koupaly se pole, luhy, bory. To červánků moře purpurové celovalo zemi na noc k spánku, jak matinky blahozdrojní rtové, kdy se sklání v lůžko ku milánku. Slunce zapadlo za horu temnou, aby vzešlo opět v kraji jiném; země pláče slzou rosy jemnou, halíc tvář svou šerým smutku stínem. – Ach jak půvabnou se oku jeví krajina při slunce zapadání! Obraz tklivý, jako obraz děvy plačící pro zašlé milování. Jako dívka všecky svoje vnady, všecku lásku, statky vše i jmění milenci podává bez náhrady, hledajíc jen v lásce odplacení: tak i země veškeru svou krásu, vše bohatství slunku obětuje – leč slunéčko nedbá lásky hlasu, usměje se – a zas dále pluje – Pluje pryč, a jinde blaží růže – ach, což více již se nenavrátí? – Nelkej, lásko! moc tvá vše přemůže: slunko vzejde, noc tvou jasnem splatí. Pohled na dědinu milovanou okrášlenou šperky nevšedními, 63 na dědinku, nebem požehnanou, zbohacenou plody přehojnými, naplnil mé srdce sladkým bolem, tak že slza zmočila mi líčko, – a já vzdychla, patříc kol a kolem: Jak jsi krásné, ty mé údolíčko! – Zatím setmělo se; kraj se oděl závojem až neprůzračně hustým; kam se vábný obraz jeho poděl, nelze dopátrati temnem pustým. Leč duch lidský temnot nemiluje, z nichž jen klam a nejistota zívá; proto, když se noc již nachyluje, v nitru nám se zoře rozednívá. A když tělesné se oko světu i svět před ním zvolna uzavírá, otevře se nitro v jasném vznětu, člověk zrakem ducha v sebe zírá. Tak i já se ponořila zcela v srdce svého málo známou říši, a před zrakem mým se otevřela i ta nejtajnější z jeho skrýší. Tři tam chrámy spatřila jsem zlaté, v každém oltář lásce posvěcený, leč jen dva tam vidím ohně svaté jiskrou lásky v plamen rozníceny. V prvním chrámu láska k Bohu hoří, v třetím pálá láska ku bližnímu, druhý však se ve tmu ještě noří – scházíť zápal k ohni obětnímu. A přec oběť tam a nejvonnější po té, co se k trůnu Boha vznáší. Komuž vzplane? Kdož jí nejhodnější? Kdo jest po Bohu mi přenejdražší? – * 64 Aj, hle! Co to? – Tam jakás postava vystoupla náhle ze tmy čiré, z ní jasnota se velebná rozlétla po krajině šíré. Bělostnou řízou oděna a růžnou šerpou opásána – kdož je podivná paní ta? Celá se chvěju polekána. Hle! – již ji nese lehký krok sem ke mně, ano přímo ke mně; ba zdá se mi, že vznáší se netýkajíc se ani země. Již stojí u mne, zřím jí v tvář – Já bláhová! Proč jsem se bála? Když patřím na ni, je mi tak, jak přede mnou by matka stála. Ta přemilostná, bledá tvář, tak láskyplna, dobrotiva, že libější a vlídnější jsem nespatřila jaktěživa. Ten úsměv rtů a očí hled až na dno srdce mého vniká, že srdce, láskou puzeno, celé se před ní odemyká. A kolem ní ta svatá zář, jíž velebně je osloněna – O paní má! Ty’s světice, před tebou klesám na kolena! – Já klekla, úctou dojata, a zbožným okem k ní jsem vzhlédla; leč paní ta se sehnula a jemnou rukou mne pozvedla. A k ňadrům svým mne přivinouc a hledíc na mne něžným okem, 65 ta slova ke mně pronesla lahodné řeči luzným tokem: „Dík tobě, dobrá dcero má, za lásku tvou i úctu ke mně! Ty’s nezapřela krve své, jsouc věrné matky věrné plémě. Nevíš sic, koho ve mně ctíš, leč srdce tvé tě ke mně táhne; Však brzy zvíš, proč duše tvá po lásce ke mně mocně práhne. Já viděla jsem slzy tvé, slyšela tebe žalovati, já znám tu hojnost lásky tvé, jež musí v plamen vzplápolati. Já povím ti, co touhu tvou po lásce velké ukonejší, já naučím tě milovat, co po Bohu je nejsvětější. I vzplane oběť přelibá ve druhém chrámu srdce tvého, a plamen se tří oltářů tě zhřeje proudem tepla svého.“ V tom paní po líci mne pohladila a líbkem vlivši do mne oblahu, podál se na mech měkký usadila, košaté lípy staré na prahu. Pak pokynula rukou v čtyry strany a hle! tu čtvero spatřím zástupů, v nich ženy, stařeny i sličně panny sem k nám se blíží v rychlém postupu. „To dítky mé jsou,“ paní ke mně vece a na tvářích jí radost zářila; leč bylo znát, že radost její přece těžkého rmutu mráka mařila. 66 A první zástup bral se podlé paní: děvčata v tanci, v žertech, ve smíchu, pak ženy v práci, v smutku, v radování, i stařeny ve klidném potichu. Všem paní moje darů rozdávala, jichž mnoho choval hojný její klín; i braly všecky, avšak nevzdávala nižádná díků za ten lásky čin. Bezcitným okem, s lhostejností v tváři na dobrou paní zíraly, jak pohlížejí chladní hospodáři na roli, s nížto plody sebrali. A paní zaplakala usedavě: „Hle dcery, ježto k matce lásky nemají! Snad milovaly by ji obětavě, leč nemilují, že jí neznají. A já přec zrodila je, vychovala, co jsou a mají, vše mé lásky dar, já v prsou svých jim lůžko uchystala, až smrt je vrhne v nicotu a zmar. A přec mne neznají a nemilují! Ach, jak to bolest hrozná: dcery mít, jež dcerami jsou, dcerami i slují, a nepoutá jich k matce lásky cit.“ A druhý zástup bral se mimo paní: děvčata v tanci, v žertech, ve smíchu, pak ženy v práci, v smutku, v radování, i stařeny ve klidném potichu. Všem paní moje darů poskýtala, jichž mnoho choval hojná její klín; i braly jsou, a každá dík jen vzdala, však žádná lásku za ten lásky čin. Povděčným okem sice pozíraly v té dobré paní vlídný obličej, 67 však braly jen, a za to děkovaly, že brát a děkovat je obyčej. A paní zaplakala žalostivě: „Hle dcery, ježto lásky nemají! Jsou vděčny, snad by milovaly živě, leč nemilují, neboť matku neznají. A já jsem je tak vroucně milovala! Co jsou a mají, lásky mé je dar! Ach, kéž by v srdcích jim se láska vzňala, než smrt je vrhne v nicotu a zmar! Nech aspoň nyní matku zamilují! Vždyť jest to bolest hrozná: dcery mít, jež dcerami jsou, dcerami též slují, a nepoutá jich k matce lásky cit.cit.“ A třetí zástup bral se mimo paní: děvčata v tanci, v žertech, ve smíchu, pak ženy v práci, v smutku, v radování, i stařeny ve klidném potichu. Všem paní moje dala darů hojných, jichž mnoho choval vzácný její klín, i braly všecky, avšak v slovech zbojných jí spílaly za velký lásky čin: „Ta že je matkou naší?“ děly zlostně, „ta žena bídná, tento povrhel!?“ I lály jí a bily nelítostně, plyjíce v tvář jí, až to v srdci žel. A paní zaplakala krutým bolem: „Hle dcery, ježto matku zapřely! V jich srdcích zahynula pod koukolem pšenice, již snad dobří někdy zaseli. A já přec zrodila je, vychovala, co jsou a mají, vše mé lásky dar, krev srdce svého bych jim věnovala, by neupadly ve zkázu a zmar. 68 A přec mi klnou, přec se za mne stydí! Ach, jak ta bolest hrozná: dcery mít, jež matku hanobí a nenávidí a šlapou v prach posvátný lásky cit!“ A čtvrtý zástup bral se podlé paní: děvčata v tanci, v žertech, ve smíchu, pak ženy v práci, v smutku, v radování, i stařenky ve klidném potichu. Všem paní moje darů podávala, jichž mnoho choval hojný její klín, i braly jsou a každá děkovala převroucí láskou za ten lásky čin. „Ty matko naše milá, dobrá, drahá! Čím splatíme tu mnohost obětí, jimižto plníš nám vždy studni blaha? Ach žádej všecko, všecko od dětí! Své srdce celé, každé mysli hnutí, i pot, co vlaží v práci naši horkou líc, vše dáme tobě v lásky zaplanutí – ach, žádej, matko drahá, ještě víc!“ – Tak mluvily u vděčných srdcí vznětu a klekše k nohoum milé matky své, pestrými věnci z nejluznějších květů okrášlily jí čelo bělostné. A sladká slova, jež k ní promlouvaly; ta zněla hudbou rajské lahody, a polibky, jimiž ji celovaly, úrodné lásky byly výplody. I zaplakala paní plna slasti: „Hle dcery, ježto máť svou milují! jež hotovy jsou vše jí v oběť klásti a celým srdcem k ní se schylují. Ó, jak mne blaží tato láska vaše, dcerušky moje zdárné, srdečné! 69 tať převáží i bol, kterýž mi páše to plémě netečné a nevděčné. Však přijde den, kdy rod můj poveškerý se vrátí ke mně ze svých bludných cest, kdy pokleknou i odrodilé dcery před tou, jež věrnou jejich matkou jest. Pak radost moje bude dokonalá, neb moji spočinou v mém náručí, a láska má i láska vaše stálá vše srdce milovati naučí. Vy pak, jež ctily jste mne v povržení, až jitro spásy mé se rozšeří, dojdete nejvyššího oslavení co apoštolky lásky k máteři.“ – I požehnala paní dcerám věrným, by hlásat spěly pravdu nejvyšší: žeť láska její zdrojem nevýměrným, jenž každou srdce žízeň utiší – Odešel i tento zástup dcer milovných, a tvář panina zářně planula, co obraz citů blahých, nevýslovných, a po ní slza slasti kanula. – Já patřím na to vše s posvátnou bázní, s rozechvěním a živým soucitem: tu lkám nad povržené matky strázní, tu jásám nad oslavy její rozsvitem. A náhle v srdci se mi vyjasnilo: mohutný oheň mi tam plamená; teď našlo srdce, čemu vstříc vždy bilo, teď dávná touha má je splněna. Teď vím již, koho musím po svém Bohu nejvýše velebit a milovat: 70 ta paní jest to; jí toliko mohu ten dobrýdruhý oltář v srdci věnovat. Jí patří láska má, to mocně cítím, to neklamný mi praví nitra hlas; ji milovat chci veškerým svým žitím a velebit jejího čela jas. Mé srdce bude sladce ukojeno, až láskou k ní se celé rozvlní, co bolí v něm, vše bude zahojeno, ona je zaujme a vyplní. I klesnu na kolena v zanícení před touto paní svatou, velebnou, a v úctě zbožné, v svatém podivení rty moje nadšeně se otevrou: „Ó světice má! paní převznešená! ty matko šťastná a přec bolestná! ty tolik ctěná, tolik potupená! ty nevinná a přece neřestná! ty tolik oslavená, tolik zneuznaná, tak milovaná, tolik nenáviděná! ty tolik požehnaná, tolik proklínaná! ty tolik zulíbaná, tolik zraněná! ty tolik oblažená, tolik zarmoucená, tak bohatá a přec tak chudobná! ty hvězdo jasná, mraky zastíněná! kdo jsi, o paní? kdo jsi, matko má?“ Lahodně usmála se krásná paní, to oko její, plné vlídnosti, zaplálo leskem něžným k nevypsání, a čelo zaskvělo se sněžnou jasností. Políbila má líčka rozpálená, že pronikla mne nepoznaná slast, a jako bohyně jsouc proměněna, velebně děla: „Já jsem tvoje vlast!“ 71 Mně bylo, jak bych zřela nebe otevřené, a jakoby tam v bleskojasný kruh sám Tvůrce stoupil v záři neskončené a zvolal ke mně: „Ejhle, já tvůj Bůh!“ Na tvář jsem padla v uctivosti svaté, jak nehodna bych byla vzhůru zřít, a ruce majíc jak k modlitbě spjaté, celá jsem zdála se jen citem být. „Ó vlasti má! ó předrahá ty máti! I já jsem byla dcerou netečnou. Ach, odpusť, odpusť, chci se nyní káti a nahradím vše láskou srdečnou. Já miluji tě, já se tobě kořím, já velebím tě, já tě zbožňuji; ó přijmi lásku, kterou k tobě hořím, ó dovol, ať tvé roucho zceluji.“ A co tak líbám okraj bílé řízy, obláček světlý paní zastínil a vznes’ se vzhůru, prchá, řídne, mizí, až s modrem nebes v jednotu se slil. Rozkošná hudba, nadpozemsky krásná, zazněla dolů ke mně dojemně, z níž vynikala slova matky hlasná: „Miluj mě, dcero, miluj, miluj mě!“ Pak ztichlo vše, a já – se probudila. Ach ano, bylť mne spánek překvapil, když s šerem v dumky jsem se ponořila – a v spánku tom se krásný sen mi snil. Srdce mi bilo posud mocným tlukem, však cítila jsem úkoj v duši své: v mém ňadru láska k vlasti silným pukem se rozvila co kalich růže stolisté. – 72 Byla již noc, když domů jsem se brala, noc tichá, jasná, věstíc krásný den, na nebi hvězda vedle hvězdy plála, a měsíc hlídal tvorstva tichý sen. A hvězdic svit a záře luny jasná se lily dolů na ten boží svět, na němž má rodná vlasť, ta země krásná, se skví co plný, libovonný květ. A při pohledu tom se oko moje zalesklo slzou lásky horoucí: „Kéž vzejde již, ó vlasti, jitro tvoje a šťastni jsou tví dnové budoucí! Kéž všecky dítky tvoje přilnou k tobě co k matce, kéž tě věrně milují, kéž brání tebe proti líté zlobě a četné rány tvoje zhojují! Kéž poznají, že láska k rodné zemi jest nejsvětější jejich povinnost, a mezi lidstva nepravostmi všemi žeť nevděk nejhnusnější zločinnost! Kéž zaskvěje se, milovaná máti, zas jméno tvé i dávná sláva tvá, bys jako druhdy mohla věčně pláti, ó Čechie, ty drahá vlasti má!“ 73
V.
