Žena a basa.

Žena a basa.
Deklamace první cenou r. 1863 poctěná.
Velevzácné shromáždění! Znám dvě věci na tom světě, bez nichž nikde dobře není ani v zimě ani v letě, ani v noci ani ve dne, ani v mládí ani v stáří; kde z dvou těchto věcí není aspoň jedné, tam je mrtvo jak v trapistském refektáři. Jedna z těch dvou věcí, kterážkteráž, jak se sluší, tvrdí každý bál i každou muziku, tělo rozpocuje, kapsu suší, kterou hned je z daleka znát po křiku, na niž drží staří i ta chasa, to je, moji milí – basa. Druhá věc, ač vlastně žádná věc, nýbrž – jak to vezmem – třebas osoba, k tomu společností ozdoba, – neboť ozdoby má hrozně ráda – tedy tato druhá věc, anaž se té první ve všem podobá, to je, společnosti velectěná, to je – žena. [77] Kmotr Bárta, basař kapitální, k tomu manželíček exemplární, říkávával za onoho času: „Není přes mou ženu, není přes mou basu! Basa vydělává, žena utrácí, basa tanečníky, žena mne zas trmácí.“ A když míval Bárta trochu v hlavě, měli jste ho slyšet, v jaké slávě, jako filosof, tak učeně řečnil o base a o ženě. Už v těch slovech: basa, žena, jakáž podobnost prý vyznačena! Je tu vidět gramatickou shodu: basa, žena ženského jsou rodu. Basu nahoře máš tenku, dole široku, zrovna jako ženskou v hodném rajfroku; na kloboučku přístroj veliký, to jsou konce strun a kolíky. Má-li basa řádně hrát, musí se jí dobrý potah dát, a ten u nás jako v Praze přijde věru tuze draze. Tak i ženin potah, vulgo šat – jak to muži budou dobře znát – spolkne celou gáži ba i dvojí, když se žena podle mody strojí; a to musí, by svou postavou byla muži okrasou i oslavou. Basa tvrdí muziku! Toto staré přísloví v našem českém jazyku každé dítě ví. 78 Basa základní vždy udá ton, první čtvrť má v každém hraní, předrží i bombardon; ostatní muzika musí za ní. – Žena, ač netvrdí muziku, má přec každá ve zvyku základní ton vždycky udat, podle něhož příslušící jako dobří hudebníci neustále musí dudat, dokud nezlíbí se kapelnici zase nový ton jim udat. Žena také jako dobrá basa drží takt při každém kuse, dle něhož buď tančit musí chasa, nebo plakat jako na funuse. Běda! kdo by nechtěl tancovat tak, jak paní basa ráčí hrát. – Kdo chce dobře na basičku hrát, ten ji musí pěkně za krk brát. Rovněž tak, kdo od ženy hlas chce slyšet drobet laděný, musí zcházetzacházet s ní jako s husím prachem: nesmí hnout se ani dýchat strachem, aby se to tiché pokolení nespustilo na hlas do bručení. – Basa na jednu se nohu staví; žena zase na patu, aby mohla muže v stálém zdraví zpode špičky dostat pod patu. – Kdo se začne učit na basičku, musí na levici navlíct rukavičku; 79 když však mozolů již získal dobrou školou, potom může přehýbat i rukou holou... Taktéž kdo si udělat chce známost s nóbl dámou a chce přijít na most, po němž jde se k oltáři, musí skvít se aspoň tolik v gale, jako by měl v krejčovském žurnále mody dělat panu Číhaři. Jakmile se ale ožení, to pak od své drahé polovičky obdrží už svolení, že smí stáhnout rukavičky; neboť jest mu zápolit, aby ženě sehnal šat a chleba – a kdo má se mozolit, tomu rukaviček není třeba. Za něj honí modu potom paní, a on na vzájem zas lopotí se za ní. – Kdo si basu hodlá koupit, musí, nechce-li prohloupit, kupovat ji nejen očima, ale hlavně ušima; neboť ti, již basy dělají, mnohdy za krejcar svědomí nemají: dají špatné base zevní lesk a krásu a prodají skřipec za výbornou basu. Nu, a zač pak stojí, prosím vás, hezká basa, má-li špatný hlas? – U ženských zas, moji zlatí, naopak to platí: hezké ženské s hláskem špatným, s výstrojem však k tomu zdatným, ty by měly miláčků, že by šly jak na dračku; 80 mohly by být třebas němé – tím raděj je každý ve’me. – Muzikanta nikdo nenutí, basu mít, jež není po chuti, on ji může zase prodat: kdo však s ženou dal se oddat, ať se na hlavu i postaví, vícekráte se jí nezbaví. Basa mívá málo not a zdlouha hrává: šrum! es! půl! – a přestane; žena však, když muži koncert dává, má not dost a pětkrát vázané. – Basa postupuje, čím je starší, v ceně, hodnotě a šarži; její hlas pak teprv dozraje, když se hodně vyhraje. Známo jest snad zkušenosti vaší, že, čím basa starší, tím je dražší. – Tak i ženin hlásek časem vytříbí se v jasný ton – zpívá potom sopránem i basem; třebas, dokud byla mladičká, cinkávala jako rolnička, v stáří trefí hlučet jako zvon. Nu a žena, jejíž hlásek sahá od C kontra k páté oktávě, neslouží-li muži k oslavě, není-liž to žínka drahá? – Má-li basa dobrým tonem znít, musí basař řádně přitlačit; dotkne-li se strun jen jako letem, zazní basa tenkým flagioletem. 81 Žena zas jen tehda dobrou hráti ráčí, dokud strast neb bída její strun netlačí; flagiolet pak – totiž fňukání – spustí, když ji něco tlačí, nebo když pan manžel v dohřání nějakou jí vtlačit ráčí. – Basa hrává jenom tony dolejší, někdy také tacet mívá; žena ale vždy a k tomu solo zpívá a má vždycky tony hořejší. – Aby basa dala dobrý ton, musí míti basař kolofon, kterýmž, potřeba kdy káže, občas smyčec maže. Ženštiny, zvlášt ony dámy z haute-volée, representantky dobrého tonu, mají také zapotřebí kolofonu, totiž těchto – a to v míře takové, že vězívá v kolofonu velmi nutném ku bontonu často mnohem větší cena, než zač stojí celá žena. Má-li basař dobrou basu, umí-li jí přijít na kobylku, rozeskáče všecku chasu, rozveselí každou v těle žilku. Muž zas, chce-li veselou mít chvilku, nesmí ženě přijít na kobylku; sic mu jinak začne skřípat v uši, div mu nevystraší z těla duši. Basa a ty její sestřičky: cello, viola a housličky 82 s všemi instrumenty strunovými shodují se zcela se ženskými; údové pak ctného mužův cechu – to jsou jako instrumenty z plechu. Která banda pěkně hraje k tanci nebo k poslechu, obyčejně složena je ze smyčců i ze plechu; zřídka bývá hudba pouze plechová, řidčej’ ještě pouze smyčcová. Tak i mužští touží za ženskými, ženské zase po mužských se shání; přiznávání chce mít prýmy, prýmy chtí zas přiznávání. Jenom někdy, a to neprávě, dává se produkce velkolepá na nástroje pouze ženské, nebo pouze mužské: na nástroje ženské při kávě, kde se místo hraní – klepá, místo smyčce bližní maže; na nástroje mužské, kde se za kuráže, při pivě neb víně z duše hloubi kolem stolu na plecháče troubí. – Avšak teď už dost! už musím přestat radši a si marně neškodit; tu a tam se mnohé líčko mračí, moh’ bych s tou svou řečí špatně pochodit. Já jsem nechtěl, dušinky mé zlaté, naproti vám táhnout polem; vždyť mne, že jsem dobrák, znáte! Povídal jsem jenom slova Bárty, co mi řekl, když jsme hráli v karty. Vímť já, když to vezmem kol a kolem, 83 že i žen i bas je potřeba jako soli do chleba. Ku příkladu: zač by besedy, výlety a bály všecky dohromady stály, kdyby nebylo v nich žen a bas? Byly by to obědy nemastné a nesolené, jenom proto ustrojené, by je každý, kdo má hlad, s dobrou chutí – nechal stát. Nebo kde bych já byl, smutná duše! nabral látky plné nůše k tomuto dnešnímu říkání, – za něž na věčné chci časy tuhé činit pokání – kdyby ženy nebylo a basy? Proto opakuju znova předešlá svá smírná slova: „Žen i bas je potřeba jako soli do chleba!“ A k těm slovům důkaz vám, dáli Pánbůh, také dám, až se s ňákou hezičkou libozvučnou basičkou pro manželské potěšení odhodlám přec ku ženění. Potom, jako dneska, zvolám zase: Sláva dobré ženě! Sláva dobré base! 84