Důlečky.

Důlečky.
Děvinky krásné, směvné, vnadné! českého šípku růže zdárné, při jejichž zjevu radost mládne a strast i žalost kvapem stárne! Ó zjevte, sličné! pěvci svému, odkud to, k půvabu že všemu, jímž milostně nás poutat znáte, ty přerozkošné důlky máte – ty důlky ladných na bradičkách i růžovatých na tvářičkách, ty důlky, v nichž má lásky bůže – Kupido malý – skryté lůže; v nichž sedí věčný směv a živost, a věčný žert a čtveračivost; ty důlky, jimiž poutat znáte, ó rcete! odkud že je máte? *** Na svém trůnu hvězdojasném seděl Pánbůh v nebesích; ticho bylo v sídle krásném, žádný ples a žádný smích. Smutně, zdlouha čas se ploužil, ani žertík neblesknul, tak že Tvůrce pozatoužil, až i sobě postesknul: „Ach! jak tu v tom nebi smutno! ač zde mrtvé krásy dost! Svrchovaně jest již nutno, bych měl něco pro radost.“ 85 Když tak Pánbůh pohovořil, zamyslil se na chvilku – rozhodl, a hned si stvořil celé pluky andílků. „Vy mne přece rozsmějete,“ řekl k nim pln potěchy; „bavte, smějte se jak chcete – jenom žádné neplechy! Jsem váš otec dobrý, milý, to vám ale povídám: budete-li rozpustilí, zle se na vás rozhněvám!“ A hned počly radovánky, smích a žerty, hry a ples, oživly ty rajské stánky, rozkoš vešla do nebes. Krásní byli andílkové od paty až do hlavy, a každý den měli nové radosti a zábavy. Pánbůh měl z nich potěšení – ovšem také někdy zlost – neboť při všem vyražení událo se hádek dost. Když se hodně znešvářili, rozprchli se od plesů, a tu musel Pánbůh milý soudit jejich procesů. – 86 Jednou stalo se, že přišel v nebes stany země-syn, a když viděl tu a slyšel, jak se baví Hospodin, stál tu všecek zradovaný, a ta slova hrkla z něj: „Otče dobrý, milovaný! pár těch andílků mi dej!“ A k té jeho prosbě vroucí andílků se sdružil ret: „Dovol nám, ó Všemohoucí, podívat se na ten svět!“ Nebes pán se durdí velmi: „Oj! což jste vy nestálí! Netušil jsem, že vás, šelmy, zvědavosť tak rozpálí.“ Ale oni neustali prosit v jedno s člověkem, až svolení vyžádali na tatíčku přeměkkém. A tu Pánbůh, k odepření nemaje již příčiny, několik jich v okamžení změnil v krásné dívčiny. A když se již loučil s nimi, řekl měkkým hlasem svým: „Že jste z nebe, znameními vás, dětičky, opatřím.“ 87 Jedné pravil: „Pojď jsemsem, zlatá, ty jsi moje celičká!“ Při tom jeho ruka svatá štípla dívku do líčka. K druhé: „Ty máš u mne kličky, já se hněvám na tebe!“ Pích’ ji prstem do bradičky a odstrčil od sebe. A jak sáh’ jim buď na líce, buď na hezké tvářičky, dostaly ty krasavice přerozkošné dolíčky. Pak děl Pánbůh ku člověku: „Ty andílky smíš si vzít! Těš se povždy z jejich vděku, s nimi budeš rajsky žít. Dražší jsou nad perly, zlato, život lidský ozdobí; nezapomeň ale na to, že i někdy pozlobí!“ Člověk tyto dárky sobě snesl dolů na ten svět, andělské je po podobě i po důlcích poznáš hned. Spanilé jsou v každé částce na těle i na duchu; kdo se kochá v jejich lásce, nebes cítí předtuchu. *** 88 Děvinky krásné, směvné, vnadné, vonného keře růže zdárné, při jejichž zjevu radost mládne a strast i žalost kvapem stárne! Vy zjevily jste pěvci svému, odkud to, k půvabu že všemu ty přerozkošné důlky máte na ladných, luzných na bradičkách, na růžovatých na tvářičkách, jimiž milostně poutat znáte; ty důlky, v nichž má lásky bůže – Kupido malý – skryté lůže; v nichž sedí věčný smích a živost, a věčný žert a čtveračivost, ty důlky, jimiž poutat znáte, zjevily jste, odkud je máte.