DEKLAMACE ŽERTOVNÉ.
[75]
Žena a basa.
Deklamace první cenou r. 1863 poctěná.
Velevzácné shromáždění! Znám dvě věci na tom světě, bez nichž nikde dobře není ani v zimě ani v letě, ani v noci ani ve dne, ani v mládí ani v stáří; kde z dvou těchto věcí není aspoň jedné, tam je mrtvo jak v trapistském refektáři. Jedna z těch dvou věcí, kterážkteráž, jak se sluší, tvrdí každý bál i každou muziku, tělo rozpocuje, kapsu suší, kterou hned je z daleka znát po křiku, na niž drží staří i ta chasa, to je, moji milí – basa. Druhá věc, ač vlastně žádná věc, nýbrž – jak to vezmem – třebas osoba, k tomu společností ozdoba, – neboť ozdoby má hrozně ráda – tedy tato druhá věc, anaž se té první ve všem podobá, to je, společnosti velectěná, to je – žena. [77] Kmotr Bárta, basař kapitální, k tomu manželíček exemplární, říkávával za onoho času: „Není přes mou ženu, není přes mou basu! Basa vydělává, žena utrácí, basa tanečníky, žena mne zas trmácí.“ A když míval Bárta trochu v hlavě, měli jste ho slyšet, v jaké slávě, jako filosof, tak učeně řečnil o base a o ženě. Už v těch slovech: basa, žena, jakáž podobnost prý vyznačena! Je tu vidět gramatickou shodu: basa, žena ženského jsou rodu. Basu nahoře máš tenku, dole široku, zrovna jako ženskou v hodném rajfroku; na kloboučku přístroj veliký, to jsou konce strun a kolíky. Má-li basa řádně hrát, musí se jí dobrý potah dát, a ten u nás jako v Praze přijde věru tuze draze. Tak i ženin potah, vulgo šat – jak to muži budou dobře znát – spolkne celou gáži ba i dvojí, když se žena podle mody strojí; a to musí, by svou postavou byla muži okrasou i oslavou. Basa tvrdí muziku! Toto staré přísloví v našem českém jazyku každé dítě ví. 78 Basa základní vždy udá ton, první čtvrť má v každém hraní, předrží i bombardon; ostatní muzika musí za ní. – Žena, ač netvrdí muziku, má přec každá ve zvyku základní ton vždycky udat, podle něhož příslušící jako dobří hudebníci neustále musí dudat, dokud nezlíbí se kapelnici zase nový ton jim udat. Žena také jako dobrá basa drží takt při každém kuse, dle něhož buď tančit musí chasa, nebo plakat jako na funuse. Běda! kdo by nechtěl tancovat tak, jak paní basa ráčí hrát. – Kdo chce dobře na basičku hrát, ten ji musí pěkně za krk brát. Rovněž tak, kdo od ženy hlas chce slyšet drobet laděný, musí zcházetzacházet s ní jako s husím prachem: nesmí hnout se ani dýchat strachem, aby se to tiché pokolení nespustilo na hlas do bručení. – Basa na jednu se nohu staví; žena zase na patu, aby mohla muže v stálém zdraví zpode špičky dostat pod patu. – Kdo se začne učit na basičku, musí na levici navlíct rukavičku; 79 když však mozolů již získal dobrou školou, potom může přehýbat i rukou holou... Taktéž kdo si udělat chce známost s nóbl dámou a chce přijít na most, po němž jde se k oltáři, musí skvít se aspoň tolik v gale, jako by měl v krejčovském žurnále mody dělat panu Číhaři. Jakmile se ale ožení, to pak od své drahé polovičky obdrží už svolení, že smí stáhnout rukavičky; neboť jest mu zápolit, aby ženě sehnal šat a chleba – a kdo má se mozolit, tomu rukaviček není třeba. Za něj honí modu potom paní, a on na vzájem zas lopotí se za ní. – Kdo si basu hodlá koupit, musí, nechce-li prohloupit, kupovat ji nejen očima, ale hlavně ušima; neboť ti, již basy dělají, mnohdy za krejcar svědomí nemají: dají špatné base zevní lesk a krásu a prodají skřipec za výbornou basu. Nu, a zač pak stojí, prosím vás, hezká basa, má-li špatný hlas? – U ženských zas, moji zlatí, naopak to platí: hezké ženské s hláskem špatným, s výstrojem však k tomu zdatným, ty by měly miláčků, že by šly jak na dračku; 80 mohly by být třebas němé – tím raděj je každý ve’me. – Muzikanta nikdo nenutí, basu mít, jež není po chuti, on ji může zase prodat: kdo však s ženou dal se oddat, ať se na hlavu i postaví, vícekráte se jí nezbaví. Basa mívá málo not a zdlouha hrává: šrum! es! půl! – a přestane; žena však, když muži koncert dává, má not dost a pětkrát vázané. – Basa postupuje, čím je starší, v ceně, hodnotě a šarži; její hlas pak teprv dozraje, když se hodně vyhraje. Známo jest snad zkušenosti vaší, že, čím basa starší, tím je dražší. – Tak i ženin hlásek časem vytříbí se v jasný ton – zpívá potom sopránem i basem; třebas, dokud byla mladičká, cinkávala jako rolnička, v stáří trefí hlučet jako zvon. Nu a žena, jejíž hlásek sahá od C kontra k páté oktávě, neslouží-li muži k oslavě, není-liž to žínka drahá? – Má-li basa dobrým tonem znít, musí basař řádně přitlačit; dotkne-li se strun jen jako letem, zazní basa tenkým flagioletem. 81 Žena zas jen tehda dobrou hráti ráčí, dokud strast neb bída její strun netlačí; flagiolet pak – totiž fňukání – spustí, když ji něco tlačí, nebo když pan manžel v dohřání nějakou jí vtlačit ráčí. – Basa hrává jenom tony dolejší, někdy také tacet mívá; žena ale vždy a k tomu solo zpívá a má vždycky tony hořejší. – Aby basa dala dobrý ton, musí míti basař kolofon, kterýmž, potřeba kdy káže, občas smyčec maže. Ženštiny, zvlášt ony dámy z haute-volée, representantky dobrého tonu, mají také zapotřebí kolofonu, totiž těchto – a to v míře takové, že vězívá v kolofonu velmi nutném ku bontonu často mnohem větší cena, než zač stojí celá žena. Má-li basař dobrou basu, umí-li jí přijít na kobylku, rozeskáče všecku chasu, rozveselí každou v těle žilku. Muž zas, chce-li veselou mít chvilku, nesmí ženě přijít na kobylku; sic mu jinak začne skřípat v uši, div mu nevystraší z těla duši. Basa a ty její sestřičky: cello, viola a housličky 82 s všemi instrumenty strunovými shodují se zcela se ženskými; údové pak ctného mužův cechu – to jsou jako instrumenty z plechu. Která banda pěkně hraje k tanci nebo k poslechu, obyčejně složena je ze smyčců i ze plechu; zřídka bývá hudba pouze plechová, řidčej’ ještě pouze smyčcová. Tak i mužští touží za ženskými, ženské zase po mužských se shání; přiznávání chce mít prýmy, prýmy chtí zas přiznávání. Jenom někdy, a to neprávě, dává se produkce velkolepá na nástroje pouze ženské, nebo pouze mužské: na nástroje ženské při kávě, kde se místo hraní – klepá, místo smyčce bližní maže; na nástroje mužské, kde se za kuráže, při pivě neb víně z duše hloubi kolem stolu na plecháče troubí. – Avšak teď už dost! už musím přestat radši a si marně neškodit; tu a tam se mnohé líčko mračí, moh’ bych s tou svou řečí špatně pochodit. Já jsem nechtěl, dušinky mé zlaté, naproti vám táhnout polem; vždyť mne, že jsem dobrák, znáte! Povídal jsem jenom slova Bárty, co mi řekl, když jsme hráli v karty. Vímť já, když to vezmem kol a kolem, 83 že i žen i bas je potřeba jako soli do chleba. Ku příkladu: zač by besedy, výlety a bály všecky dohromady stály, kdyby nebylo v nich žen a bas? Byly by to obědy nemastné a nesolené, jenom proto ustrojené, by je každý, kdo má hlad, s dobrou chutí – nechal stát. Nebo kde bych já byl, smutná duše! nabral látky plné nůše k tomuto dnešnímu říkání, – za něž na věčné chci časy tuhé činit pokání – kdyby ženy nebylo a basy? Proto opakuju znova předešlá svá smírná slova: „Žen i bas je potřeba jako soli do chleba!“ A k těm slovům důkaz vám, dáli Pánbůh, také dám, až se s ňákou hezičkou libozvučnou basičkou pro manželské potěšení odhodlám přec ku ženění. Potom, jako dneska, zvolám zase: Sláva dobré ženě! Sláva dobré base! 84
Důlečky.
