Proslov k prvnímu vystoupení zpěváckého spolku.

Proslov
k prvnímu vystoupení zpěváckého
spolku.
(Poprvé přednesen v Blovicích 21. května 1866.)
Hodina míjí, prchá den, i rok ve hloubi věků klesá – a srdce lidské v dobách těch tu hořce truchlí, tu zas plesá. Však ples i žal se nestřídá jak s nocí den, vždy stálou měrou: než jednu srdce pije slast, zakouší mnohdy bolest sterou. Přešťasten, komu nebem dán ten dar, jejž dosti nelze cenit, ten dar, jenž z pláče tvoří směv a hoře v rozkoš umí měnit! Však blažen i, kdo strastí zlých loudavý odchod zná uspíšituspíšit, a ne-li měnit trudy v slast, aspoň jich hlody v ňadru tišit. – Nám Čechům tuhý osud dal pocítit často svého hněvu; však nebe poskytlo nám zbraň – a zbraň ta božský dar jest zpěvu! Kdy tíseň hněte, pějeme, a dumka žel náš ukonejší; a slast kdy blaží, jásáme, a radost je pak vznešenější. 54 Pěl Lumír náš, a Vyšehrad se kouzlem zpěvu pohyboval; pěl Záboj bratřím stísněným, a vrah se zdrcen odstěhoval. Voj Táborů kdy zazpíval, Evropa v údech svých se třesla, a cháska prchla malátná od božích bojovníků hesla! Kdy pastýř zapěl v údolí, umlklo ptactvo stinných hájů, a dívky zněl-li sladký hlas, oživnul sen čarovných rájů. Čech silou kdy se rozzpíval, byl rekem mocným, nepřemožným; kdy láskou – srdce podmanil, kdy modlitbou – i svět byl zbožným. – Zpěv náš je odkaz praotců, jím býval národ Čechů slavný; i potomek, jenž zdědil jej, žij v zpěvu, buď v něm neúnavný! Ne nadarmo svět nazývá ten národ český rodem zpěvným! Zpěv, zdoba naše, klenot náš, buď tedy všemu světu zjevným! My pějme v svatém zápalu, ať sbor náš mocně, slavně hlásá, že nezmřeli jsme, žijeme, že naděj kyne nám i spása. 55 Neb tehda jen by zhynul Čech, kdy ztuhly v něm by zpěvu proudy, a nepřítel vždy ochotný na rakev by mu sypal hroudy. – Však dokud svaté jméno Čech co štít nás bude přiodívat, my nezahynem, budem žít, a chceme zvučně, slavně zpívat!