Děvinky krásné, směvné, vnadné! českého šípku růže zdárné, při jejichž zjevu radost mládne a strast i žalost kvapem stárne! Ó zjevte, sličné! pěvci svému, odkud to, k půvabu že všemu, jímž milostně nás poutat znáte, ty přerozkošné důlky máte – ty důlky ladných na bradičkách i růžovatých na tvářičkách, ty důlky, v nichž má lásky bůže – Kupido malý – skryté lůže; v nichž sedí věčný směv a živost, a věčný žert a čtveračivost; ty důlky, jimiž poutat znáte, ó rcete! odkud že je máte? *** Na svém trůnu hvězdojasném seděl Pánbůh v nebesích; ticho bylo v sídle krásném, žádný ples a žádný smích. Smutně, zdlouha čas se ploužil, ani žertík neblesknul, tak že Tvůrce pozatoužil, až i sobě postesknul: „Ach! jak tu v tom nebi smutno! ač zde mrtvé krásy dost! Svrchovaně jest již nutno, bych měl něco pro radost.“ 85 Když tak Pánbůh pohovořil, zamyslil se na chvilku – rozhodl, a hned si stvořil celé pluky andílků. „Vy mne přece rozsmějete,“ řekl k nim pln potěchy; „bavte, smějte se jak chcete – jenom žádné neplechy! Jsem váš otec dobrý, milý, to vám ale povídám: budete-li rozpustilí, zle se na vás rozhněvám!“ A hned počly radovánky, smích a žerty, hry a ples, oživly ty rajské stánky, rozkoš vešla do nebes. Krásní byli andílkové od paty až do hlavy, a každý den měli nové radosti a zábavy. Pánbůh měl z nich potěšení – ovšem také někdy zlost – neboť při všem vyražení událo se hádek dost. Když se hodně znešvářili, rozprchli se od plesů, a tu musel Pánbůh milý soudit jejich procesů. – 86 Jednou stalo se, že přišel v nebes stany země-syn, a když viděl tu a slyšel, jak se baví Hospodin, stál tu všecek zradovaný, a ta slova hrkla z něj: „Otče dobrý, milovaný! pár těch andílků mi dej!“ A k té jeho prosbě vroucí andílků se sdružil ret: „Dovol nám, ó Všemohoucí, podívat se na ten svět!“ Nebes pán se durdí velmi: „Oj! což jste vy nestálí! Netušil jsem, že vás, šelmy, zvědavosť tak rozpálí.“ Ale oni neustali prosit v jedno s člověkem, až svolení vyžádali na tatíčku přeměkkém. A tu Pánbůh, k odepření nemaje již příčiny, několik jich v okamžení změnil v krásné dívčiny. A když se již loučil s nimi, řekl měkkým hlasem svým: „Že jste z nebe, znameními vás, dětičky, opatřím.“ 87 Jedné pravil: „Pojď jsemsem, zlatá, ty jsi moje celičká!“ Při tom jeho ruka svatá štípla dívku do líčka. K druhé: „Ty máš u mne kličky, já se hněvám na tebe!“ Pích’ ji prstem do bradičky a odstrčil od sebe. A jak sáh’ jim buď na líce, buď na hezké tvářičky, dostaly ty krasavice přerozkošné dolíčky. Pak děl Pánbůh ku člověku: „Ty andílky smíš si vzít! Těš se povždy z jejich vděku, s nimi budeš rajsky žít. Dražší jsou nad perly, zlato, život lidský ozdobí; nezapomeň ale na to, že i někdy pozlobí!“ Člověk tyto dárky sobě snesl dolů na ten svět, andělské je po podobě i po důlcích poznáš hned. Spanilé jsou v každé částce na těle i na duchu; kdo se kochá v jejich lásce, nebes cítí předtuchu. *** 88 Děvinky krásné, směvné, vnadné, vonného keře růže zdárné, při jejichž zjevu radost mládne a strast i žalost kvapem stárne! Vy zjevily jste pěvci svému, odkud to, k půvabu že všemu ty přerozkošné důlky máte na ladných, luzných na bradičkách, na růžovatých na tvářičkách, jimiž milostně poutat znáte; ty důlky, v nichž má lásky bůže – Kupido malý – skryté lůže; v nichž sedí věčný smích a živost, a věčný žert a čtveračivost, ty důlky, jimiž poutat znáte, zjevily jste, odkud je máte.
Obrana mužského pohlaví. Odpověď na Rubešovu „Obranu krásného pohlaví“ i na „Dodatek“ k ní.
Dovolte mně mluvit, prosím, ať ulevím srdci dnes! Všady, kam se krokem nosím, kde se odbývá nějaký ples, jediný jen slyšet hlas, a ten tupí, haní nás; všady ze všech ústek ženských vychází jen obrana, leč z těch řečí safienských kouká jenom – mužská pohana! Co si to jen usmyslily v prakaždinké besedě 89 bránit se a ze vší síly zatápět nám na ledě?! Proč se brání? co proti nám mají? Vždyť jim pranic neberem! Vímť já, vím, že jen se vychloubají, že jdou na nás mužské s keserem. Vždyť je ctíme, milujeme, vždyť jim každé přání z očí čteme, a to je jim pouhé nic! Co pak chtějí ještě víc? Ano, pokořit nás, vládnout námi! To však se vám nepodaří, milé dámy! My! my se vám nedáme, vlády ženské neznáme; kdybyste se vládkyněmi staly, teprve byste nám toho daly! Na nás chyby haníte – samy o svých nevíte? Vy jich máte dost a dosti, skoro více nežli ctností. Abych vypočet’ je po pořádku, počnu hnedle od začátku. Už to věčné vyzvánění, že jste krásné pokolení! Proč ne ženské pohlaví? Tu se věru rozum zastaví. My se jen mužskými zveme; vám je málo ženskou slouti? Račte jenom nahlédnouti, v starém zákoně jak čteme: nestojí tam, Bůh že učinil ošklivce a krasotinku; nýbrž že si umínil stvořit muže a pak žínku. 90 K čemu tedy ono vyzvánění, že jste krásné pokolení? Tím nám nedokážete nic více, než jen, že jste chlubné plíce. Já vám krásy neupírám; sám rád v pěkné očko zírám, s líčkem hezkým rád se pobavím – co je krása, vím a krásu ctím. Ale takhle – stále nám to cpát, což to jiného, než námi pohrdat? Pak-li od vás nic jiného slyšet není, leč to, že jste krásné pokolení, tím nám mužům chcete říci, že jsme samí šeredníci. Prosím vás, už přestaňte s tou hanou! Což vy máte krásu zpachtovanou? Jsme-li tak my mužští škaredí, aj, proč klopíc očinka, mnohá cudná dívčinka stranou vzdychne: „Hoch jak panenka!“? Hleďte! tuť musíte uznat samy, že tu krásu máme na polovic s vámi. Díme-li: „Jste pokolení slabé,“ aj! tu mnohým mozečkem to dlabe. Myslíte-li, že jste silné, věru, domnění to mylné! Že podvedl Evu v ráji had, čí to slabost, ne-li její? Vědouc, že se v ní co ženě síly krejí, mohla říznout mu pár pukrlat a odbýt jej slovy: „Pane hádku! nesládne mi po jablátku; já jsem žena – já jsem já! – žena sebe dobře zná!“ 91 To kdyby mu byla udělala, celý svět by byla zachovala. Ovšem že jste hrdy na to nejvíce, že ji had sved’ a ne hadice: kde však, prosím, v které kronice stojí psáno, nebo čím je dokázáno, že ten had byl samec a ne samice? Či myslíte, v tom že byla síla, když Ctirada Šárka zpila, anebo když Dalila Samsona jest vlasů zbavila? Přeju vám tu sílu i tu čest; všemu světu známo jest, že ta síla byla – zrádná lest, a že Dalily i Šárky vaše dobře by se hodit mohly za Jidáše. Této lsti, – či slavné síly i vy jste se dodědily: neboť posud v mnohém párku nalézti lze statnou Šárku, při níž manžel rozmilý tolik zkusí, tolik hořce vypít musí, že chodí jak opilýopilý. A ty novověké Dalily nejsou slabší té ze starých časů; neb i ony souží muže tak, že pozbude mnohý chudák vlasů. – Rády se vy také vychloubáte, z útrpnosti jenom že se provdáváte. „Z útrpnosti dopřeje dívenka hochu náchylnosti trochu, 92 z náchylnosti ruky své.“ Tak to častěji už povídaly. Ano, ano! že vám hráli! Což to, chlubné dívky, nevíte, kterak po mužích se blázníte? Zpomeňte si jenom, v masopustě když tak bývá sňatků hustě, když vám běží na půl kopy let, a vy bojíte se zbýti na ocet, jakých je tu chvatů, sháněk, byste přišly pod čepec, jak si dáte hádat od cikánek, přijde-li přec pro vás milenec. Známo vám, že, není-li to hned, nevdáte se potom ani za sto let. A to vdáváte se z útrpnosti? Aj, toť k smíchu, ne-li právě k zlosti! Haníte též naše fraky: „Z předu nic a vzadu nic!“ Vyhlížíme prý v nich jako straky. Prosím, ušetřte si raděj plic! Ptám se vás jen, kdo vám řek’, že jsou fraky v pravdě naše? Nevíte, že přešlý věk z francouzské je upek’ kaše, že k nám přišly přes hranice; že je trpíme jen, a nic více, že se dočká mnohý z nás – ba že blízko už ten čas – kdy se bude ukazovat proutíčkem frak co starožitnost za sklíčkem; že přichází, ať tak díme, cizinský kroj ke zmaru, 93 že si všichni pořídíme svou slovanskou čamaru? My prý máme „v předu nic a v zadu nic“, za to vy zas toho máte víc! Valíte se jako spousta vln – jednou ženskou celý pokoj pln! Rcete, nač ty z Němec, z Francouz hračky, slovanské-li máte šněrovačky? K čemu jsou ty krinoliny z železa a drátů kuty? K čemu ty pamelahuty a ten všeliký tret jiný? Proti zimě? Jistě ne! – pod ně lehce vítr fučí; proti horku? – také ne! – vždyť ta tíže vás jen mučí! Či je máte pro okrasu? Slyšte jenom sterých hlasů, jak si v koutku povídají, – a ty hlasy pravdu mají – že v tom vyhlížíte jako flašky! Žádné žerty, žádné frašky! Poslechněte jejich grunt: pamelahut – to je špunt; tílko úzce šněrované – to je flašky hrdlo vystrouhané, a pak krinolina, ta rozháňka, to je hotová od flašky baňka. Nuže, teď to, sestřičky, už víte, jak v tom cizím kroji vyhlížíte! Pak zas nemůžete pochopiti, kterak může mužský pánem býti! Navštěvovaly jste školu? Pomněte na první kapitolu 94 z historie biblické, tam to máte celičké: „Evo! poslušna buď muže svého, a on bude panovati nad tebou!“ To psal Mojžíš sám – a jeho poctíte snad důvěrou! Či snad v tom je uzel hádky, že jste zformovány z lepší látky? My že jsme jen z hlíny, a vy z kosti? – Ale z čí pak? – Z naší! Na tom mějte dosti. A že svědky býti nesmíte, tomu se tak divíte? Aj, vždyť musí svědek zamknout zuby, mlčet jako němý paragraf; vy však, kdyby třebas zašili vám huby, zůstanete přec jen živý telegraf. Pravíte, že mužové jsou hlavy tvrdé, nepovolné, neústupné, hrdé: za to vy jste měkké dost, bych tak řekl: samá citlivosť! Má-li některá milého ráda, přijde-li však jiný v lásce hrdina a ji o trochu té lásky žádá, co činí ta dívka nevinná? Nemůže tak tvrda být, by mu dala s práznem odejít: nejprv ho jen polituje, potom trochu povzdychuje, potom se už přibližuje, trochu se mu nakloňuje, potom trochu poceluje, potom trochu pomiluje, pak se celá do něj zamiluje – 95 a ten první milý, aniž chudák o těch pletkách čuje, dostane v nejblaženější chvíli jednoduše kvinde, by si hledal štěstí jinde. Milenka pak miluje zas dál, by se hodný počet hochů vystřídal, a než minou čtyry neděle, má už milých přes půl mandelemandele. Důkaz to až příliš makavý, že tak tvrdé nejste jako my, již jsme nepovolní, vytrvalí v lásce, věčně věrní jediné jen krásce! Známť já o vás jedno přísloví, jež jsem nevyssál si z malíku, a to vaši celou měkkost vypoví: „Ženská pláč i smích má v jednom pytlíku.“ Když jsme už ten cit tak prošli, což abychom také k vtipu došli! Vtipu, to je pravda, dosti máte: na tom vy si také zakládáte! Ale k čemu? K něčemu snad prospěšnému? Ano, ano! povídáno! Takhle muže za nos tahat, hluboko jim v kapsy sahat, malovat jim bulíky, gordické plést uzlíky, naučit je bumbat vodu, denně honit novou modu, umazávat stovkám nuly, aby tuze netloustnuly, 96 na svou stranu vábit sluhy, u modistek dělat dluhy, v lásce kolik várek vařit, na svou kapsu hospodařit – k tomu máte vtipu dost; děkuju však za tu ctnost! – Co se učenosti týče, k té vy máte ovšem klíče: ani samy nevíte, mnoho-li už umíte! Chodit pěkně do salonů, umět hráti primadonnu, bolně vzdychat, sladce hledět, podle galanthommu sedět, pěkná dělat pukrlátka, něžně papat cukrlátka, klassické číst autory, míchat s slupkou brambory; o tom, jak se sukně šijí, odříkávat theorii, cizí řečí pohovořit, v kanapé se volně bořit, operetní kousky zpívat, vkusně podle mody zívat, trochu hrát si na koketku, vlastenectví nemít špetku – ba, vy ani samy nevíte, mnoho-li už umíte! Ještě zbývá mi, se ohraditi proti chloubě bezpodstatné, v níž jste ráčily si dovoliti pohaněti celé mužstvo statné, že prý, má-li z nezdárného synka 97 něco moudrého přec být, dřív se musí oženit, by mu neučená žínka narovnala pomatenou hlavu, co muž žádný nebyl v stavu. V tomto hlavy narovnání vězí hrozná závada: oženit se, to je, milí páni, dostat metlu na záda, neboť žena bývá hezká metla, bývá malovaný karabáč, kterýž zloba z dlouhé chvíle spletla, by nám smích náš proměnila v pláč. Kdo dostane ostrou paní, tento svižný bičík živý, ach! ten strašně vystřízliví z blouznivého horování. Pravíte-li ale ještě dále, že ta naše moudrost kopuroká i srdnatost omdlívá, když se na nás modrooká krasotinka podívá: tím v nás vzbuzujete jenom víru, že jste každá půlka štíru, že ty vaše oči svaté celičké jsou jedovaté – ano, že jste jako hadi, draci celé veskrz naplněny jedem; neboť jenom oni skácí kořisť svoji pouhým hledem. A tak, moje milé dámy, škodíváte sobě samy 98 těmi prožluklými obranami; proto řaděj ustaňte a nás mužských nehaňte – těžko věru bojovati s námi! My jsme sice dobráci, máme vás až příliš rádi, lásku naši k vám nic neochladí, ač se nám to špatně odplácí; pak-li nás však dopálíte, přisám Perun! potom zvíte: zastavíme všecky bály, zavřem divadla i sály, nebudem psát romány, zahrajem si na pány, nikdo z nás vás nepolíbí, nikdo se vám nezaslíbí, žádný muž se v rozhorlení vám vzdor na vzdor neožení, oddavkám pak odzvoníme hrany, zůstanou z vás staré panny – prohlásíme věčné boje proti vám a bez pokoje budem hřmít, až zvítězíme, až vás všecky pokoříme a svou pomstu nasytíme! Nuže, teď to všecky víte, kterak si tím posvítíte, pak-li si nás rozkmotříte. Co se však nás mužův dotýče – my nechceme dělat buřiče; já za celý mužský voj hlasuju hned za pokoj! – (Sbor mužův odpoví:) Ano! – my hlasujem za pokoj! 99
Deklamace o nosu.
„Komu čest, tomu čest!“ Tak to v písmech psáno jest, tak by se i všude díti mělo, kdyby lidstvo sobě rozumělo; ale na tom světě kulatém tak se mnohdy pomatem, v nadšení že zasadíme kousek bláta do zlata, za to ale pohodíme ryzé zlato do bláta. Že nemluvím ledacos, nýbrž pravdu svatou ze života vzatou, toho důkazem je – nos. Co on chudák zkusí, to se nedá vypsati, byť by každé péro husí, dokud pérem bude, chtělo vždy a všude utrpení jeho hlásati. A přec není nos jen tak ledacos! Čest mu měla by být vzdána – ne pak posměch, úškleb, hana! Avšak těš se, milý nose! nebudeš vždy povržen; posavad je pravdou: „Kdo se ponižuje, bude povýšen.“ I ty ve svém pohanění dojdeš cti a oslavení. 100 Slyš! já sám chci v této době věnovati tobě dnešní svoje říkání; uvidíš: než hotov budu, že ti hojně vydobudu pochvaly a uznání. K vám však, posluchačstvo vzácné! nesu slova úprosu, byste, když můj jazyk začne chválu hlásat o nosu, dobrý pozor na mne dali a mou řeč si k srdci vzali. – Víte, moji předrazí, jaký as to slovo „nos“ má původ? Mně se zdá, že pochází nejspíš od „nošení“. To je dobrý důvod, moje vzácné shromáždění! Staří Češi když mu jméno dali, bez pochyby uznávali, že ten chuďas bosý mnoho nosí; ku příkladu: brejle, bulíky a hejle, karbunkule, fackování a všeliké malování, kteréž věci ledakdos nechá navěsit si na svůj nosnos. Slovo „nos“ též ukazuje, jaké úcty nos náš zasluhuje, že by se měl pro výbornost svou takřka nosit na rukou. Teď se ale ptáme: „Proč pak asi nosy máme?“ 101 Tomu, kdo si hlavu láme, by se toho dověděl, za odpověď dáme, co nebožtík Rubeš pověděl: „Máme proto nos, abychom ho nestrkali v ledacos! Můžeť přijít kámen na kosu, frňk! – a máme po nosu. Kdež pak potom jiný vzít? Tam jít, kde se rozdávají? Nosy, jež se dostávají, tuze dlouhé bývávají; a takž by nám bylo jít domů – ne-li s jedním šosem, jistě aspoň s dlouhým nosem. Proč pak se to asi děje. že nos číhá z obličeje? Nu, to zvíme velmi lehce, vždyť v tom nejsou žádné čáry! By naň strčil okuláry, kdo druhého vidět nechce; bychom za ním chodili, by nás za něj vodili, bychom se zaň, jak jen chceme, pohodlně mohli vzít, když tu něco vyvedeme, zač by se měl člověk rdít.“ Takto Rubeš uměl vyložit, proč nám nebe nosy dalo; avšak tu je příčin málo, dlužno ještě jiných přimnožit. Nos je obličeje ozdoba! Dejme tomu, že by kdos 102 neměl mezi očima ten nos. Jakáž byla by to podoba?! Děti – ty by se ho bály, vtipkáři by se mu smáli, dobří by ho litovali, zlí by mu zas toho přáli – nejhůř by se mu však vedlo u holek: jest vám známo vespolek, že kdo za holkou chce chodit, musí se dát za nos vodit, někdy také zatahat, ano, aby láska nestydla, že si musí nechat udělat z nosu na bulíky nosidla. Jakž pak by to mohl kdos, kdyby neměl nos?! Nosu je též třeba hlavně ku profilu též i k fronte en face.*) Myslete si někdo z vás obraz vyvedený dosti správně – třebas vlastní podobiznu – nebude-li nosu mít, zdaž ji bude někdo chtít? Nos má též tu vlastnost skvělou, člověčí že tvářnost celou na dvě půle rozdělujerozděluje, a seč je, se přičiňuje, dodat lidské tváři krásy. Bez nosu by obličej náš asi neměl příliš vábné vnady; rozplesknutý stejně všady, ——— *) Vysloví se: frontan-fás. 103 byl by, společnosti přezlatá, jako širokánská záplata. Dále pak že rozděluje nos, ten dividátor čacký, naši tvář, tím umožňuje, že lze vylípnout – dvě facky; kdyby tvář šla od čela až ku bradě, a pak od ucha zas k uchu, tuť by byla, jak si myslím, v duchu, jenom jedna facka na snadě. Nos též dělí oči obě, cožtě prospěch nemalý; za to děvčátka ho v každé době z plných srdcí pochválí. Tím, že mezi očka leze, vyměřuje lásce širší meze: neboť kouká-li se děvčátko jedním očkem na milého, může zase drobátko druhým mrknout na jiného. Nos i velkou hraje roli na rozkošném lásky poli: když o sladké políbení milostenku jinoch prosí a už dostal dovolení, tu se dřív než rtové dotknou – nosy. Kdo se k vůli zábavě pustí do vypravování, ten musí mít v každém rukávě notnou porci prášení a lhaní, protože je lež i prášení nejostřejší zábav koření. 104 Nos i tady napomáhá; neboť tak daleko sahá, že si oči tlučhuby nevidí proň do huby. Nos i naše zuby chrání, jako neproniknutelný štít: on se opře každé zbrani, nedopustí zubům ublížit; on se první vrhne v pračku, bojuje až do krve, a když rozbit na omáčku mrtev sklesne, teprve vydá střežené dřív sebou zuby do záhuby. Nos je také dobrý poddaný: nebyl jakživ ve vyšetřování, je loyální tak, že ani nemůže být udaný; nemíváť on nikdy ve zvyku starati se o politiku; s Uhry drží jenom tak, že k nim chodí pro tabák; tím však stát nic netratí – neboť nos si všecko zaplatí. Kdo se lidoznalstvím zabývá, může různé karaktery snadno prostudovat na dno, jak se lidem na nos podívá. Důkaz nebude tu předrahý, projděme jen lidské povahy. Člověk, který vypíná svůj nos nad jiné a vysoko jej nosí, 105 zajisté je pyšný kos, jenž má místo mozku hnízdo vosí. Kdo si na nos nechá věšet všecko a se klátí jako třtina, buď je posud nedospělé děcko nebo rodem z Hloupětína. Komu nechce ledacos jít pod jeho hrdý nos, o tom dle Lavaterových kněh můžem říci bez obavy, že je trochu tvrdé hlavy, neb dokonce Ultračech. Kdo rád do všeho nos strká, hasí, co ho nepálí, tiché, mírné lidi trká, již mu ani vody nezkalí – o tom důkazů lze podat na fůru, že je smělý Všetečka, a že nosí z Německa na východ svou kulturu. Která dívka ráda nosík krčí, myslíc si, že pohodlně strčí všecku moudrost, jakou zná náš svět, do starého „amazonenhutu“, jistě byla v Praze v „inštitutu“ a je tuze „kepildet“. Pak je na světě i lidí dosti, kteří z pouhé úslužnosti na nose si dají tancovat, slámu pálit, dříví štípat, 106 kroupy tlouct a jehly sypat – ba i kteří dají za to plat; kteří, když má panstvo výlet, do nosu si dají střílet, a když jim ho urazí, ještě poníženě poděkují, potom ve strachu a v nesnázi k „Milostem“ zas přistupují a je na kolenou prosí, by se panstvo smilovalo a jim povolení dalo, by si směli přilepit zas nové nosy: lidé takovéto lehké měny jsou dle toho k poznání, že své nosy mají otřeny a otlučeny – od samého patolízání. – Nos má sídlo svoje pode čelem, v kterémž rozum vládne, z čehož každý hned uhádne, nos že rozumu je nositelem. Já však tvrdím ještě více: nos – to je ten rozum sám! Nechcete-li věřit, podám vám důkazů až na tisíce. Když vyvede někdo kousek hloupý, nebo, jak se říká, když si koupí horempádem v pytli zajíce, a když potom, ač už pozdě, cítí, že mu rozumu zasvitla dennice: tu se honem za nos chytí. A proč to? Nu pouze proto, poněvadž teď uznává, nos že rozumu vždy dodává, a že s ním se poradit měl o to. 107 Když tak někdo, sprostá duše, kterýž na vtip příliš nedrží, od leckoho jednoduše hodný nos si utrží: a když potom v počínání svém více v radu vchází s rozumem: kdož ho vede v Minerviny brány, ne-li nos ten darovaný? Ten naň stále volá: „Ipse! – Chyť se za nos! – Vtip se!“ Také slýcháváme výrazy: „Hodný nos! – Dobrý nos!“ To však, moji předrazí, není jedno a to samé. Hodný, čili dlouhý nos může nám dát ledakdos, jak to z vlastní zkušenosti známe; dobrý nos však, který cítí napřed, co a jak má býti, který nikdy neklame, ale spravedlivou skytne radu, kam můžeme strčit bradu, nebo kam ji strkat nemáme – takový nos v žádné apatyce nedostanem ani za tisíce. – Moh’ bych ještě dlouho zvonit o záslužných výbornostech nosu. Bylo by to však jen vítr honit, sušit prach a kropit rosu. Kdo chtěl, poznal již z mé řeči, kterak nos je užitečný nám; a kdo nechtěl, toho nepřesvědčí, kdyby k němu mluvil anděl sám. 108 A když anděl minul by se účelem, jakž bych moh’ ho dojít já, kterýž, jak mne každý zná, nejsem ani svatým ani andělem!? Pravíť mi můj dobrý nos, abych neživil té marné touhy, sic že by mi padl v los hodný nos a hodně dlouhý. Proto musím řeč svou zkrátit. Dovolte jen, moji předrazí, bych směl ještě slůvko ztratit o tom, jak se s nosem zachází. Jeť on ubožák, ten nos! V zimě v letě chodí bos; musí snášet horka, mrazy, do všeho jím každý vrazí, a na místo ochrany dostává se mu jen pohany. Což pak vy, kdož nosy máte, tak jste zcela bez citu, že jim nijakou nedáte ochranu ni záštitu? Když tak často vyhodíte marně mnohý tolárek, proč též nosu nezřídíte aspoň jednoduchý futrálek? Jsouť sic tady mezi námi mnozí muži, ba i mnohé dámy, co přec služby nosu odplácí: jsou to šňupačky a šňupáci, a pak ony dámy laskavé, kteréž mají essbouquetty, 109 aqua vitae, pačuli, eau rose*) a pomády voňavé, čímž tak někdy z etikety trošku vyčastují nos. Ale což ti pořídějí proti nevděčníkům přemnohým, kteří s nosem zacházejí jak s otrokem ubohým! – Proto nyní k láskám vašim ve jménu všech nosů vznáším prosbu snažnou, srdečnou: „Važte si vždy nosu, važte, odměnit se jemu snažte uznalostí povděčnou! To, čím nejlíp se mu odsloužíte, čím ho nejvýš oblažíte, to je nepatrná věc a nevinná, k tomu ku podivu laciná; za čtyři neb za pět nováčků prodá vám to tabáčník neb kupec, a ta věc je – řádný šňupec tabáčku!tabáčku!“
Pohádka o jednom učiteli.
Byl jednou jeden učitel – už nevím, v kterém kraji – ten dobře žil a měl, co chtělchtěl, a bylo mu jak v ráji. ——— *) Vysloví se: ó rós.
110 Hned z počátku co pomocník blahostný život vedl: ne vodu – pivo, víno pil a holoubátka jedl. Měl služby plných sedm set a neznal dluhů psoty, kabátů jednal ročně pět, a desatery boty. A zábavy si také přál, pěl, skákal až do patra, a při tom všem pan principál si vážil ho co bratra. I principálka byla vždy laskava k němu všecka: neštípal dříví celý čas, nemusel chovat děcka. Občanstvo mělo v lásce jej, že by ho bylo snědlo: jakmile zachtěl někam jet, – měl zdarma vůz neb sedlo. Nemusil „líbat ručičky“ a poníženě prosit, ni při hostinách na faře pokrmy na stůl nosit. Nesnášel plných třicet let pomocnického bolu; jen dvě leta byl „mládencem“ – pak dostal dobrou školu. 111 Tu jej pan správce donutil k své dceři Karolince, jež měla krásu, vzdělání a – dvacet tisíc mince. Hned uložil je na úrok – bylyť, jak by je nalez’; vždyť měl ku řádné výživě štolu a sobotáles. Ten scházel se mu na krejcar vždy měsíc napřed k ruce bez hádek, klení, bez restů a bez vší exekuce. Vždyť každý platil milerád, neznal se nikdo mračit; ba co mu darů nanesli, brát ani nemoh’ stačit. A nyní počal pansky žít: nábytek zřídil drahý, čalouny z Vídně objednal, piano skvostné z Prahy; z Florence krásné obrazy k ozdobě do komnaty, z Paříže oděv pro sebe, z Bruselu ženě šaty. Pak koupil sobě koní pár, kočár i lehkou bryčku, a letohrádek vystavěl v rozkošném údolíčku. 112 A tabuli si skvostnou ved’ tak jako báťa ruský: za léta jídal selátka a o vánocích lusky. Truňk jeho nebyl: „Za šesták mazáček ječné břečky“; mělť mělnického ve sklepě vždy jednu neb dvě bečky. A mimo to si nastřádal za krátko hrozné jmění, jímž uved’ sebe v možný stav i svoje pokolení. Tři syny své dal studovat na pány, na doktory, i pět dcer provdal bohatě, dav za věna jim dvory. Když umřel pak ten učitel, tu řekli o dědicích, že každému z nich zůstavil nebožtík po tisících. A víte, kde ten učitel bohatství svoje nalez’? Vše přinesl mu neblahý, prokletý sobotáles! Vy chcete zvědět, jak že slul ten opřízněnec ráje? To nevím; ale povím vám, že rodem je – z mé báje. 113
Odkaz.
Byl jeden staročeský pán, syn proslulého kmene, jenž mnohé pěkné panství měl od otcův zůstavené. Vždy hospodaře poctivě nerozhazoval jmění, ač posledním již prutem byl slavného pokolení. Žil po celičký boží rok na rozkošném svém hrádku a nezanášel v cizinu tuk požehnaných statků. Objížděl v létě panství svá a dobročinil lidu a radou moudrou, zkušenou i skutkem hojil bídu. V zimních pak dlouhých večerech, dávnému hově zvyku, na zámek zvával několik císařských úředníků. I hrával s nimi taroky, whist, šachy nebo dámu; ba časem také mlátili i politickou slámu. Ti úřadníci byli mu milí co pravá paže, a on jim vždycky sliboval, že něco jim odkáže. 114 I stalo se, že zemřel pán, a v úřadnickém sboru veliké bylo hádání: kolik jim káplo dvorů? Již každý z nich se viděl být velmožným milostpánem, a každý lámal hlavu svou nějakým velkým plánem. Když testament pak otevřen v dědicův shromáždění, nalezen tam i odstavec následovního znění: „Úřadním pánům N. N. N., jich prospěch věru chtíce, odkazujeme každému – po české gramatice.“
O jarmarce.
Tak jsem se vám ve čtvrtek oknem na ten jarmark díval: velký byl tam lidstva příval, lomoz, křik, až jsem se lek’; soukupové, prodavači – jedni na druhé se tlačí. Když tak zřím to divadlo, maně mi tu napadlo: Srdce tvé tak osamělé vadne, až uvadne celé; 115 přikup k němu ještě jedno, ozdraví pak očihledno; neboť kde je srdcí párek, tam i láska ráda krouží, láska pak, ten boží dárek, srdcím dobře k duhu slouží. O zboží tu dnes je hej – snad i srdce na prodej. Vyjdu ven – a skutečně na výběr tu srdcí bylo; jen že – škoda převěčně! – žádné se mi nelíbilo. Musil jsem jen, ubožák, povzdychnout a nechat tak. Avšak v srdci stonavém starý červ zas počal hlodat, a já řekl v bolu svém: „Nemůžeš-li koupiti srdéčko si po chuti, tedy hleď to svoje prodat; nebudeš-li srdce mít, budeš s bolem jeho kvit.“ Hned jsem postavil si krám a své srdce prodávám. Čmert v mých kupcích musil vězet! Každý mi je nechal ležet: jeden, že je děravé, druhý, že je bolavé, ten, že schváceno je z bálu, onen, že už doklepe – srdce to prý nejlépe s flastrem poslat do špitálu. 116 Tak mu každý chybu věděl, a já, ač jsem mocí hleděl třeba za „babku“ je dát, nemoh’ jsem je odprodat. Posléz chtěl jsem dát je v handl; začnu hlásat jeho ctnosti: žeť sladké jak cukrkandl, plno něžné milostnosti, že jest měkké, útlocitné, plamen že v něm hnedky chytne, že jest velké, že jest vřelé, že pojímá lidstvo celé – zkrátka: že celý svět zdejší nemá srdce výbornější. – Hlásilyť se srdcí roje, ale horší nežli moje! To jsem přece nemohl srdce své dát do výměny za škvár jakýs bez vší ceny, sic bych si byl pomohl pěkně z bláta do louže. A tu hořce zatouže, zavřel jsem svou almárku a šel domů z jarmarku. – Se srdcem však nechci žíti, nechci víc je v prsou míti! Srdce mít už není v módě; nač tu plavat proti vodě? Bez srdce má člověk nebe: tloustne a nesouží sebe. Nechci já žít na polo; ergo – s srdcem na kolo! 117 Dám si vypsat licitaci, sezvu zdejší generaci: jednou – dvakrát – po třetí – a už srdce poletí! Popřejž jenom, nebes Pane! ať mi zase nezůstane; sice bych je v hněvu svém – někomu dal jarmarkem.
Rozmanité chutě hubiček.
Hubička, ta je vám podivné stvoření! mívá chuť rozličnou jako to koření. Hubička, kterou dá děťátko matince, chutná jak mandlička, je po ní sladince. Hubička, kterou muž mužovi udělí, chutná jak vyčichlá vodička ze zelí. Hubička, jakou se pozdraví dívčiny, chutnává celerem, budí laskominy. Hubička ve hře – ta feniklem chutnává: nestravné zábavě lahody dodává. Hubička, již mi dá matrona na ústa. chutná jak přestárlá, dřevnatá kapusta. Hubička od báby mívá chuť zázvoru: po ní se kašel hned vyškrabe nahoru. Hubička děvčátka první – je šafránek: po ní se rozleje na líčkách červánek. 118 Hubička od hezké dívky je skořice: sladinká, lechtavá, podráždí velice. Hubička od dívky škaredé chuť nese jako křen z Malína, osrdím zatřese. Hubičku, kterou dá koketka pitvorná, je česnek s cibulí: čpavá a odporná. Hubička od zrádné dívky je puškvorec: z počátku sládne, však po ní je hořko přec. Hubička, již si dá párek se loučící, chutná jak hrozinky smíšené s hořčicí. Hubička, již mi dá milenka v rozchvění, ach! ta je chutnější nade vše koření!
Z pamětní knihy města Kocourkova.
I.
Nařízení o záležitosti vodní.
Před nedávnem udáno sem bylo, že se sedm lidí v řece utopilo. Slavná rada nucenu se vidí naříditi pro bezpečnost lidí: „Poněvadž se v řece prádlo pere, item, šenkýř odtud vodu bere, item, vepři se tam plaví, item, topit se, že škodí zdraví, 119 item, že se řeka mrtvolami zaneřádí, item, že ten příklad jiné svádí: pročež kdo by v budoucnosti osmělil se v řece utopit, dostaví se k soudu a tam bez milosti musí dvacítku pokuty vyklopit.“ II.
Nařízení o čistění města.
Většina pánů sousedů podali spis před slavnou radu, by z bezpečnostních ohledů následní odstranila vadu: „Před hospodou od pánů ochlastů je naděláno marastu, v němž leží smetí celé stohy; i pocházejí z toho nehody, že mnozí, jdouce zpilí z hospody, padají do toho a lámou nohy. Stížnosti této na základu žádáme, aby bez odkladu náš pan primátor nařídil, by hospodský to odklidil.“ Po slavné rady usnešení byl rozkaz vydán toho znění: „Šenkýři! poroučí se Vám, abyste před domem ty nečistoty uklidil nejdýl do soboty, sic do toho se vloží pan primátor sám!“ 120 III.
Nařízení a) o slyšení kázaní,
b) o karbanu.
Dnes slavný magistrát měl sezení, v němž tato památná se stala snešení: Pro primo: „Slyšíme, že mnozí jsou v našem městě neznabozi, již v neděli v čas kázaní u „vola“ pijí nebo karbaní. My nemohouce trpět tuto neplechu a chtíce, aby všichni v neděli pořádně slovo boží slyšeli, pro větší duší věrných útěchu vyřkneme přání panu faráři, by v neděli, než půjde k oltáři, na chvilku zašel ku „černému volu“ a tam měl výklad a čet’ epištolu.“ Pro secundo: „Též víme jistě, že v soukromém kdes místě se hrají zapovězené hry v karty: cvik, barvička a podobné hazarty; a kdo již více platit nemůže, že bývá zbit, co se mu vejde do kůže. My k zamezení toho neřádu nařizujeme mocí úřadu: „Kdo nemá peněz, ten mezi hráče nelez! Leč mohlo by se také státi, že někdo, maje peníze, prohrál by do jednoho halíře: tomu se nesmí více karty dáti, 121 mohlť by silně na souhráče házet; kdyby se ve hře hádka měla státi, nesmí se nikdo do pranice dáti a spoluhráči ani vlasu zkřivit; sic kdyby zabil spoluhráče svého, tak učiniv jej k práci neschopného, musil by z vlastní kapsy své ho živit. Konečně slavná rada vědět dává, že nejpočestněji a bez nouze se obyčejně hrává v obecním rathouze: kdo nefiksluje, výhru svou tam neztratí; neb slavná rada resty z obce zaplatí.“ IV.
O spravedlnosti neboli šibenici.
Ten den na svatou pannu Hátu slavnému zdína magistrátu novina vážná převelice: že k celé obce neštěstí u kašny v prostřed náměstí je shnilá spravedlnost čili šibenice; zvlášť čekan shora že viklá se a třese, tak že už pranic neunese, ba ani pana primátora, kterýž – jak známo celé obci – je nejlehčí mezi radními otci. Žádána rada za tou za příčinou, by postavila spravedlnost jinou. A slavná rada, vzavši stížnost v úvahu, vynesla nález toho obsahu: 122 „Že je teď nouze, nic se netrží; a protož, než se rada pustí do stavění, že pošle komissi svou k vyšetření, zdaž spravedlnost ještě něco vydrží. Pán primátor, pak sám to na se vzal, že se tam vydá, by to zpruboval.“ V.
Vyhláška dražby.
Slavný výbor letos, jako v loni, prodá dražbou pár obecních koní. Každý koupěchtivý ať dnes v poledne koně opatrně sobě prohlédne; vad později našlých nedbá se pak pranic – slavný městský výbor nestojí už za nic.
Proč miluje pomněnku?
Pravila mi ondy dívka hezká, že ni svět, ni zahrada nebeská nemá významnějšího prý kvítka nad pomněnku. Táži se tu militkého dítka, proč že? A tu v odpověď mi dala, že prý ve srdýnku budí upomínku na miláčka jedináčka. Na to třikrát zavzdychalazavzdychala. Já tu počnu zpytovati, co by to as mělo znamenati? 123 Snad měl milý očka úsměvná jak pomněnka modrobarevná? – Či je zelenost snad na památku, že jí vyznal lásku někde v sádku? Nebo připomíná hvězdička v prostřed pomněnčina kalíška – hvězdička ta žlutá jako zlatá, že ta láska byla zlatem svatá? Nebo nosil milý ve svátek z modrého sukénka kabátek? – Aj! nač si to zpomínám? dobře! dobře! už to mám! Nosívalť on modrý kabátek ve všední den jako ve svátek, výložky pak na něm zelené, u krku dvě hvězdy zlacené. Proto v těch třech barvách, ve pomněnce tolik upomínek na milence, upomínek víc než celá míra na miláčka jedináčka – od myslivců – oficíra!
Vařečka a lineál,
aneb
bludní duchové v starém zámku.
Strašlivá a velmi kratochvilná historie, na kopyto Bürgerovských ballad naražená.
Ve tmavé, smutné lesině na kostrbaté skalině před časy stával pevný hrad, krajiště toho autokrat. 124 Však času zub jej lačný žral a mocné zdi mu podrýval; i lid, hledaje poklady, bourával jeho základy. Konečně – nevím v který rok – kýs učený archeolog k památce věčně žijící vystavěl z hradu silnici. Jen jediná z těch rozvalin do výše strmí černá síň, v níž, pohlédna jí blíže v tvář, hned poznáš hradní kancelář. A ptáš-li se, proč těch čtyr stěn ušetřil zhoubců lítý plen, tu odpověď ti každý dá, že rej tam vedou strašidla. A zmužilé-li srdce máš a na duchy se dále ptáš, uslyšíš hrůznou, smutnou zvěst, jejížto obsah tento jest: Před mnoha lety písař žil, jenž v síni té se lopotil; inkoustu sudy vymáčel a pérem hbitě zatáčel. Byl deset let již písařem a očekával každým dnem tu přeblaženou chviličku, kdy chytne ňákou službičku. 125 Vedle úřadní svatyně prostírala se kuchyně, v níž vládla panna Johanka, správcova ctnostná schovanka. Když v luzném stála povděku u okna v poloobleku: šel písař, pan Franc, okolo a mrsk’ tam očkem napolo. A pohled ten jej rozhřál tak, že zapýřil se jako rak, a srdce jeho písařské ve výhni bylo kovářské. „Ach, achich!“ vzdychal v zmatení, jak spanilé to stvoření! Kdybych se dneska správcem stal, z ní správcovou bych udělal!“ A horečně mu plála tvář, když, vstoupiv v temnou kancelář, psal pravicí svou třesoucí list plný lásky horoucí. A když jej přečtla dívečka, padla jí z ruky vařečka, a tisknouc k prsoum lístek ten, zašeptla sladce: „Tebe jen!“ Od této chvíle byl pan Franc s pannou Johankou alianc; pod večer sedal v kuchyni a miloval svou bohyni. 126 I těšili se dost a dost na šťastnou, blahou budoucnost; doufaltě pan Franc zajistě, že letos bude na místě. Však minul rok a naděje posud se na ně nesměje; i sedí smutni, vzdychají a v budoucí rok doufají. Tu z Nadějovic pojezdný v kraj musil odjet nadhvězdný; pan Franc to místo jisté měl – však sed’ tam jeho nepřítel. Zas minul rok, a z Doufalic obroční zemřel, zbaven plic: pan Franc již v duchu zavýskal – však Doufalice nedostal. A po roce když důchodní odplaval s jarní povodní, pan Franc již bohům děkoval – však jiný se tam stěhoval. Pak zesnul správec Herrentanz, a na pořádku byl pan Franc; však hnízdečko to obdržel kýs člověk, jménem Petržel. Posléz i Francův principál se s kancelářem rozžehnal; pan Franc si oddech’ z plných plic – leč nepřišlo mu zase nic. 127 Tak osud zlý s ním divně hrál, že hrstěmi kde jiný bral, on vždy jen sáhl do prázna – mělť krutý los jej za blázna! Již vzdával se vší naděje, že štěstí naň se zasměje; však přece těšil Haničku, že musí dostat službičku. „Jen sečkej, doufej, hvězdo má! za rok jsi paní pojezdná.“ I čekali a doufali, až od obého zmodrali. Leč naděj’ za jich úprosy pověsila jim na nosy bulíky větší nežli věž – neb naděje toť věčná lež. – Haničce zbledly tvářičky a svadly na nich růžičky, a panu Franci na bradě zbělely vousy po řadě. Usechla hořem dívečka, že byla jako vařečka, a z pana France věčný žal vystrouhal tenký lineál. Tu přidružil se zlý k nim host pekelný výmět: zoufalost; ta pošeptla jim radu tu: učinit konec životu. 128 A opuštěnci zklamaní, marného syti čekání, poslechli hlasu svůdného – zbavit se žití bídného. „Což čekati ?“ dí trpce on, „honiti štěstí – smutný hon! Žít nadějí – to chudý kvas, z ní nelze ztučnět v tento čas. Co jsem se, neboh, navzlykal! co prachu jsem již spolykal! Již sterý popsán foliant – a já doposud – – aspirant. Muselť bych věčným židem být, kdybych chtěl, dokud budu žít, s nějakou dosti maličkou se potěšiti službičkou. Ty věrná moje družice! jak scvrkla jsi se velice: dřív široká co kadečka, teď štíhlá jako vařečka! A já, jenž již co studiós objemný býval jsem kolos, já soudek tvůj, tvůj ideál, teď vychrtlý co lineál. Což zbývá nám, než děsná smrt, jež čeká jako lačný chrt? Nuž smrti! my jsme hotovi – zlý osud ať to zodpoví!“ – 129 Johanka ruce lomila a putny slzí prolila, i s hlavy sobě strhla nec – však nepřišla tím pod čepec Chudince není do řečí – jen mlčky všemu posvědčí. Nač živobytí zachovat, když za živa se nelze vdát?! Pan Franc se honem pozvedne, by nástroje snes’ vražedné, a rtoma jeho pohrává myšlénka hrůzná, krvavá. Obejme Hannu naposled a zlíbav svadlý její ret, vrazí jí přímo k srdečku špičatou, ostrou vařečku. Pak chopí dlouhý lineál, jímž na sta rubrik nadělal, a bodnuv si jej do vesty, svalí se vedle nevěsty. – Však strašná nebem pokuta nad vražedníky vyřknuta; neb oba dva se změnili v to, čím se byli zabili. A když se půlnoc přitočí, tu dvě strašidla vyskočí: vařečka a s ní lineál, a probíhají křížem sál. 130 Nešťastný lineál-amant volá co věčný aspirant: „Ach! bože, bože božíčku! jen sebe menší službičku!“ A nebožátko Johanka vzdychá celujíc kochánka: „Ach! ty můj smutku převelký! kdy dočekám se veselky?“
Kvinde.
Já miloval tě vroucně velmi, že bych byl za tě život dal, však lásky květ již opršel mi, hrad libých snů se rozpadal. Já hořel touhou nejvřelejší, však ty jsi byla chladný host; nuž adieu! má znejmilejší! tvé lásky mám již po krk dost. Když jsem tě spatřil ponejprvé, jak’s husy k vodě pouštěla, hned láska vjela do mé krve, a já byl zmámen docela; podepřen o zeď na tě zírám a hynu lásky plamenem, po tobě náruč rozevírám – však ty’s mi dala kamenem! Když šel jsem k tobě na návštěvu, nový od hlavy do paty, a blížil se již k tomu dřevu, co leží u vás před vraty: 131 tu v naději i obávání má duše teskně zaštkala: „Ach, jaké bude uvítání?“ – Ty’s na mne Turka poštvala! Nemoha lásku ústně zjevit, jinou jsem chopil manýru: svým citům chtěje poulevit, usvěřil jsem je papíru. Ach! zkusilo to péro husí, než vypsalo můj bol a pláč! Já myslil: „To ji pohnout musí!“ – Však ty’s to dala pod koláč! Kdys v létě v podvečerní době přiloudil jsem se na čkání a na okénko klepal tobě – však marné bylo volání. Já ťukám, tluku – běda ruce! div nezvrátil jsem zašlý den! Však ty, když už to znělo prudce, vychrstla’s vodu oknem ven! Nedávno šla jsi na bělidlo pro sukénku a pro šátek, já stoje jako motovidlo čekám, až půjdeš nazpátek; pak vyskočím, obejmu tebe, chci promluvit, však ústa zlá, když začal jsem: „O moje nebe!“ – jazýček na mne vyplázla! A ondy, víš to? u muziky, když šlo již v půlnoc po polce, jak’s měla chutě na rohlíky a voněla’s k mé rosolce? 132 Víš, že jsem nekouk’ na skleničku, dal jsem ti láhev na průbu; jen prosil jsem tě o hubičku – a ty’s mne plácla přes hubu! No nemysli si, že jsem špalek, že ani za mák necítím! Tvůj útlocit mne příliš zalek’, a já mám rešpekt před bitím. Adieu! ty má hvězdo lesklá, jež ožehla’s mé lásky květ! Ač srdce mé jsi notně pleskla – je přece zdráv můj milý hřbet!
Potrestaný lakomec.
Přede lety málo, tehdá, jak ten velký vítr byl, v Londonu se toto stalo. Byl jest tamo kupec žil, boháč velmi veliký, kterýž na prodej měl krásné zboží: kabáty a čepice, vesty, spodky, střevíce místo ze sukna a z koží ze samičké gumilastiky. Byl však hrozný držgrešlíček, měl na místo srdce poleno, a byl by si pro trojníček chutě nechal vrtat koleno. Jednou se z božího dopuštění strhl oheň ve stavení, kde on svoje sklady měl. 133 Kupec rychle domů běží – po hořících schodech s těží k svému zboží doletěl. Zlekán, všecek pomatený, sbírá zboží různé ceny, chtě je házet oknem ven; tam však stojí kupa lidí, a z nich v každém kupec vidí zloděje, pobertu jen. Ach? jak škodě vyhne se?! Zde mu zboží shltne plamen, dole zas je tisíc ramen pokrade a roznese! Ach! to strašné okamžení! Nikde, nikde zachránění! By uhájil aspoň živobytí, spěchá k oknu, chtěje vyskočiti – v tom však se mu v hlavě rozbřeskne: skočí, skříně odmyká, chvatně na se oblíká kabáty i čepice, vesty, spodky, střevíce ze samičké gumilastiky; a když toho na se navlekl, co by sotva oknem prosmekl, rychle okno pěstí roztřeskne, zavře oči a pak dolů skočí. Sotva že však na zem dorazil, silně se zas vzhůru odrazil; dolů – vzhůru – padá – letí, jak když míčem hází děti, míčem z gumilastiky. A tak se to stále dělo, aniž konce vzít to chtělo. 134 Mnohý divák smál se, mnohý plakal; kupec ale pořád skákal. A tak tam až podnes skáče ku výstraze pro boháče. – Tento div skutečně se přihodil, tehdá, jak ten velký vítr byl; pravdu toho zaručuje ten, jenž vám to vypravuje, neboť on je posud živ.
Honza rek.
Honza přišel domů z Natálie od té velké patálie. Jak to po felcukách vždycky bývá, sešlo se hned k němu kmotrů hojně, složili se na pár džbánků piva, Honza povídal pak o té vojně. „Milí braši! to vám byla bitva!“ počal, podívav se v plný džbán – „já byl tehdá zrovna virklikmán; šavli jsem měl broušenou jak břitva a kam jsem jí jenom ťal, tam hned Francouz za své vzal. Já jsem vám těch chlapů pomlátil, jako kdyby hrušek naklátil.“ – Kmotři huby na to otvírali, nemohouce nijakž pochopit, když tak udaten byl ten náš lid, proč že asi naši nevyhráli? 135 Honza napiv se a podav dál, takto dále povídal: „Považte, jak bojoval jsem prudce! jednomu Francouzi jednou ranou uťal jsem hned obě ruce tou svou šavlí šlajfovanou!“ Kmoši spráskli ruce nad hlavami, řkouce jedním hlasem „Pán Bůh s námi!“ Kuba však, jenž také v patálii byl, jaksi nedůvěřivě tu prohodil: „Větší byl bys sobě, Honzo, dobyl slávu, kdybys mu byl uťal radši hlavu.“ Honza ale, dopiv mazák na dno, vstal a vzkřik’: „Ho ho! to nejde jen tak snadno! Sťal bys mu ji ty, ty Kubo rouhavý, když už tady leží Francouz bezhlavý?!“
Honákova rada.
„Inu, jak vám povídám; čerta starého jen z toho mám! Já sic koupím rybu za pakatel, neboť jsem těch věcí dobrý znatel; pak ji prodám v Praze také přece hezky draze – to by všecko dobře chodilo, kdyby jenom toho dovážení nebylo! Považte si! v loni při adventu vez’ jsem do Prahy as osmdesát centů nejpěknějších kapříků a štik; 136 tu vám v šírém poli na silnici přines’ ďábel vzteklou chumelici, a než byste pětkrát oč’ma mžik’, byla cesta, dosud pohodlná, závějí a sněhu plna. Chtěl-li jsem se dále hnout, musil jsem dát k vozům připřáhnout. Co tu outrat! co tu placení! k tomu ještě moje zkušení! Já jsem tehdá vozy, koně, ryby, sudy, všecko v zlosti zaklel někam ke všem všudy! – V prodeji, jak pravím, dobře by to chodilo – kdyby jenom toho dovážení nebylo!“ Takto stěžoval si strejček Hotahý, jenž vozíval ryby na trh do Prahy, kmotříčkovi Pepři, jenž zas vedl obchod s vepři. „„Na mou duši! perně vydělá se groš!““ začne Pepřík po honácku hubou zvonit, „„zvláště fůrberk přijde draho! Ale což – nebylo by líp’, ty ryby k Praze honit?““
Vzorné hospodářství. (Z Lessinga.)
„Už křičíš zas!“ dí Pečeně své nejmilejší ku ženě. „„Ty ožero! Ty nestydatý –““ „No, nebruč tak! Už beru šaty –“ „„Kam zase?““ – „Do vinárny pryč, pak si tu sama sobě křič.“ 137 „„Ty jdeš? – O hrom už do těch hospod pal! Jen kdyby aspoň v noci doma spal! O Bože, mám být opuštěna stále? – Ha! kdo to tluče? – Soused? nu jen dále – můj rarach šel teď s ochlastami, dnes jsme tu sami.““
Neštěstí v lásce.
Ach! já měl v lásce samé neštěstí! Co žalu srdci mému bylo unésti! Má první láska, vnadné Vesny dcera, vstoupila v růžném věku do kláštera; druhá, k níž duše má se láskou nesla, předčasnou smrtí sklána ve hrob sklesla; a míra hoře aby dovršena, z té třetí stala se, ach! – moje žena!
Rada.
„Muži! seber smysly, kde máš který, poraď, vyvol – co si počít mám? Za týden je svátek naší dcery, nevím, co jí vázaného dám? Nejlíp, myslím, že by bylo: podat jí, co by ji překvapilo.“ „„Já ti povím, stará! Víš, čím ji nejvíc překvapíš? Naše Lucinka, to zlato ryzí, přávala si, umět řeči cizí; 138 nač bys sobě proto měla dlouho lámat hlavu na kousky – dej ji, aby nevěděla, někde tajně učit francouzsky.““
Nevědomé neštěstí.
„Kmotře! jaký jste vy v hrdlo lhář! Rcete, zdaž vám slova věřit mohu? Pravil jste mi včera tváří v tvář, že váš Mates zlomil sobě nohu, a já potkal dnes vašeho Matesa, jak jel s karou na chvoj do lesa.“ „„Ale jděte! což to žvaníte vy? Že šel do lesa dnes na klestí? Toť snad, chudák, ani ještě neví, jaké potkalo ho neštěstí!““ 139
VI.
EPIGRAMMY.
PŮVODNÍ I PŘELOŽENÉ.
[141]
E.....ovi.
Pravíš, sládku, v hrozné sebedůvěře, že tvé pivo dobré proti koleře? Věřím, kdyby kolera je pila, že by dávno na prkně již byla.
Karatelce anděla padlého.
Zásluha-li, že jsi čistou pannou zůstala, když jsi se hned ve čtrnácti letech provdala?
Panu K.
Až se někdy notně zpiju, půjdu k Tobě, K., se hostit; býváť dobře po opici druhý den se přísně postit.
Řebřík.
Pod šibenicí stoje, dělaje svatá gesta, pobožně lotr vzdychl: „Řebřík jest k nebi cesta!“ [143]
Žena Bouchalova.
„Ty jsi moje živobytí!“ říká ženě Bouchal z Tvrzí; „ale to mé živobytí už mne věru notně mrzí.“
Vlastenec.
Honza teď se zamiloval do národních do barev, vous nosí co křída bílý, nos červený jako krev.
Poslání egyptských panen Ismailu-pašovi.
Myslíte, že nám jste škodili, když jste mnohoženství zrušili? Však my proto, jen když chceme, přec co panny nezemřeme.
Vlasti.
Těš se, drahá matko, vlasti moje: sám Pán světů setře slzy tvoje; za ty vrahů rány ostrosečné jim i tobě odplaty dá věčné.
Pravda.
U pánů málo kdy se pravda propoví; buď nechce, kdo by směl, bud nesmí, kdo by chtěl. 144
Mladým Čechům.
Učíte se velmi hezky psát a mluvit dobře česky; naučte se také hezky smýšlet, jednat dobře česky.
Slečně T....,
když si ustřihala krásné svoje vlasy.
„Dlouhé vlasy, krátký rozum.“ Ty’s té pravdy důkaz dala, když’s své krásné, dlouhé vlasy až po týl si ostříhala. Nejvíce však, děvo milá, nad tím jsem se v smutek vhroužil, že tím vlasův ukrácením rozum tvůj se neprodloužil.
Věrný pes.
Na zloděje štěkám lítě, milánkům však příchod prominu, a tak plním svědomitě vůli pánovu i paninu.
Pan Chlouba.
Pan Chlouba sám se chválí, i svět mu chválu hrčí; on chválí se, když mluví, svět chválí ho, když mlčí.
Lojzince.
Víš, z lilií kdo umí dělat růže? Hubička na tvou bledou tvář to zmůže. 145
Stvoření advokátův.
Když vesmír světa celý z ruk vyšel Stvořiteli, vše točilo se v něm a pohýbalo – jen právo nepohnutě na svém stálo. Leč tu Tvůrce svatý stvořil advokáty; ti si paragrafy vymyslili a hned právo zkroutili a roztočili.
Také tajný plán.
Není zbabělý to skutek, že pan N. N. z bitvy utek’; vědělť on, že kdyby dneska pad’, zejtra nemohl by bojovat.
Jobova náhrada.
Oč přišel někdy starý Job, Bůh nahradil mu dvojnásob. Aby mu byl Bůh též ženu vzal a pak za ni jiné dvě hned dal – ó jak by skrovně za to Job byl děkoval!
Vdávavé Miladě.
Nelekám se tvých let, Mlado; v tom jen vězí háček celý, že již tvému nejmladšímu bratru vlasy šmahem bělí. 146
Dorinčin sňatek.
Otázka: Kdy bude Dori slavit sňatek? Snad příštího už téhodne? Odp.: Tak brzy se statkem se statek a měšec s měšcem neshodne.
Učitelský epigramm.
Vesel se, učiteli, radostném ve plesu: již hranu odzvánějí dnes sobotálesu; po groši předkům dali, a předce byli dlužni – což my teď mladí ztloustnem! Nám budou zlatky – dlužni.
Zákony.
Říkával pan Kleveta: „Zákony jsou řešeta, na nichž malí uváznou, jimiž velcí proklouznou.“
Proti obrazoborcům.
Obrazy že v chrámech pohoršení plodí? Proč trpíte, že tam krásné ženy chodí?
Úřadové.
Úřadové mají nás moudrosti své prsem kojit; oni ale – je to špás! líp než kojit umí dojit! 147
Lotova žena a nynější ženy.
Žena Lotova, že vyzvědavá byla, z trestu v solný sloup se proměnila. Kdyby tak se dělo nyní každé ženě, sůl by stála věru v pranizounké ceně. Dodatek.
I za našich dnů ten zlozvyk hloupý proměňuje mnohé ženy v sloupy; jen že tyto sloupy, zlatý pane! nejsou ani mastné, ani slané.
Odůvodněný název.
„Drahá moje polovičko!“ dí ženě strýc Sýkorovic; víť on, že má ženu svoji se sousedem na polovic.
Prostředek proti sšedivění.
By stářím vlasy nezbělely, prostředek lepší nenajdeš, můj nejmilejší Petrželi, než časně z mládí dostat pleš.
Času užívejte!
„Časem marně neplýtvejte, každé chvilky užívejte!“ Takto pravil moudrý Vít, při veselce jda hned křtít. 148
Nápis na nový dům pekařův.
Poutníče! hle důkaz pravdy jasné, prosté, kterak z malých housek velký dům vyroste!
O mé knize.
Přespříliš tě, Tondo, hryze, hlouposti že v mé jsou knize? Aj, což mi tak notně topíš? Já jen píšu, co ty tropíš.
Připomenutí.
Kašel, láska, oheň, starosti nevydrží dlouho v tajnosti.
Štěstí.
Kterým štěstí dalo příliš, takových znám mnoho; komu ale dalo dosti, kdož mi řekne toho?
Smrt prostopášného.
On nežil, jak by dneska umřít chtěl, on nezemřel, jak byl by žíti měl.
Mocnost krásy.
Žen krásných prosba tichá rozkazem bývá nám, žen krásných zámlk pouhý je prosbou v sobě sám. 149
Šetrný Stejskal.
Starý Stejskal hrobařem je, neb peníze zakopává; jeho syn je divotvorcem, jenž těm mrtvým život dává.
Lásky čas.
Na vojně i v milování bývá stáří k nevystání; šedý voják, šedý panic nestojí vám oba za nic.
Sládkovi M........
Dobře starými jest povědíno: „Pán Bůh dělá dobré, člověk zlé!“ Toho důkazem je jednak víno, jinak, milý sládku, pivo tvé.
Gesslerové.
Vítr a pan správec ze Vsi Nové, to jsou novověcí Gesslerové: správec čepici mi srazil, že jsem nepozdravil. Vítr zase chalupu mou rázem střechy zbavil.
Nešťastnému.
Neštěstí-li tobě uškodilo, nemysli, že již by syto bylo. 150
Mladost a starost.
Se stářím i mládím stále jen se vadím: s tímto, že již odchází, s oním, že již přichází.
Na náhrobek paní Vadilové.
Zde odpočívá klidně žena, jež štěkávala jako fena. Nechť nikdo o hrob nezavadí, sic ještě v hrobě s ním se svadí.
Náhrobek paní Svárlivé.
Smrť pustila šíp ostrosečný a ženu bujnou proklála. Ó Pane! dejž jí pokoj věčný, jejž sama nikdy nedala!
Dru. H.
Tvůj klučík nesmí tě „tatínku“ jmenovati, jen „pane doktore“; tak velela prý máti. Nechtělať matka jej hned záhy učit lháti.
Povzdech nemocného.
Zde ležím chor a sláb, a Lotynka – ach, Bože! vždy u mého dlí lože. O vysvoboď mne již z té dvojí muky, Bože! 151
Panenský klášter v H...
Jak zdravý, čistý vzduch – až k nevěře! – v panenském vane klášteře! Co pamatují lidská čela, prý tady panna neumřela.
......ovi.
Na světě nalezneš jen jednu ženu zlou, jenom že každý muž míní ženou zlou – tu svou.
Lakomému otci.
Přijde-li za tvou dcerou panic, jenž po věnu se nepídí, dbej přísloví, jež moudře dí: „Co laciné, nestojí za nic!“
Suk a Ťuk.
Suk líbá Milčin obraz, Ťuk zas Milinu – aj, komuž záviděti štěstí většinu? Kdo rozluští tu hádku zamotanou, když oba ji líbají – malovanou. Rozluštění.
Myslím, že Suk své štěstí více cení, nemůžeť obraz splácet políbení.
Zastání.
Že vlasy sobě černí panna Otila? To lžeš! Už byly černé, když je koupila. 152
Pod lipami.
Když pro očí pobavení v lip si kráčím zastínění, zrakem lačným vůkol slídím a – škaredé děvče vidím, hned bych oslep’ na čisto! Když pro očí pobavení v lip si kráčím zastínění, zrakem lačným vůkol slídím a – hezounké děvče vidím, přál bych si mít očí sto! –
Línému sluhovi.
Jíš, jak by letěl, chodíš, jak by lez’. Víš co? Choď hubou, nohama pak jez.
Rozumův dům.
V tom domě pozbyl pan Rozum už šest žen smrtí! Tak mu mnoho vynáší nepatrný dům! Kdož nepřál by si domu toho? Odpověď.
Ne! já bych domu nechtěl míti, byť by i pochoval žen šest, měl bych – pan Rozum svědkem jest – jen šest dní krásných v živobytí.
Odrodilci.
„E co vlasť! Kde dobře, tam je vlasť.“ Dobře máš; i někdo žije radširadši, kde jest lepší půda na bodláčíbodláčí. 153
Varhaníku.
Neříkej, varhaník ten zpěváky že mate, onť hraje, jak poroučí písmo svaté, neb při hře jeho neví levice, co činí třesoucí se pravice.
Naše slečinky.
Naše slečinky, to jsou květinky: nesejou, nevějou, leninu nepředou, domácnost nevedou a přece zdá se, že i při nejmenší péči Šalamouna krále šatem předčí ve vší jeho kráse.
Hudební kritik.
On pro hudbu má měkký cit, jenž časně se v něm pěstoval. On v mládí na housle už hrál a býval často – smyčcem bit: tak vštípen jest mu k hudbě cit.
Ctiškubovi, holiči v N.
Břitva tvá a jazyk tvůj tu manýru mají, jak se dotknou někoho, hned ho pořezají. 154
Znamení války.
„Bude vojna, vojna bude.“ – řekl kaprál dívčici, – „náš pan hejtman dostal zase třesavou svou zimnici.“
Rytíř Pr. Ach Nicmysl z Bezduchovic a slečna
Sidonie z Bäranhof.*)
Řek’ jí na rok odcházeje: „Duch můj bude s váma!“ Ach, toť dlouho ubožátko Sdéni bude sama.
Slečna Lory.
Mladík (opřen o dvéře v zanícení pohlíží za dámou, bledou, světlovlasou, která po tanci prochází se sálem):
Lorynka má tílko, ach, bílé, kypré jako prach! V chůzi sotva na zem stoupá, jen se vznáší, jen se houpá; stále mluví, stále baví, nezalkne se, neunaví. A ten krček přespanilý, jak je táhlý, jak je bílý! Po straně se očkem dívá a hlavinkou nežne kývá, že až srdce plesat musí. Ach, Lory je –“ Sklepník přinášející mu objednanou večeři):
„„Drůbek husí!“! ——— *) Původně Zdenka Beranova.
155
Čelakovský a já.*)
Své epigrammy Čelakovský na fidibusech psával: a posud jsou chválenychváleny, že každý z nich pálený a šňupky ostré dával; já zubožený kantor blovský, jejž moří souchotiny, k dělání střel a rapírů užívám jenom papíru od prášků z chinoviny. ——— *) Tyto řádky měly být předmluvou ke sbírce epigrammů, již před smrtí zamýšlel Bělohrobský vydati. Jsou to poslední jeho řádky, psané na smrtelném loží tužkou.
156 Obsah. PředmluvaIII. – XXIII.
I. Básně milostné. Tobě3 Podání ruky4 Mé srdce bylo pokojno5 Sen6 Hra na slepou bábu7 Úpros8 Jak miluji Tě9 Když hledím v měkké oko Tvé10 Nápoj lásky11 Počítání hubiček12 Nechoď do zahrádky!12 Na loďce13 Milence na rozchodnou15 Osamělý koutek17 Vzpomínky na ples20 Garde des dames24 Tajná láska24
II. Immortelky. Věnování27 Květlo děvče28 [157] Zdaž zpomeneš29 Ráj lásky29 Podzimní listy (oddíl I.)30 (oddíl II.)    32 Poslední prosby35
III. Překlady. Muž v poslední den svých přání41 Píseň o vzdáleném miláčku42 Kterak se má milovati43 Honem líbej!46
IV. Deklamace vážné. Matce vlasti49 Nedejme se!51 Proslov k prvnímu vystoupení zpěváckého spolku54 Proslov při otevření ochotnického divadla56 Proslov k zábavě58 Sen o vlasti60
V. Deklamace žertovné. Žena a basa77 Důlečky85 Obrana mužského pohlaví89 Deklamace o nosu100 Pohádka o jednom učiteli110 Odkaz114 O jarmarce115 Rozmanité chutě hubiček118 Z pamětí města Kocourkova: I. Nařízení o záležitosti vodní119 II. Nařízení o čistění města120 III. Nařízení a) o slyšení kázání121 b) o karbanu121 IV. O spravedlnosti neboli šibenici122 V. Vyhláška dražby123 [158] Proč miluje pomněnku123 Vařečka a lineál124 Kvinde131 Potrestaný lakomec133 Honza rek135 Honákova rada136 Vzorné hospodářství137 Neštěstí v lásce138 Rada138 Nevědomé neštěstí139
VI. Epigrammy. E.....ovi143 Karatelce anděla padlého143 Panu K143 Řebřík143 Žena Bouchalova144 Vlastenec144 Poslání egyptských panen144 Vlasti144 Pravda144 Mladým Čechům145 Slečně T....145 Věrný pes145 Pan Chlouba145 Lojzince145 Stvoření advokátův146 Také tajný plán146 Jobova náhrada146 Vdávavé Miladě146 Dorinčin sňatek147 Učitelský epigramm147 Zákony147 Proti obrazoborcům147 Úřadové147 Lotova žena a nynější ženy148 Dodatek148 Odůvodněný název148 Prostředek proti sšedivění148 Času užívejte!148 Nápis na nový dům pekařův149 [159] O mé knize149 Připomenutí149 Štěstí149 Smrt prostopášného149 Mocnost krásy149 Šetrný Stejskal150 Lásky čas150 Sládkovi M........150 Gesslerové150 Nešťastnému150 Mladost a starost:151 Na náhrobek paní Vadilové151 Náhrobek paní Svárlivé151 Dru H.151 Povzdech nemocného151 Panenský klášter v H.152 ......ovi152 Lakomému otci152 Suk a Ťuk152 Rozluštění152 Zastání152 Pod lipami153 Línému sluhovi153 Rozumův dům153 Odpověď153 Odrodilci153 Varhaníku154 Naše slečinky154 Hudební kritik154 Ctiškubovi, holiči v N.154 Znamení války155 Rytíř Pr. Ach Nicmysl z Bezduchovic a slečna Sidonie z Bäranhof155 Slečna Lory155 Čelakovský a já156
Oprava. Na str. 71. druhá řádka shora čti místo „dobrý“: druhý. Na str. 79. desátá řádka zdola čti místo „zcházet“: zacházet.
E: lk + red + lp; 2002 [160]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Radbuza; Šnajdauf, Antonín; Reinwart, Antonín; Vilímek, Josef Richard
(Jménem akad. spolku „Radbuza“ za kommissi pro sebrání spisů Bělohrobského vydal Ant. Šnajdauf. Nakladatel A. Reinwart knihkupec. Tiskem Jos. R. Vilímka v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: XXIV+160